1 VSPH 1580/2012-A-18
KSHK 41 INS 11656/2012 1 VSPH 1580/2012-A-18

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenčním řízení dlužnice: Jitka Streubelová, nar. 26. listopadu 1965, bytem Broumov-Olivětín, Alšova 84, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 41 INS 11656/2012-A-13/celk.5 ze dne 12. září 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 41 INS 11656/2012-A-13/celk.5 ze dne 12. září 2012 se v bodech II. a III. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové nadepsaným usnesením v bodě I. výroku zjistil úpadek dlužnice, odmítl návrh na povolení oddlužení a na její majetek prohlásil konkurs (body II. a III. výroku), insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Šárku Veskovou (bod IV. výroku), konstatoval účinky rozhodnutí o úpadku a konkursu dne 12.9.2012 v 10.05 hodin (bod V. výroku), vyzval věřitele k přihlašování pohledávek a sdělení zajišťovacích práv váznoucích na majetku dlužnice a dlužníky dlužnice vyzval k plnění k rukám insolvenčního správce (body VI. až VIII. výroku), nařídil konání přezkumného jednání a schůze věřitelů na 14.11.2012 (body IX. a X. výroku), insolvenčnímu správci uložil povinnost zpracovat seznam přihlášených pohledávek a zprávu o své činnosti (bod XI. výroku) a rozhodl, že rozhodnutí insolvenčního soudu budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku (bod XII. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dlužnice v insolvenčním návrhu uvedla, že má 27 věřitelů s celkovými pohledávkami přes 700.000,-Kč, dříve podnikala, k 10.5.2012 zrušila svoji živnostenskou činnost. V době podání návrhu byla zaměstnána u Čeko import, a.s. a pobírala průměrnou měsíční mzdu ve výši 13.000,-Kč. Dlužnice uzavřela darovací smlouvu, na základě které měla měsíčně obdržet 400,-Kč.

Soud zjistil, že dlužnice má nepodnikatelské závazky ve výši 388.689,-Kč vůči devatenácti věřitelům, devět z nich má vykonatelné pohledávky, závazky z podnikání činily 319.897,69 Kč vůči osmi věřitelům, pět z nich má pohledávky vykonatelné.

S ohledem na skutečnost, že závazky z předchozí podnikatelské činnosti činily asi polovinu celkových závazků a závazky pocházely z let 2009-2011, soud dospěl k závěru o nemožnosti řešit úpadek dlužnice oddlužením.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala do bodů II. a III. výroku. Namítala, že závazky z předchozího podnikání vznikly převážně v roce 2009, že je schopna doložit novou smlouvu o důchodu, na základě které by se blízká osoba v případě povolení oddlužení zavázala dlužnici měsíčně po dobu pěti let poskytovat částku 2.100,-Kč, přičemž dlužnice by byla za dobu pěti let trvání oddlužení schopna nezajištěným věřitelům uhradit více než 62 % jejich pohledávek. Dodala, že Nejvyšší soud připustil oddlužení rovněž podnikatelům v usnesení sp.zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011. Namítala, že soud nepřihlédl k možnému uspokojení věřitelů v případě povolení oddlužení, a proto navrhovala, aby odvolací soud napadené usnesení v bodech II. a III. výroku zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 389 odst. 1 IZ jedině dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením. Soudní judikatura dovodila, že ve smyslu citovaného ustanovení (vymezujícího subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení) je k podání návrhu na povolení oddlužení věcně legitimována jen fyzická či právnická osoba, která v době podání návrhu není zákonem považována za podnikatele (na niž se podle norem hmotného práva nepohlíží jako na podnikatele) a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 29 INS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A ze dne 13.3.2008 či usnesení sp.zn. KSUL 69 INS 561/2008, 1 VSPH 74/2008 ze dne 24.7.2008). Těmto závěrům přitakal Nejvyšší soud v usnesení sen.zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, uveřejněném pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Současně ovšem vyslovil, že striktní uplatňování zákonného požadavku, aby do oddlužení nevstupovali ti, kdož mají dluhy ze svého podnikání, může vést v krajních případech k nepřiměřeně tvrdému dopadu do poměrů toho či onoho dlužníka. V takovýchto specifických případech je proto na uvážení insolvenčního soudu (založeném na konkrétních skutkových okolnostech případu), aby zhodnotil, zda automatickou aplikací zásady, podle které osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení není dlužník, který-ač již nepodniká-má stále dluhy ze svého podnikání, by nebyl popřen duch zákona, a zda tím ve skutečnosti není upírána možnost pokusit se o oddlužení způsobem předjímaným insolvenčním zákonem osobě, se kterou institut oddlužení v souladu s účelem, pro který byl zákonodárcem zformulován, typově počítá. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovodil, že to, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, k době ukončení dlužníkova podnikání, k četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, k výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení (to může vyplynout např. z toho, že věřitel nejpozději při projednání způsobu oddlužení neuplatní výhradu proti schválení oddlužení založenou na argumentu, že jeho pohledávka je dlužníkovým dluhem z podnikání).

K tomu Nejvyšší soud v usnesení sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011, uveřejněném pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále vysvětlil, že dluhy vzešlými z podnikání dlužníka, které ve smyslu § 389 odst. 1 IZ zásadně brání povolení oddlužení, mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Schválení oddlužení nebrání zjištění, že dlužník (jenž již není podnikatelem) sice má dluh z podnikání, který řádně uvedl v seznamu závazků, ale jeho věřitel nepřihlásil tomu odpovídající pohledávku včas do insolvenčního řízení. Schválení oddlužení nebrání ani zjištění, že dlužník má dluh z podnikání, jestliže jiný dlužníkův věřitel nepřihlásil pohledávku včas do insolvenčního řízení a v důsledku toho povede schválené oddlužení k plnému uspokojení přihlášených věřitelů.

Dle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle § 395 odst. 2 téhož zákona zamítne soud návrh i tehdy, jestliže a) jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo b) dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Podmínky, za nichž lze dlužníku (subjektivně k tomu legitimovanému dle § 389 odst. 1 IZ) umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, vymezuje ustanovení § 395 IZ. Tyto podmínky přípustnosti oddlužení soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení). K tomu srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 NSČR 6/2008 ze dne 29.9.2010, uveřejněné pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V daném případě postavil soud prvního stupně rozhodnutí o neschválení povoleného oddlužení především na závěru, že více než polovina celkových závazků dlužnice pochází z její předchozí podnikatelské činnosti, a rovněž zohlednil dobu vzniku závazků dlužnice.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužnice v insolvenčním návrhu doručeném soudu prvního stupně dne 15.5.2012 tvrdila existenci splatných závazků vůči sedmadvaceti věřitelům v celkové výši přes 700.000,-Kč. Výkon živnostenské činnosti dlužnice ukončila dne 10.5.2012.

Dlužnice v odvolání nezpochybnila závěr soudu prvního stupně o existenci závazků z podnikání ve výši 319.897,69 Kč, toliko namítala, že šlo o závazky z let 2009 až 2011, a dále tvrdila, že při svém příjmu ve výši 13.000,-Kč měsíčně a při předpokladu, že obdrží na základě darovací smlouvy měsíčně od osoby blízké na oddlužení částku 2.100,-Kč, bude schopna nezajištěné věřitele uspokojit v rozsahu přes 62 % hodnoty jejich pohledávek.

Odvolací soud zjistil, že dlužnice svoje podnikání ukončila jen 5 dnů před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení a že řada závazků dlužnice pochází z roku 2011 i z roku 2012, tedy z doby krátce před podáním návrhu na povolení oddlužení.

Dlužnice sice v odvolání uvedla možnost, že jí bude třetí osoba poskytovat měsíčně částku 2.100,-Kč na oddlužení, avšak takovou smlouvu nepředložila, předložila toliko darovací smlouvu uzavřenou se Zdeňkem Janošičem, který se dlužnici zavázal měsíčně poskytovat částku 400,-Kč na plnění splátkového kalendáře. Při předpokladu, že dlužnice bude pobírat měsíčně finanční dar ve výši 400,-Kč, by se uspokojení nezajištěných věřitelů pohybovalo na hranici minimální zákonné míry a možnost oddlužení stanovená v rozhodnutí č.j. 29 NSČR 20/2009-B-32 při zachování podmínky plnosti uspokojení věřitelů s pohledávkami z nepodnikatelské činnosti by ani teoreticky nemohla být splněna.

Ze shora uvedených důvodů nelze předpokládat naplnění kritérií uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, za kterých by bylo možno schválit oddlužení dlužnice, která má závazky vzešlé z podnikání, tedy především nejde o závazky bagatelního charakteru, některé závazky z podnikání pochází z doby krátce před podáním návrhu na povolení oddlužení a dlužnice ukončila své podnikání rovněž krátce před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení. Z tohoto hlediska by bylo lze na jednání dlužnice nahlížet i jako na jednání vedené záměrem využít institutu oddlužení k zapravení závazků z podnikání.

Ačkoli tedy zmíněná soudní judikatura připouští výjimečně umožnit oddlužení i osobám se závazky z podnikání (viz k tomu též usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 NSČR 9/2009), toto nic nemění na tom, že oddlužení je jako institut řešení úpadku určen nepodnikatelským subjektům, přičemž smyslem výjimky z pravidla, že oddlužení je určeno k řešení úpadku nepodnikatelů, je umožnit oddlužení i osobám, kterým v minulosti bagatelní závazky z podnikání vzešly a které by jen z toho důvodu nemohly o povolení oddlužení žádat. Dobrodiní institutu oddlužení však nelze poskytnout osobám, které o ně požádali zjevně okamžitě po ukončení svého podnikání, přičemž dlužnice v insolvenčním návrhu uvedla jako důvod svého úpadku toliko podnikatelský neúspěch. K řešení úpadku podnikatelů však slouží institut reorganizace, nikoli oddlužení. Je třeba mít na zřeteli, že podnikatel vždy nese riziko neúspěchu, které však nelze hojit v rámci oddlužení s ohledem minimální zákonnou míru uspokojení. Riziko podnikání nelze hojit skrze institut, který je určen nepodnikatelům-spotřebitelům jakožto v porovnání s podnikateli slabším smluvním stranám, bez potřebného (předpokládaného) vědomostního a materiálního zázemí.

Protože v souzené věci dlužnice věřitelům ani nenabízí plné uspokojení veškerých jejich pohledávek, kdy důvod, pro který je uplatnění institutu oddlužení pro dlužníky s dluhy vzešlými z podnikání zákonem vyloučeno (aby nedocházelo k přenášení podnikatelského rizika krácením míry uspokojení jejich pohledávek na dlužníkovy věřitele), logicky odpadá (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.11.2011, sp.zn. KSPH 39 INS 4221/2008, 2 VSPH 86/2009-B-41), má odvolací soud za to, že napadené usnesení je věcně správné, a proto je podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného proti potvrzujícímu výroku do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 29. listopadu 2012

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová