1 VSPH 1573/2012-B-17
KSUL 77 INS 13364/2012 1 VSPH 1573/2012-B-17

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v insolvenčním řízení dlužníka Aloise anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem 411 08 Račice 79, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. října 2012, č.j. KSUL 77 INS 13364/2012-B-6,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. října 2012, č.j. KSUL 77 INS 13364/2012-B-6, se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem neschválil oddlužení Aloise anonymizovano (dále jen dlužník) a prohlásil konkurs na jeho majetek s tím, že bude řešen jako nepatrný.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 13.8.2012, č.j. KSUL 77 INS 13364/2012-A-13 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a povolil řešení úpadku oddlužením. Při rozhodnutí o povolení oddlužení soud vycházel z údajů obsažených v insolvenčním návrhu dlužníka a jeho přílohách, z nichž vyplývalo, že průměrný měsíční výdělek dlužníka činí 22.000,-Kč z jeho pracovního poměru a 10.000,-Kč z nájmu (nájemní smlouvu uzavřel s Marií Celbovou, svou bývalou manželkou), což dlužník doložil též nájemní smlouvou. Při schůzi věřitelů konané dne 5.10.2012 insolvenční správce uvedl, že se před jednáním dozvěděl, že došlo ke změně nájemní smlouvy dlužníka, kdy dodatkem došlo ke snížení nájemného na částku 1.500,-Kč měsíčně, což bylo následně zjištěno z dodatku nájemní smlouvy předložené dlužníkem. Dlužník dále na schůzi věřitelů uvedl, že jeho dům má dispozici 3+1 a že nájemkyně Marcela Celbová má pronajatý obývací pokoj a příslušenství a jejich nezl. syn Lukáš bydlí ve svém dětském pokoji, všichni žijí dohromady a vypomáhají si. Dlužník dále sdělil, že nemá žádné doklady potvrzující, že by od paní Celbové přijímal nájemné.

Soud I. stupně uzavřel, že dlužník v insolvenčním návrhu vědomě nepravdivě informoval soud o výši svých měsíčních příjmů, aby dosáhl hodnocení výše svého příjmu odpovídající jeho povinnosti uhradit nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich zjištěných pohledávek. Jeho přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení proto soud hodnotil jako lehkomyslný a nedbalý ve smyslu § 395 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona (dále jen IZ) a zkreslení celkového příjmu, které vede k mylnému závěru o míře možného uspokojení jeho věřitelů splátkovým kalendářem, hodnotil soud jako nepoctivý záměr ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ. Dospěl proto k závěru, že výše uvedené skutečnosti zcela odůvodňují zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 395 IZ, jeho oddlužení neschválil a podle § 405 odst. 2 IZ na majetek dlužníka prohlásil konkurs.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Vysvětloval, že se ke svým problémům nechtěl stavět lehkomyslně, ale doložením příjmu z nájemného od své bývalé manželky, která spolu s ním a se synem obývá dlužníkův (neprodejný) dům chtěl nabídnout věřitelům odpovídající uspokojení, na které by skutečně touto formou prostředky od bývalé manželky získal. Poté, co zjistil, že pohledávka zajištěného věřitele ve výši přesahující 1 mil. Kč nebude uspokojována ve splátkovém kalendáři, ale musí se s tímto zajištěným věřitelem dohodnout na samostatném splátkovém kalendáři (z důvodu hrozícího zpeněžení nemovitosti), dohodli se s bývalou manželkou na tom, že prostředky, které by mu plnila na nájemném pro účely splátkového kalendáře v oddlužení, bude tato plnit přímo zajištěnému věřiteli, aby odvrátili prodej zajištěného majetku. Dlužník připustil, že závěr soudu o tom, že nájemní smlouva byla uzavřena účelově je v zásadě správný, ale jejím smyslem nebylo zkrátit věřitele, spíše naopak.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 389 odst. 1 IZ může dlužník, který není podnikatelem, navrhnout insolvenčnímu soudu, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením.

Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení podle § 395 odst. 1 IZ, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení podle § 395 odst. 2 IZ i tehdy, jestliže a) jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo b) dosavadní výsledky dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Z obsahu insolvenčního spisu plynou skutečnosti zjištěné soudem I. stupně, jež dlužník v odvolání ničím nezpochybnil a které v době rozhodování odvolacího soudu zůstaly nezměněny.

Pokud jde o výsledek přezkumu pohledávek, odvolací soud zjistil, že byly zjištěny nezajištěné pohledávky věřitelů dlužníka ve výši přibližně 640.000,-Kč a zajištěná pohledávka jednoho věřitele ve výši přibližně 1.054.000,-Kč. Čistý příjem dlužníka činí přibližně 21.500,-Kč měsíčně z jeho pracovního poměru (a 1.500,-Kč z tvrzené změněné nájemní smlouvy). Dle odvolacího soudu lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ především v situaci, kdy dlužník krátce před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení jedná tak, že zhorší nebo jinak ztíží uspokojení svých věřitelů v oddlužení (blíže k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.5.2010, sp.zn. KSBR 37 INS 680/2010, 2 VSOL 135/2010-A-19). To však nemusí být nutně tento případ, kdy dlužník uvedl zkreslené údaje o původu svých příjmů (aniž by tím nutně uvedl nepravdu o jejich celkové výši). Navíc za situace, kdy výši svých příjmů před schůzí věřitelů dlužník korigoval a osobně dokládal dodatkem nájemní smlouvy, lze tuto změnu hodnotit jako snížení příjmu dlužníka, který může poskytnout nezajištěným věřitelům v oddlužení. Dle názoru odvolacího soudu je možné též přihlédnout k tomu, že problematika oddlužení (která zahrnuje i otázku rozlišování mezi pohledávkami zajištěnými a nezajištěnými) je problematikou relativně složitou, což dlužníka může vést k nesprávnému závěru o tom, jaké množství prostředků bude pro účely oddlužení potřebovat.

Ze shora učiněných zjištění dále plyne, že dlužník by měl dle aktuálně doložených příjmů při schůzi věřitelů uspokojit přibližně 80 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů. Takový rozsah navrhovaného uspokojení nenasvědčuje primárně nepoctivému záměru dlužníka. Nezajištění věřitelé se schůze věřitelů neúčastnili, soud by proto měl vzít v úvahu jejich zájem na co nejvyšší uspokojení a posoudit, zda uspokojení, které dlužník aktuálně nabízí, je pro tyto věřitele ekonomicky přijatelné.

Dle přesvědčení odvolacího soudu dosavadní průběh insolvenčního řízení nasvědčuje spíše tomu, že dlužník svým chováním sice zkresloval údaje o původu a reálné výši svých příjmů (s tímto závěrem soudu I. stupně tedy odvolací soud zcela souhlasí), ale lze očekávat, že i pro věřitele bude oddlužení výhodnějším řešením jeho úpadku. Za této situace je odvolací soud toho názoru, že řešit úpadek dlužníka již nyní nepatrným konkursem by též odporovalo zásadám insolvenčního řízení, jež musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a) IZ). Nelze totiž přehlédnout, že v nepatrném konkursu při absenci významnějšího majetku dlužníka, který by bylo možno pro uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů použít, jeho nezajištění věřitelé nic nedostanou a nároky insolvenčního správce by patrně nesl stát, na rozdíl od řešení úpadku dlužníka splátkovým kalendářem, jenž je stále ještě reálný a podle něhož by věřitelé obdrželi v příštích 5 letech plnění ve výši blížící se 80 % jejich zjištěných pohledávek a nároky insolvenčního správce by byly zcela zapraveny z příjmů dlužníka. Veden těmito úvahami dospěl odvolací soud k závěru, že dřívější konání dlužníka sice vykazovalo rysy nepoctivosti (i v tomto směru se odvolací soud od ve své podstatě správného náhledu soudu I. stupně liší toliko při posuzování intenzity a míry dopadu dlužníkova jednání), nicméně při zvážení všech pro věc podstatných skutečností popsaných shora dovozuje, že je (byť se jedná o situaci téměř hraniční) namístě umožnit dlužníkovi, aby v blízkém budoucnu svým zodpovědným a seriózním přístupem přesvědčil soud a zejména své věřitele o tom, že jeho snaha dostát v maximální možné míře svým závazkům je míněna skutečně upřímně, poctivě a se vší vážností. Ostatně kdyby se v průběhu dalšího řízení ukázalo, že odvolací soud se v tomto svém úsudku zmýlil a že dlužník nepřistupuje k oddlužení dostatečně svědomitě nebo poctivě, může kdykoliv později dojít ke změně způsobu řešení jeho úpadku a úpadek by pak byl definitivně řešen konkursem.

Pro tuto chvíli však není řešení úpadku dlužníka konkursem namístě. Proto postupoval odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) a odst. 2 ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud I. stupně zjistí zejména stanovisko věřitelů dlužníka ke schválení splátkového kalendáře a posoudí znovu podmínky pro povolení oddlužení s přihlédnutím ke shora uvedenému názoru odvolacího soudu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 11. prosince 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva