1 VSPH 1613/2014-A-12
KSHK 41 INS 17673/2014 1 VSPH 1613/2014-A-12

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. ve věci zahájené na návrh dlužníka Pavla Víta, bytem Velká Jesenice 215, o odvolání JUDr. Jana Bohutínského, exekutor, Exekutorský úřad Trutnov, sídlem Ječná 479, Trutnov, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 41 INS 17673/2014-A-7/celk. 2 ze dne 29. července 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 41 INS 17673/2014-A-7/celk. 2 ze dne 29. července 2014 se v bodě II. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové zamítl návrh soudního exekutora JUDr. Jana Bohutínského (dále jen odvolatel) na nařízení předběžného opatření, jímž se domáhal, aby mu bylo umožněno provést již nařízenou exekuci vedenou pod sp. zn. 158 EX 716/13 s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením nemovitostí uvedených v bodě I. výroku byl po zaplacení nejvyššího podání vydán insolvenčnímu správci v insolvenčním řízení týkajícím se Pavla Víta (dále dlužník), vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 41 INS 17673/2014 (bod I. výroku). Odvolateli soud uložil, aby zaplatil soudní poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření ve výši 1.000,-Kč do tří dnů od právní moci usnesení (bod II. výroku).

Proti tomuto usnesení, a to pouze proti bodu II. výroku, se odvolatel včas odvolal a požadoval, aby odvolací soud usnesení v napadeném bodě změnil tak, že se mu povinnost uhradit soudní poplatek neukládá. Argumentoval zejména tím, že soudní exekutor spadá mezi orgány České republiky, které jsou od placení soudních poplatků osvobozeny. Dále odkázal na závěry vyjádřené ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.7.1996, zn. Cpjn 68/95.

Vrchní soud v Praze dle § 212 a 212a o.s.ř. přezkoumal napadené usnesení v rozsahu napadeném odvoláním i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle obsahu insolvenčního spisu a obsahu napadeného usnesení soud prvního stupně rozhodoval o návrhu soudního exekutora na nařízení předběžného opatření, kterým měl být omezen účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení, který je uveden v § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, a to takovým způsobem, aby bylo soudnímu exekutorovi umožněno provést již nařízenou exekuci v souladu s ust. § 82 insolvenčního zákona.

Podle § 4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o návrhu na nařízení předběžného opatření.

Podle položky 5 Sazebníku poplatků činí soudní poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření 1.000,-Kč.

Odvolací soud považoval ve shodě se závěry vyjádřenými např. v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2.6.2014, sp. zn. KSBR 31 INS 11036/2014, 2 VSOL 497/2014-A za potřebné v první řadě zdůraznit, že se neztotožňuje s názorem odvolatele, že při podání svého návrhu na nařízení předběžného opatření vystupoval jako veřejný činitel (úřední osoba) a vykonával část pravomocí, které na něj byly Českou republikou delegovány exekučním řádem. Z ust. § 28 exekučního řádu totiž plyne, že se úkony exekutora považují za úkony exekučního soudu činěné v průběhu vedení exekuce. Stejně tak je z ust. § 52 téhož zákona, podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které jsou svěřeny o.s.ř. a dalšími právními předpisy soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu při provedení výkonu rozhodnutí , patrné, že se jedná pouze o takové úkony, které vyplývají z provádění exekuce samotné. Ostatně o tom, že soudní exekutor vystupuje jako veřejný činitel jen při vlastní exekuční činnosti , nemělo pochyb ani plénum Ústavního soudu ČR ve svém stanovisku ze dne 12.9.2006, sp. zn. Pl. ÚS 23/06. Podání návrhu na nařízení předběžného opatření v insolvenčním řízení podle ust. § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona však úkonem, který by byl soudním exekutorem činěn při provádění exekuce podle exekučního řádu, není. Nelze tedy vycházet z toho, že při podání takového návrhu by měl soudní exekutor postavení státního orgánu při výkonu exekuční činnosti. Odvolací soud proto nesdílí názor odvolatele, že ho nestíhá poplatková povinnost ohledně návrhu na nařízení předběžného opatření podle § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, neboť jeho podání nebylo výkonem části veřejné (státní) moci, jak se mylně domníval. Na posuzovanou věc nedoléhají ani právní závěry vyjádřené ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.7.1996, zn. Cpjn 68/95, jichž se odvolatel dovolával.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání odvolatele je nedůvodné, postupoval proto podle § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně v napadeném bodě II. výroku jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 20. října 2014

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová