1 VSPH 1610/2012-A-15
KSCB 26 INS 22287/2012 1 VSPH 1610/2012-A-15

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka Josefa anonymizovano , anonymizovano , IČO 62519221, A.Křížka 145, 389 01 Vodňany, zahájené k návrhu dlužníka a věřitele Agentura BERM, s.r.o., IČO 25191292, Palackého náměstí 113, 386 01, Strakonice, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. listopadu 2012, č.j. KSCB 26 INS 22287/2012-A-6,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. listopadu 2012, č.j. KSCB 26 INS 22287/2012-A-6, se mění tak, že dlužník a navrhovatel Agentura BERM, s.r.o., jsou povinni společně a nerozdílně do sedmi dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč, a to

a) bezhotovostně na účet soudu č.ú. 6015-8920231/0710, konst. symbol 558, variabilní symbol 4902228712, nebo b) hotově do pokladny Krajského soudu v Českých Budějovicích, Zátkovo nábř. 2, České Budějovice-přízemí, č. dv. 6.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích nadepsaným usnesením ze dne 5. listopadu 2012, č.j. KSCB 26 INS 22287/2012-A-6 uložil dlužníku Josefu Kadlecovi (dále jen dlužník) povinnost hradit zálohu ve výši 10.000,-Kč ve lhůtě sedmi dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění svého rozhodnutí insolvenční soud odkázal na § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ), a vysvětlil, že před rozhodnutím o insolvenčním návrhu může soud uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Účelem zálohy je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). V případě, že by byl úpadek dlužníka řešen konkurzem, činí odměna insolvenčního správce dle vyhl. č. 313/2007 Sb. minimálně 45.000,-Kč a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Prostředky získané zpeněžením majetkové podstaty insolvenční správce v počáteční fázi řízení k dispozici nemá a použít je nemůže.

Dlužník podal návrh na zahájení insolvenčního řízení spojený s návrhem na povolení oddlužení, kde jako způsob oddlužení navrhuje plnění splátkového kalendáře. Ve svém návrhu dlužník uvádí, že je podnikatelem a jeho zadluženost je z hlavní části způsobena podnikáním v oboru mezinárodní dopravy. Dlužník má celkové závazky ve výši 11.307.494,-Kč. Dlužník uvádí, že nadále hodlá podnikat.

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením. Z ustálené rozhodovací činnosti insolvenčních soudů i názorů vyslovených Vrchním soudem v Praze (sp.zn. KSPL 29 INS 252/2008, 1 VSPH 3/2008) vyplývá, že za dlužníka-podnikatele je možné považovat nejen osobu, která je dle hmotného práva za podnikatele považována, ale i osobu, která má závazky vzešlé z podnikání, ačkoli sama statut podnikatele v době podání insolvenčního návrhu nemá. Rovněž bylo rozhodovací praxí připuštěno, že i osobě, která má závazky z podnikání, lze za určitých podmínek oddlužení povolit (sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009).

Jednou z těchto podmínek, kterou by měl insolvenční soud při posuzování přípustnosti takového návrhu zkoumat, je porovnání výše závazků vzešlých z podnikání s celkovým objemem závazků dlužníka, které chce uspokojovat v oddlužení. V případě, že by se jednalo o zanedbatelnou část závazků, bylo by možné uvažovat i o splnění dalších podmínek rozhodných pro povolení oddlužení osobě, která má závazky vzniklé z podnikání.

V daném případě, pokračoval insolvenční soud, není pochyb, že dlužník je podnikatelským subjektem, jehož závazky vznikly v souvislosti s podnikáním, a to nikoliv v zanedbatelné výši. Soud tak v tomto případě nemůže oddlužení povolit, protože by tím byl popírán smysl institutu oddlužení, které je primárně určeno pouze dlužníkovi nepodnikateli a jehož účelem není krytí podnikatelského rizika a ztrát.

Dle § 390 odst. 3 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Z výše uvedeného dle insolvenčního soudu vyplývá, že návrhu na povolení oddlužení nebude možno vyhovět, a tento návrh bude odmítnut dle ust. § 390 odst. 3 IZ. Důsledkem tohoto rozhodnutí by pak bylo zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkurzu dle ust. § 396 odst. 1 IZ. Jak bylo výše uvedeno, činí minimální odměna insolvenčního správce v případě řešení úpadku konkurzem minimálně 45.000,-Kč a s ohledem na stav majetkové podstaty dlužníka rozhodl soud o stanovení zálohy ve shora uvedené výši, aby byla odměna insolvenčního správce alespoň částečně kryta.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a v řízení bylo pokračováno. Poukazoval především na to, že v napadeném rozhodnutí zcela absentuje závěr soudu o tom, zda dlužník splňuje podmínky oddlužení, či nikoliv, tedy zda je schopen svým věřitelům splácet v průběhu následujících pěti let minimálně 30 % jejich pohledávek, případně zda je tu jiný důvod, pro který je třeba návrh na povolení oddlužení zamítnout. Odkázal v té souvislosti na argumentaci obsaženou v usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. 2 VSOL 119/2008, v jehož intencích insolvenční soud nepostupoval, ani nepřihlédl k poměrům dlužníka.

Dne 29. listopadu 2012 byl insolvenčnímu soudu doručen insolvenční návrh v záhlaví uvedeného věřitele Agentura BERM, s.r.o., IČO 25191292.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá. V případech, kdy tomu tak je, insolvenční soud k zaplacení zálohy vyzývat nebude (k tomu viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSCB 28 INS 2072/2008, 1 VSPH 254/2008 ze dne 21.11.2008). Naopak, nebude-li možný postup dle § 144 IZ, výzva k zaplacení zálohy je při splnění podmínek obsažených v § 108 IZ namístě. Jinými slovy, insolvenční soud nemusí požadovat složení zálohy na náklady insolvenčního řízení za situace, kdy dosavadní výsledky řízení nasvědčují tomu, že mohou být splněny podmínky § 144 IZ, a současně nelze předpokládat, že dlužník disponuje finančními prostředky potřebnými na úhradu zálohy, a podáním insolvenčního návrhu plní povinnost vyplývající pro něj z § 98 odst. 2 IZ a z § 72 odst. 2 obchodního zákoníku.

Insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Nejde-li o případ podle § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je dlužníku uložená povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li schopen likvidátor dlužníka takový majetek identifikovat a z něho zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Nebude-li schopen likvidátor dlužníka zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podporuje závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka. Za takové situace soud řízení zastaví a likvidátor mimo rámec insolvenčního řízení dokončí likvidaci (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10.7.2009 sp.zn. KSPA 56 INS 1418/2009, 1 VSPH 355/2009-A).

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Účelem insolvenčního zákona a insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Z hlediska takto vymezeného účelu insolvenčního řízení není zásadně dán důvod pro přenesení povinnosti hradit zálohu z insolvenčního navrhovatele na stát. Jestliže dlužník nesplnil svou povinnost plynoucí z § 98 IZ (před 1. lednem 2008 z § 3 ZKV) podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku, nemá na rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu zásadního vlivu okolnost, že dlužník v době zahájení insolvenčního řízení již potřebnými prostředky nedisponuje a nemá žádný majetek, z jehož prodeje by zálohu mohl uhradit (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.7.2009, sp.zn. KSUL 45 INS 3601/2009, 1 VSPH 364/2009-A).

V případě, že je insolvenční návrh podán dlužníkem, přistupuje soud k vymáhání zálohy po pečlivém posouzení jeho veškerých majetkových poměrů. Takový postup zásadně není namístě tam, kde vymáháním zálohy by stát jen zmnožil řady věřitelů a přispěl k celkovému zhoršení již tak tíživé majetkové situace dlužníka (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10.3.2009, sp.zn. KSUL 44 INS 1893/2009, 1 VSPH 90/2009-A). Rozhodnutí, zda požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení a v jaké výši, a rozhodnutí, zda řízení zastavit, není-li ve stanovené lhůtě záloha zaplacena, je záležitostí úvahy obecných soudů, které v dané věci jednají, a pokud je rozhodnutí o této věci náležitě a srozumitelně odůvodněno, není žádný důvod k zásahu ze strany Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21.5.2009, sp.zn. II. ÚS 2915/08).

Z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužník není obchodní společností, která by byla zrušena rozhodnutím soudu a jejím likvidátorem určena osoba jmenovaná ze seznamu insolvenčních správců. Z výše uvedeného plyne, že podmínky § 144 odst. 1 IZ nebyly splněny.

Soud I. stupně správně vycházel z toho, že v případě řešení úpadku konkursem náklady insolvenčního řízení představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, jež dosahuje dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč. Jelikož dosavadní výsledky řízení nasvědčují tomu, že dlužník vlastní majetek použitelný k úhradě nákladů insolvenčního řízení (nemovitosti ve Vodňanech a v Sedleci), tedy majetek, jehož zpeněžením by mohly být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně její výše.

Lichou se přitom jeví odvolací výhrada spočívající na údajné absenci řádného odůvodnění rozhodnutí, neboť insolvenční soud přesvědčivě vyložil, na základě čeho dovozuje, že spíše nelze předpokládat řešení dlužníkova úpadku oddlužením. Pokud je dlužník podnikatelem a jeho závazky v převážném rozsahu pocházejí z jeho podnikatelské činnosti, jako je tomu v tomto případě, bylo by lze snad za podmínek uvedených v § 316 a násl. IZ při souhlasném přístupu věřitelů sanovat dlužníka jedině formou reorganizace.

Nutno dodat, že záloha na náklady insolvenčního řízení uložená podle § 108 IZ není soudním poplatkem, proto ustanovení o soudním poplatku obsažená v o.s.ř. ani v zákonu o soudních poplatcích nelze na tuto zálohu ani přiměřeně použít. To platí jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zálohu zaplatit, tak pro případ požadavku na osvobození od placení zálohy.

Za situace, kdy v mezidobí se stal účastníkem insolvenčního řízení i věřitel Agentura BERM, s.r.o., postupoval odvolací soud podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení potvrdil i ve vztahu k tomuto navrhovateli tak, že v režimu § 108 odst. 2 IZ zavázal k úhradě zálohy dlužníka i tuto společnost společně a nerozdílně.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 18. prosince 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva