1 VSPH 1609/2016-A-56
MSPH 79 INS 30920/2015 1 VSPH 1609/2016-A-56

USNESENÍ Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ladislava Derky v insolvenční věci dlužnice: Eva Grulichová, nar. 7. května 1962, IČO 67144594, bytem Praha 4, Jižní II 2146/6, zast. JUDr. Františkem Zadinou, advokátem se sídlem Sázavka 46, zahájeném k návrhu navrhovatele: S H E M, s.r.o., IČO 49614061, sídlem Praha 2, Španělská, zast. Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Praha 3, Laubova 8, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 30920/2015-A-50 ze dne 21. července 2016,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 30920/2015-A-50 ze dne 21. července 2016 se v bodě II. výroku p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku změnil usnesení ze dne 4.7.2016, č.j. MSPH 79 INS 30920/2015-A-48 tak, že se návrh dlužnice na nařízení předběžného opatření ze dne 1.7.2016 (dále též jen návrh ) neodmítá, a v bodě II. výroku rozhodl o zamítnutí návrhu dlužnice na nařízení předběžného opatření ze dne 1.7.2016.

V odůvodnění usnesení k bodu II. výroku soud zejména uvedl, že návrhem ze dne 1.7.2016 se dlužnice domáhala, aby soud předběžným opatřením uložil navrhovateli S H E M , s.r.o. (dále jen navrhovatel ) a Vladimíru Smolovi, jednateli navrhovatele, složit podle § 147 odst. 6 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ) společně a nerozdílně do úschovy soudu částku 500.000,-Kč do 31.7.2016.

Usnesením ze dne 4.7.2016 (A-48) soud návrh odmítl pro nesložení jistoty na náhradu škody či jiné újmy s odkazem na § 7 IZ a § 75b odst. 1 a 2 o.s.ř., nicméně na základě důvodně podaného odvolání dlužnice soud rozhodl s odkazem na § 95 IZ v bodu I. výroku tak, že se návrh neodmítá.

K návrhu samému soud I. stupně v odůvodnění k bodu II. výroku uvedl, že ho dlužnice odůvodnila tím, že navrhovatel dne 11. 12. 2015 podal proti dlužnici zjevně bezdůvodný, šikanózní návrh na zahájení insolvenčního řízení. Dlužnice totiž osvědčila, že se nenachází ve stavu úpadku, protože vlastní-vedle nemovitých věcí isir.justi ce.cz v katastrálním území Kunžak, další velké nemovité věci v katastrálním území Třeboň, a disponuje tudíž majetkem takové hodnoty, která postačuje k zaplacení všech tvrzených závazků. S tímto majetkem (v hodnotě desítek milionů) mohla dlužnice za trvání insolvenčního řízení disponovat toliko omezeně. Navrhovatel vzal insolvenční návrh zpět, k tomu však došlo až dne 8. 4. 2016; na základě toho bylo insolvenční řízení zastaveno. Dlužnice celoročně poskytuje ubytovací služby v rekreačním středisku Kunžak. V období, po které probíhalo insolvenční řízení, došlo k velkému poklesu tržeb, navíc její obchodní partneři trvali na placení v hotovosti. Navrhovatelce tak nebyla způsobena toliko finanční újma, kterou odhadla za rozhodnou dobu výší 600.000,-Kč, ale byla poškozena i její dobrá pověst.

Dlužnice připojila k návrhu písemné potvrzení vystavené Marií Wernerovou, jednatelkou společnosti WW-servis s. r. o., působící v oblasti vedení účetnictví a účetního a daňového poradenství ze dne 29. 6. 2016, dle nějž příjmy navrhovatelky (bez DPH) činily v roce 2013 cca 1,6 mil. Kč, v roce 2014 cca 1,4 mil Kč, v roce 2015 cca 1 mil. Kč a v prvním pololetí roku 2016 405.667,60 Kč (č. d. A-47/5).

Soud dospěl k závěru, že s ohledem na dikci § 147 odst. 1 IZ je pro účely posouzení návrhu osvědčeno to, že navrhovatel zavinil, že řízení muselo být zastaveno. K tomu došlo usnesením ze dne 3. 6. 2016, č.. j. MSPH 79 INS 30920/2015-A-41, jímž soud řízení zastavil (výrok I.), výrokem II. uložil navrhovateli povinnost zaplatit soudní poplatek z návrhu a výrokem III. mu uložil povinnost zaplatit dlužnici na náhradě nákladů řízení 12.342,-Kč. Výrok III. napadli oba účastníci včas podanými odvoláními, věc nebyla dosud odvolacím soudem rozhodnuta, vedena je pod jeho sen. zn. 1 VSPH 1273/2016.

Z listiny připojené navrhovatelkou k návrhu na nařízení předběžného opatření (potvrzení její údajné účetní) však nebylo dle soudu bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že v souvislosti s insolvenčním návrhem navrhovatele vznikla dlužnici škoda nebo jiná újma. Z obsahu tohoto potvrzení se naopak podává, že příjmy dosahované dlužnicí z podnikání mají od roku 2013 klesající tendenci (rok 2013-cca 1,6 mil. Kč, rok 2014-1,4 mil. Kč). K dalšímu poklesu jejích příjmů došlo i v roce 2015, kdy dlužnice dosáhla příjmů již jen 1,02 mil. Kč. Podstatné přitom je to, že klesající trend příjmů dlužnice z podnikání v roce 2015 nemohl insolvenční návrh podaný až v samém závěru účetního období (11. 12. 2015) výrazně ovlivnit. Pokud se pak jedná o příjmy za první pololetí roku 2016, pak (i za předpokladu, že by letní období nepřineslo vyšší zisky než za tzv. mimosezónní měsíce roku) nelze říci, že by došlo k zásadnímu snížení příjmů dlužnice oproti stejnému pololetí roku loňského, tj. období, kdy se dlužnice v insolvenčním řízení ještě nenacházela (tehdy příjmy činily do 30. 6. 2015 cca 500.000,-Kč, letošní rok vykazuje navrhovatelka za 1. pololetí srovnatelné příjmy cca 405.000,-Kč). Soud proto uzavřel, že příjmy (i pohledávky) navrhovatelky jsou v zásadě obdobné jako za předcházející srovnatelné období a k žádnému zásadnímu poklesu-zejména za 1. pololetí roku 2016-nedošlo, tedy není zřejmé, že by podáním insolvenčního návrhu způsobil navrhovatel dlužnici škodu či jinou újmu, a proto neshledal pro nařízení navrhovaného předběžného opatření žádný důvod.

Dlužnice se proti shora uvedenému usnesení odvolala a namítala, že soud I. stupně vycházel z různých období, která nelze porovnávat, že porovnával pololetní příjmy s celoročními příjmy, které neměl k dispozici, že v prvním pololetí roku 2015 činily její příjmy 1.023.269,54 Kč, že z důvodu teroristických útoků očekávala větší příjmy než v předchozích letech. Namítala poškození dobré pověsti a nekalosoutěžní jednání. Proto navrhovala, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a návrhu vyhověl, případně aby je zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Z obsahu odvolání je zjevné, že dlužnice jím napadá výlučně bod II. výroku usnesení z 21.7.2016, neboť brojí toliko proti závěrům soudu I. stupně o nedůvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, naopak v tomto svém podání nikterak nepolemizuje se závěry soudu I. stupně o tom, že jsou dány podmínky pro to, aby její návrh ze dne 1.7.2016 na vydání předběžného opatření odmítnut nebyl.

Podle § 7 IZ nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb. (dále též o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle § 147 odst. 1 IZ bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu. Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3 (odst. 2). Je-li insolvenčním navrhovatelem právnická osoba, ručí za splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 společně a nerozdílně členové jeho statutárního orgánu, ledaže prokáží, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informovali insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není splněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku (odst. 3). Žalobu, kterou uplatňuje práva podle odstavců 1 až 3, musí dlužník podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a jiná osoba nejpozději do 6 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku; o žalobě však nelze rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí. Nejde o incidenční spor (odst. 4). Nebyla-li včas podána žaloba o uplatnění práva podle odstavců 1 a 2, právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 tím zaniká. Nebyla-li včas podána žaloba o uplatnění práva podle odstavce 3, právo domáhat se splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 podle odstavce 3 tím zaniká (odst. 5). Je-li zřejmé, že určité osobě vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vinou insolvenčního navrhovatele škoda nebo jiná újma, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku19). Učiní tak jen na návrh oprávněné osoby podaný do 30 dnů od vydání rozhodnutí o zastavení řízení o insolvenčním návrhu, rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu; předběžné opatření však nelze nařídit před nabytím právní moci takového rozhodnutí. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit. Při nařízení předběžného opatření dále insolvenční soud postupuje obdobně podle § 100 odst. 2 a 3 (odst. 6).

Podle § 75c odst. 4 o.s.ř. je pro předběžné opatření rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu I. stupně.

Soud I. stupně se v napadeném usnesení řádně vypořádal se všemi pro věc relevantními skutečnostmi. Z odůvodnění jeho rozhodnutí ve vztahu k bodu II. výroku je zřejmé, že k zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření ho vedlo to, že dlužnice v něm neosvědčila, že by jí, co důsledek zahájeného insolvenčního řízení, nějaká škoda či újma vznikla. Odvolací soud tento postoj sdílí a na odůvodnění rozhodnutí odkazuje, neboť vše podstatné, co v řízení vyšlo ke dni 21.7.2016 najevo, bral soud v potaz, přičemž nově (až v odvolání) dlužnicí uváděné okolnosti mohou mít svůj význam v případném řízení o náhradu škody, podá-li dlužnice takovou žalobu (nepůjde o incidenční spor-§ 147 odst. 4 IZ), nicméně při posuzování odvolání proti usnesení č.j. MSPH 79 INS 30920/2015-A-50 jsou bez významu, protože odvolací soud může vycházet jen z toho stavu, který zde byl v době vydání napadeného usnesení (§ 75c odst. 4 o.s.ř.).

Jinak řečeno, odvolací soud je přesvědčen, že soud I. stupně nikterak nepochybil, když při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření vycházel z těch údajů, které měl k dispozici, z nichž správně dovodil, že příjmy dlužnice měly od roku 2013 klesající tendenci, jež nebyla insolvenčním řízením ovlivněna, tedy že nebylo zřejmé, že by podáním insolvenčního návrhu dlužnici vznikla škoda či jiná újma.

Ze shora uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru o nedůvodnosti odvolání, a proto napadené usnesení v bodu II. výroku podle § 219a o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 20. září 2016

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík