1 VSPH 1609/2012-A-19
KSCB 25 INS 19925/2012 1 VSPH 1609/2012-A-19

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužnice Heleny anonymizovano , anonymizovano , IČO 69329729, bytem 397 01 Zvíkovské Podhradí 90, zahájené k návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2012, č.j. KSCB 25 INS 19925/2012-A-12,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2012, č.j. KSCB 25 INS 19925/2012-A-12, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v v Českých Budějovicích nadepsaným usnesením ze dne 16. října 2012, č.j. KSCB 25 INS 19925/2012-A-12 uložil dlužnici Heleně anonymizovano (dále jen dlužnice) povinnost hradit zálohu ve výši 15.000,-Kč ve lhůtě sedmi dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění svého rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že podáním ze dne 15. srpna 2012 podala dlužnice insolvenční návrh, kterým se domáhá rozhodnutí o úpadku a jeho řešení prohlášením konkurzu na svůj majetek. Z tohoto insolvenčního návrhu a jeho příloh plyne, že závazky dlužnice se pohybují ve výši cca 10.830.000,-Kč, přičemž příslušenství některých závazků nebylo vyčísleno. Majetkem dlužnice je osobní automobil Peugeot 205, který je však nepojízdný a zajišťuje pohledávku jednoho z věřitelů dlužnice, dále má dlužnice v majetku movité věci, nacházející se v nemovitostech, které jsou ve vlastnictví dlužnice. Většina těchto movitých věcí je zajištěna. Dále je dlužnice vlastnicí nemovitostí, které jsou zapsané na LV č. 151 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj pro katastrální území Zvíkovské Podhradí, rovněž tyto nemovitosti jsou zajištěné. Dále dlužnice uvedla, že má 2 pohledávky ve výši cca 840.000,-Kč, k jejich dobytnosti však nebyla schopna se vyjádřit, když tyto jsou předmětem dosud nevypořádaného společného jmění.

Insolvenční soud odkázal na § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ), a vysvětlil, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Mezi náklady insolvenčního řízení náleží mimo jiné vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce; v případě konkurzu činí odměna insolvenčního správce dle vyhl. č. 313/2007 Sb. minimálně 45.000,-Kč a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Za předpokladu, že by byl zjištěn úpadek dlužníka a ten by nebylo možno řešit jiným způsobem než konkurzem, složená záloha umožní insolvenčnímu správci výkon jeho funkce bezprostředně poté, kdy bude do ní ustanoven. Prostředky, které získá později, např. zpeněžením majetkové podstaty (zastavených nemovitostí) v počáteční fázi řízení k dispozici nemá a použít je nemůže (v této souvislost zmínil usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSCB 28 INS 10403/2010, 1 VSPH 1037/2010-A-16). Pokud by byl v dané věci zjištěn úpadek a ten byl řešen prohlášením konkurzu na majetek dlužnice, součástí majetkové podstaty by byly jak nemovitosti dlužnice, tak ostatní její movitý majetek. K tomu je třeba uvést, že nemovitosti dlužnice i většina movitých věcí jsou zajištěny zástavním právem ve prospěch věřitelů dlužnice. Je nepochybné, že tento majetek bude v insolvenčním řízení zpeněžen, ale v současné fázi řízení však nelze ani přibližně odhadnout jaký bude jeho výtěžek zpeněžení.

Ohledně zpeněžení zajištěného majetku insolvenční soud uvedl, že po jeho zpeněžení je možné od výtěžku zpeněžení odečíst (bez souhlasu zajištěného věřitele) nejvýše 5 % nákladů souvisejících se zpeněžením věci a 4 % na náklady spojené s jeho správou (§ 298 odst. 3 IZ) a odměnu insolvenčního správce ve výši 2 % výtěžku připadajícího na zajištěného věřitele. Zbytek zpeněžení bude vyplacen zajištěným věřitelům do výše 100 % jejich zajištěných pohledávek. U svých pohledávek dlužnice nebyla schopna se vyjádřit k jejich dobytnosti, proto ani v tomto případě nelze odhadnout výtěžek jejich případného zpeněžení, když v současné fázi není ani jisté, zda budou součástí majetkové podstaty dlužnice.

S ohledem na stav a dosud známou skladbu majetku dlužnice a skutečnost, že v dané chvíli nelze odhadnout výši nákladů insolvenčního řízení ani výši odměny insolvenčního správce a prostředky na jejich pokrytí nelze zajistit jinak, rozhodl insolvenční soud o zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 15.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala (své odvolání následně k výzvě soudu ještě doplnila podáním ze dne 6. listopadu 2012) a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a v řízení bylo pokračováno. Poukazovala především na to, že je od dubna 2012 v evidenci úřadu práce a nemá žádné příjmy, přičemž podáním insolvenčního návrhu plnila povinnost plynoucí pro ni z § 98 odst. 1 IZ. Záloha by přitom dle jejího názoru neměla být překážkou tam, kde zákon příslušným subjektům ukládá povinnost insolvenční řízení zahájit.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá. V případech, kdy tomu tak je, insolvenční soud k zaplacení zálohy vyzývat nebude (k tomu viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSCB 28 INS 2072/2008, 1 VSPH 254/2008, ze dne 21.11.2008). Naopak, nebude-li možný postup dle § 144 IZ, výzva k zaplacení zálohy je při splnění podmínek obsažených v § 108 IZ namístě. Jinými slovy, insolvenční soud nemusí požadovat složení zálohy na náklady insolvenčního řízení za situace, kdy dosavadní výsledky řízení nasvědčují tomu, že mohou být splněny podmínky § 144 IZ, a současně nelze předpokládat, že dlužník disponuje finančními prostředky potřebnými na úhradu zálohy, a podáním insolvenčního návrhu plní povinnost vyplývající pro něj z § 98 odst. 2 IZ a z § 72 odst. 2 obchodního zákoníku.

Insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Nejde-li o případ podle § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je dlužníku uložená povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li schopen likvidátor dlužníka takový majetek identifikovat a z něho zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Nebude-li schopen likvidátor dlužníka zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podporuje závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka. Za takové situace soud řízení zastaví a likvidátor mimo rámec insolvenčního řízení dokončí likvidaci (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10.7.2009, sp.zn. KSPA 56 INS 1418/20091, VSPH 355/2009-A). Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Účelem insolvenčního zákona a insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Z hlediska takto vymezeného účelu insolvenčního řízení není zásadně dán důvod pro přenesení povinnosti hradit zálohu z insolvenčního navrhovatele na stát. Jestliže dlužník nesplnil svou povinnost plynoucí z § 98 IZ (před 1. lednem 2008 z § 3 ZKV) podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku, nemá na rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu zásadního vlivu okolnost, že dlužník v době zahájení insolvenčního řízení již potřebnými prostředky nedisponuje a nemá žádný majetek, z jehož prodeje by zálohu mohl uhradit (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.7.2009, sp.zn. KSUL 45 INS 3601/2009, 1 VSPH 364/2009-A).

V případě, že je insolvenční návrh podán dlužníkem, přistupuje soud k vymáhání zálohy po pečlivém posouzení jeho veškerých majetkových poměrů. Takový postup zásadně není namístě tam, kde vymáháním zálohy by stát jen zmnožil řady věřitelů a přispěl k celkovému zhoršení již tak tíživé majetkové situace dlužníka (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10.3.2009, sp.zn. KSUL 44 INS 1893/2009, 1 VSPH 90/2009-A).

Rozhodnutí, zda požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení a v jaké výši, a rozhodnutí, zda řízení zastavit, není-li ve stanovené lhůtě záloha zaplacena, je záležitostí úvahy obecných soudů, které v dané věci jednají, a pokud je rozhodnutí o této věci náležitě a srozumitelně odůvodněno, není žádný důvod k zásahu ze strany Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21.5.2009, sp.zn. II. ÚS 2915/08).

Z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužnice nemá jiného majetku než toho, jenž bral v potaz již soud insolvenční, který v odůvodnění napadeného usnesení přesvědčivě vyložil, proč je v souzené věci namístě i přes existenci tohoto majetku (s ohledem na jeho skladbu, zatížení a výtěžnost) na úhradě zálohy trvat. Dlužnice přitom není obchodní společností, která by byla zrušena rozhodnutím soudu a jejím likvidátorem určena osoba jmenovaná ze seznamu insolvenčních správců. Z výše uvedeného plyne, že podmínky § 144 odst. 1 IZ nebyly splněny.

Soud I. stupně též správně vycházel z toho, že v případě řešení úpadku konkursem náklady insolvenčního řízení představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, jež dosahuje dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč. Jelikož dosavadní výsledky řízení nenasvědčují tomu, že dlužnice vlastní majetek, jehož zpeněžením by mohly být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně její výše.

Nutno dodat, že záloha na náklady insolvenčního řízení uložená podle § 108 IZ není soudním poplatkem, proto ustanovení o soudním poplatku obsažená v o.s.ř. ani v zákonu o soudních poplatcích nelze na tuto zálohu ani přiměřeně použít. To platí jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zálohu zaplatit, tak pro případ požadavku na osvobození od placení zálohy.

Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 17. prosince 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva