1 VSPH 1582/2016-A-17
KSLB 57 INS 11359/2016 1 VSPH 1582/2016-A-17

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Františka Kučery v insolvenčním řízení dlužnice Hany Zrůstové, bytem Karolíny Světlé 1027, Frýdlant, zahájeném na návrh navrhovatele FINFIX, a. s., IČO 24822931, sídlem Plaská 622/3, Praha 5, zast. JUDr. Alešem Minaříkem, advokátem, sídlem Půtova 1219/3, Praha 1, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. KSLB 57 INS 11359/2016-A-6 ze dne 17. května 2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. KSLB 57 INS 11359/2016-A-6 ze dne 17. května 2016 se m ě n í tak, že se insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost neodmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, odmítl usnesením č. j. KSLB 57 INS 11359/2016-A-6 v bodě I. výroku insolvenční návrh navrhovatele FINFIX, a. s. (dále jen navrhovatel) pro zjevnou bezdůvodnost a v bodě II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že se insolvenčním návrhem ze dne 12. 5. 2016 (A-1) navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužnice Hany Zrůstové (dále jen dlužnice) s tím, že má za dlužnicí splatnou vykonatelnou pohledávku z titulu neuhrazené jistiny úvěru na základě smlouvy o úvěru č. 750/049/08/1/01 ze dne 18. 9. 2008, uzavřené poskytovatelem úvěru Raiffeisenbank, a. s. s dlužnicí a jejím manželem (dále jen úvěroví dlužníci), a zároveň byl sepsán dne 19. 4. 2010 a 20. 4. 2010 exekutorský zápis č. 054 EZ 5406/10 obsahující svolení úvěrových dlužníků k vykonatelnosti. Úvěroví dlužníci neplnili své smluvní povinnosti a celá pohledávka z titulu úvěrové smlouvy (dlužná jistina, dlužné poplatky za správu úvěru, smluvní úroky, úroky z prodlení) byla postoupena Raiffeisenbank, a. s. na postupníka Martina Bílka, bytem Jablonec nad Nisou, jenž smlouvou ze dne 8. 9. 2015 převedl celou pohledávku, již exekučně vymáhanou na základě exekučního příkazu sp. zn. 054 EX 162/11, na navrhovatele.

Jako další věřitele dlužnice označil navrhovatel v insolvenčním návrhu: a) Totalcare, s. r. o., IČO 01991531, sídlem Zrzavého 1705/2a, Praha 6, s pohledávkou ve výši 375.502,12 Kč z titulu dlužných úroků z prodlení podle exekutorského zápisu č. 054 EZ 5406/10 ze dne 19. 4. 2010, isir.justi ce.cz

b) Josefa anonymizovano , anonymizovano , bytem Jiřího z Poděbrad 535, Borohrádek, s pohledávkou ve výši 451.324,87 Kč z titulu dlužných smluvních úroků podle exekutorského zápisu č. 054 EZ 5406/10 ze dne 19. 4. 2010, c) Mgr. Jiřího Nevřela, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha- východ, IČO 70623686, sídlem Praha 6, s pohledávkou ve výši 37.103,92 Kč představující náklady exekuce vedené pod sp. zn. 054 EX 162/11, d) Marcelu Vokáčovou (bez další identifikace) s pohledávkou ve výši 50.000,-Kč s příslušenstvím.

Soud prvního stupně shledal, že v případě pohledávek dalších v insolvenčním návrhu označených věřitelů, uvedených pod písmenem a) až c), se ve skutečnosti jedná o jedinou pohledávku, jímž základem je úvěrová smlouva č. 750/049/08/1/01 ze dne 18. 9. 2008, a že navrhovatel uměle rozdělil tuto pohledávku a postoupil její části na další subjekty pouze za účelem získání mnohosti věřitelů. Zároveň lze obdobně pohlížet na pohledávku věřitele c), jelikož představuje toliko příslušenství předmětné úvěrové pohledávky. Dále měl soud prvního stupně za to, že navrhovatel mohl vyčkat výsledku probíhajícího exekučního řízení, aniž by podával insolvenční návrh. V daném případě lze mnohost věřitelů spatřovat pouze u věřitele d), jež však nebyl v insolvenčním návrhu řádně identifikován, navrhovatel neuvedl dále důvod a konkrétní výši splatné pohledávky tohoto věřitele, a proto k tomuto věřiteli nelze přihlížet. Zároveň nelze přihlížet k věřitelům a) až c), když ze strany navrhovatele došlo k nepřípustnému umělému vytváření plurality věřitelů a ke zneužití práv navrhovatele na úkor dlužnice v rozporu s účelem sledovaným insolvenčním zákonem. Soud prvního stupně proto insolvenční návrh podle ust. § 128a odst. 1 a odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona odmítl a rozhodl o nákladech účastníků podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a navrhoval, aby insolvenční soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně. Argumentoval tím, že pokud se týká pohledávky věřitele c), vznikl tomuto věřiteli samostatný nárok spočívající v jeho odměně a hotových výdajích z titulu nákladů exekuce. Pokud se týká věřitelů a) a b), není podle navrhovatele rovněž závěr soudu prvního stupně správný, shodně jako u věřitele d), jehož pohledávka byla dostatečně identifikována co do právního důvodu, výše a splatnosti i identifikačních údajů tohoto věřitele. Navrhovatel dále namítal, že soud prvního stupně nezdůvodnil, z čeho konkrétně dovozuje zjevný úmysl navrhovatele množit pohledávku na úkor dlužníka, poukázal na to, že je věřitelem vykonatelné pohledávky, o níž není sporu, že v exekuci zjištěný majetek nedostačuje k uspokojení jeho pohledávky, natož pak dalších věřitelů, že část pohledávky z titulu úvěrové smlouvy byla postoupena úplatně na věřitele a) a b) osm měsíců před podáním insolvenčního návrhu, že tito věřitelé nejsou personálně, ekonomicky, organizačně či jakkoliv jinak propojeni s navrhovatelem, poukázal na to, že v řízení musí být postoupení pohledávky výlučně z důvodu tvrzené šikany dlužníka nebo snahy věřitele dosáhnout úhrady nevymahatelné pohledávky s vyloučením nalézacího řízení prokázáno a na to, že v případě postoupení části pohledávky déle nežli šest měsíců před podáním insolvenčního návrhu nejde o situaci předpokládanou podle ust. § 128a odst. 2 písm. a) a c) insolvenčního zákona. Navrhovatel je přesvědčen, že podmínka existence více věřitelů dlužnice podle ust. § 3 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona je splněna stejně tak, jako ostatní podmínky uvedené v ust. § 3 insolvenčního zákona a uvedl, že nebyly dány důvody pro odmítnutí insolvenčního návrhu.

Na výzvu soudu prvního stupně se k tomuto odvolání vyjádřila dlužnice tak, že půjčka věřitele d) je již zcela splacena. Postoupení části pohledávky na věřitele a) a b) osm měsíců před podáním návrhu nepovažuje za dostatečně prokázané, neboť tato skutečnost, na základě které došlo k částečné změně subjektů na straně oprávněného, byla sdělena exekutorovi dlužnice až přibližně půl roku po tomto údajném postoupení části pohledávky. Dlužnice dále nesouhlasí s názorem navrhovatele, že exekutor je jejím dalším věřitelem. Závěrem dlužnice dodává, že její věřitelé mohou uspokojit své pohledávky v rámci exekučního řízení z výtěžku z dražby domu.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (ust. § 94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona), přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle ust. § 212 o. s. ř. a shledal odvolání navrhovatele důvodným.

Podle ust. § 97 odst. 5 insolvenčního zákona insolvenční návrh je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Podle ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost).

K posledně uvedené podmínce ust. § 3 odst. 2 insolvenčního zákona stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ust. § 128a insolvenčního zákona insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud odmítne také tehdy, je-li zjevně bezdůvodný; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (odst. 1). Insolvenční návrh je zjevně bezdůvodný zejména tehdy, jestliže a) insolvenční navrhovatel dokládá oprávnění jej podat pohledávkou, ke které se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží, b) jde o insolvenční návrh podaný opětovně a insolvenční navrhovatel při jeho podání nedoloží, že splnil povinnosti uložené mu případně předchozím rozhodnutím o insolvenčním návrhu, nebo c) jeho podáním insolvenční navrhovatel zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka (odst. 2). V rozhodnutí, jímž odmítá insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, může insolvenční soud uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby za jeho podání zaplatil pořádkovou pokutu určenou do výše 50.000,-Kč se zřetelem ke všem okolnostem věci (odst. 3).

Podle ust. § 143 insolvenčního zákona insolvenční soud insolvenční návrh zamítne, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku (odst. 1). Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení (odst. 2).

Ustanovení ust. § 128a insolvenčního zákona postihuje situace, kdy spor o dlužníkův úpadek nemá být veden proto, že obsah insolvenčního návrhu, nebo jeho příloh dovoluje-očividně (tedy bez dalšího šetření)-uzavřít, že jde o návrh zjevně bezdůvodný. Výčet případů uvedených v ust. § 128a odst. 2 insolvenčního zákona zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu je jen příkladmý, posuzování insolvenčního návrhu je spojeno se zásadou uvedenou v ust. § 5 písm. a) insolvenčního zákona, tj. insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. To znamená, že i přes důraz na prioritní práva věřitelů v rámci insolvenčního řízení není možno opomenout, že při řešení majetkových poměrů dlužníka je nutno respektovat i práva dlužníka.

Odvolací soud dále poukazuje na závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008 ze dne 26. 2. 2009, ze kterého mj. plyne, že nelze v insolvenčním řízení tolerovat praxi, jež by povinnost vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, předepsanou insolvenčním zákonem (v ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona), pokládala za splněnou jen na základě příloh insolvenčního návrhu (prostřednictvím v nich obsažených údajů).

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud ověřil, že insolvenčním návrhem ze dne 12. 5. 2016 (A-1) se navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužnice s tím, že má pohledávku za dlužnicí vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 750/049/08/1/01 ze dne 18. 9. 2008, představující nezaplacenou jistinu, jež je vykonatelná na základě exekutorského zápisu č. 054 EZ 5406/10 a č. 054 EZ 5487/10 ze dne 19. 4. 2010 a 20. 4. 2010. K insolvenčnímu návrhu připojil přihlášku zajištěné a vykonatelné pohledávky a uvedl shodné důvody, jako v insolvenčním návrhu. Uvedl dále, že pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 750/049/08/1/01 ze dne 18. 9. 2008 nabyl smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 8. 9. 2015 s Martinem Bílkem, v insolvenčním návrhu označil další věřitele dlužnice, u věřitelů a) a b) označil shodné exekutorské zápisy č. 054 EZ 5406/10 a č. 054 EZ 5487/10 týkající se jejich pohledávek, u věřitele c) označil jako právní důvod příkaz k úhradě nákladů sp. zn. 054 EX 162/11-319 ze dne 26. 2. 2014 a sp. zn. 054 EX 162/11-366 ze dne 16. 1. 2015. Pokud se týká věřitele d) toho identifikoval pouze jménem a příjmením, uvedl výši pohledávky 50.000,-Kč z titulu zápůjčky a uvedl prodlení dlužnice s úhradou od 27. 1. 2015. Dále v insolvenčním návrhu navrhovatel označil listiny prokazující postoupení pohledávek věřitelům a) a b), a to smlouvou o postoupení pohledávky věřiteli a) ze dne 17. 9. 2015 s ověřovací doložkou ze dne 16. 3. 2016 a smlouvou o postoupení pohledávky věřiteli b) ze dne 14. 9. 2015 s ověřovací doložkou ze dne 19. 3. 2016.

Soud prvního stupně založil svůj závěr o bezdůvodnosti insolvenčního návrhu na tom, že ze strany navrhovatele došlo k nepřípustnému umělému vytváření plurality věřitelů a ke zneužití práv navrhovatele na úkor dlužníka v rozporu s účelem sledovaným insolvenčním zákonem, a že je návrh zjevně bezdůvodný, a proto insolvenční návrh podle ust. § 128a odst. 1 a odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona odmítl. Odvolací soud se však s tímto názorem neztotožnil. S ohledem na podání insolvenčního návrhu ke dni 12. 5. 2016 došlo navrhovatelem k postoupení pohledávek na věřitele a) a b) déle nežli 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu. Pokud se týká závěru soudu prvního stupně ohledně věřitele c) nelze v žádném případě usuzovat na to, že lze jeho pohledávku považovat za pohledávku mající základ v úvěrové smlouvě, byť souvisí s vymáháním pohledávek z úvěrové smlouvy a vznikla v důsledku neplnění povinností úvěrovými dlužníky na základě zahájené exekuce. To však neznamená, že by měla stejný základ jako mají pohledávky z titulu úvěrové smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil pouze se závěrem soudu prvního stupně ohledně nedostatečného způsobu identifikace věřitele d), když tento musí být označen řádně jménem, příjmením a dalšími údaji, které ho dostatečně identifikují (datum narození, bydliště). Jak vyplývá z výše uvedeného, nelze přitom v insolvenčním návrhu odkázat v příloze na jiné insolvenční řízení, které tyto údaje obsahuje.

Odvolací soud tedy dospěl na základě výše uvedených zjištění k závěru, že navrhovatel řádně tvrdil mnohost věřitelů mající pohledávky vůči dlužníkovi delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které dlužník neplní, a jsou vymáhány prostřednictvím exekuce, přičemž nejde o věřitele, k nimž by se v insolvenčním řízení nepřihlíželo ve smyslu ust. § 128a odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona ve spojení s ust. § 143 odst. 2 druhá věta insolvenčního zákona a ani nelze dovodit zjevný úmysl zneužít navrhovatelova práva na úkor dlužníka ve smyslu ust. § 128a odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona. Odvolací soud proto uzavírá, že navrhovatel v insolvenčním návrhu řádně tvrdil a dokládal takové skutečnosti, z nichž lze usuzovat na úpadek dlužníka podle ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, a nikoliv na jeho zjevnou bezdůvodnost.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání navrhovatele důvodným, postupoval podle ust. § 220 odst. 1 ve spojení s ust. § 167 odst. 2 o. s. ř. a napadené usnesení změnil tak, že se insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost neodmítá.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (ust. § 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.).

V Praze dne 25. listopadu 2016

JUDr. Jiří G o l d s t e i n, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík