1 VSPH 1621/2013-A-12
MSPH 89 INS 24773/2013 1 VSPH 1621/2013-A-12

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka INGENIEUR KONSULENT, s.r.o., IČO 62912453, sídlem Praha 6, Na Šťáhlavce 1741/1a, zast. JUDr. Petrem Poledne, Ph.D., advokátem, sídlem Praha 1, Maiselova 38/15, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2013, č.j. MSPH 89 INS 24773/2013-A-6,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2013, č.j. MSPH 89 INS 24773/2013-A-6, se m ě n í tak, že se dlužníkovi ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti, do pokladny nebo na účet Městského soudu v Praze.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze uložil dlužníkovi INGENIEUR KONSULENT, s.r.o. (dále jen dlužník), jenž se insolvenčním návrhem domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku, aby do 7 dnů ode dne právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění tohoto usnesení soud I. stupně zejména citoval § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyložil účel a smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení. Z insolvenčního návrhu a z jeho příloh zjistil, že dlužník nevlastní žádný majetek. Proto dlužníkovi uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč tak, aby insolvenční správce měl potřebné finanční prostředky bezprostředně po rozhodnutí o úpadku.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že mu povinnost zaplatit zálohu neuloží. Soudu I. stupně vytýkal nesprávné právní posouzení věci. Ačkoliv nedostatek jeho majetku není odvolacím důvodem, nesouhlasil s tím, že se soud I. stupně ztotožnil s názorem vyjádřeným v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2009, č.j. 1 VSPH 238/2009-A-38, který považuje za chybný a dle něhož insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů; není-li tu takového majetku, postrádá insolvenční řízení smyslu. Měl za to, že prezentovaný názor nepřípustně přehlíží § 144 odst. 1 písm. d) IZ umožňující zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku. Pokud se insolvenční soudy rozhodly toto ustanovení neaplikovat, přisvojili si tak roli a postavení Ústavního soudu, což jim nepřísluší.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze podle § 108 odst. 1 věty in fine IZ uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

V daném případě odvolací soud z insolvenčního návrhu (A-1) a z obchodního rejstříku ověřil, že dlužník je obchodní společností, která dosud nebyla zrušena rozhodnutím soudu (a nemá proto ani likvidátora, jenž by byl osobou zapsanou v seznamu insolvenčních správců). Dále zjistil, že dlužník nemá žádného zaměstnance, jeho majetek tvoří jen jedna (dle dlužníkova názoru nedobytná) pohledávka na nájemném ve výši 268.330,21 Kč a jeho závazky vůči 5 věřitelům činí 150 tisíc SEK a 311 tisíc Kč (do insolvenčního řízení se zatím nepřihlásil žádný z věřitelů dlužníka).

Protože prostředky nutné ke krytí počátečních nákladů insolvenčního řízení nelze v daném případě zajistit jinak a protože nejsou splněny předpoklady pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dlužníka vymezené v § 144 IZ, když dlužník dosud nebyl zrušen rozhodnutím soudu (§ 144 odst. 1 písm. a) IZ) a nemá tedy ani likvidátora jmenovaného soudem ze seznamu insolvenčních správců, jenž by jménem dlužníka podal insolvenční návrh (§ 144 odst. 1 písm. b) IZ), dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně nepochybil, když po dlužníkovi jako navrhovateli zaplacení zálohy požadoval. S přihlédnutím k rozsahu majetku dlužníka a k tomu, že se do insolvenčního řízení dosud nepřihlásil žádný z jeho věřitelů a úpadek dlužníka bude zřejmě řešen jen nepatrným konkursem, je odvolací soud přesvědčen o tom, že v prvotní fázi insolvenčního řízení bude ke krytí výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce postačovat složení zálohy ve výši 25.000,-Kč.

Dlužno dodat, že zavádějícím je též obecně rozšířený názor, že v konkursu činí odměna insolvenčního správce vždy minimálně 45.000,-Kč (§ 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb.), neboť v případě, že by výtěžku připadajícího na zajištěného věřitele anebo určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele v konkursu dosaženo žádného nebylo (což je reálné i v této věci vzhledem k nemajetnosti dlužníka), určí se odměna insolvenčního správce podle ustanovení § 5 cit. vyhlášky, a to podle kritérií v něm stanovených, tj. zpravidla v nižší výši, než soudem zvažovaných 45.000,-Kč (blíže k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.8.2009, sp. zn. MSPH 59 INS 8470/2009, 3 VSPH 317/2010-B, ze dne 5.10.2009, sp. zn. MSPH 91 INS 1160/2009, 2 VSPH 551/2009-B, ze dne 26.8.2010, sp. zn. MSPH 99 INS 5341/2009, 3 VSPH 542/2010-B-15 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2010, sp. zn. MSPH 59 INS 3/2010, 29 NSČR 27/2010-B).

K výtce dlužníka, že by snad insolvenční soudy nepřípustně přehlížely § 144 odst. 1 písm. d) IZ, odvolací soud poznamenává, že toto ustanovení nelze aplikovat izolovaně, neboť k tomu, aby bylo lze insolvenční návrh zamítnout pro nedostatek majetku dlužníka, je zapotřebí, aby byly současně splněny všechny podmínky uvedené v § 144 odst. 1 pod písm. a) až e) IZ. V posuzované věci, však dlužník nesplňuje žádnou z těchto podmínek (dlužník není ani zcela nemajetný, neboť ve svém majetku ještě eviduje pohledávku ve výši 268.330,21 Kč). Proto insolvenční návrh nelze zamítnout podle § 144 IZ, jak dlužník nově požadoval ve svém podání ze dne 25.9.2013 (A-8).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 2. října 2013

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová