1 VSPH 1568/2015-B-44
KSUL 45 INS 5575/2013 1 VSPH 1568/2015-B-44

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ladislava Derky v insolvenční věci dlužnice: Kateřina Kovaříková, nar. 2. listopadu 1976, bytem Ústí nad Labem, Přemyslovců 620/16, o odvolání věřitele č. 11 Vladana Kovaříka, nar. 24. října 1974, bytem Ústí nad Labem, Dvojdomí 611/2, zast. JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Vaníčkova 29, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 45 INS 5575/2013-B-32 ze dne 15. dubna 2015,

takto:

Odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 45 INS 5575/2013-B-32 ze dne 15. dubna 2015 se o d m í t á .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem nadepsaným usnesením zamítl návrh věřitele č. 11 Vladana Kovaříka na uznání jeho pohledávky č. 2 ve výši 144.510,-Kč jako nepodmíněné.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dne 24.6.2013 přihlásil věřitel č. 11 do řízení pohledávku v celkové výši 746.114,42 Kč, pohledávka byla při přezkumném jednání konaném dne 27.5.2013 zjištěna v plné výši jako nevykonatelná a nezajištěná, podmíněná co do částky 733.114,42 Kč a co do částky 13.000,-Kč (dílčí pohledávka č. 1) jako nepodmíněná. Věřitel č. 11 uplatnil za dlužníkem celkem tři dílčí pohledávky, pod č. 1 pohledávku ve výši 13.000,-Kč, pod č. 2 pohledávku ve výši 404.989,89 Kč a pod č. 3 pohledávku ve výši 328.124,53 Kč.

Dílčí pohledávku č. 2 uplatnil věřitel na základě dohody o vypořádání společného jmění manžel-dlužnice a věřitele č. 11 ze dne 10.1.2011, podle které se dlužnice zavázala zaplatit úvěr získaný od věřitele Hypoteční banka, a.s. na základě smlouvy č. 3300/285740-01/10/01-001/00. Hypoteční banka, a.s. přihlásila pohledávku ve výši 404.989,89 Kč jako zajištěnou bytovou jednotkou č. 620/19 v budově čp. 620, 621 na pozemku parc.č. st. 1480/14 na LV č. 2533, k.ú. Krásné Březno, Katastrální úřad pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem.

Na základě pokynu Hypoteční banky, a.s. byla nemovitost zpeněžena a bylo dosaženo výtěžku zpeněžení ve výši 240.000,-Kč, výtěžek zpeněžení byl asi o 130.000,-Kč nižší než obvyklá cena stanovená znaleckým posudkem.

Podáním doručeným soudu dne 26.3.2015 sdělil věřitel č. 11, že část jeho podmíněné pohledávky změnila povahu a v částce 144.510,-Kč se stala nepodmíněnou, když on (věřitel č. 11) jako solidární dlužník uhradil věřiteli č. 2 dluh za dlužnici ve výši 144.510,-Kč, ačkoliv podle smlouvy o vypořádání bývalých manželů ze dne 10.1.2011 tento závazek měla ze svého hradit dlužnice.

Věřitel č. 11 zároveň sdělil dlužnici (oznámením o započtení pohledávek ze dne 23.3.2015), že započetl částku 144.510,-Kč vůči věřiteli č. 2 na pohledávku dlužnice vůči věřiteli č. 11 ve stejné výši z titulu smlouvy o vypořádání společného jmění manželů.

Ze smlouvy o vypořádání společného jmění manželů vzal soud za zjištěné, že dlužnice se zavázala ze svých prostředků uhradit závazek vůči věřiteli č. 2 ze smlouvy o úvěru ve výši 385.903,40 Kč a další závazek vůči GE Money Bank, a.s.

Soud zjistil, že celkové fixní měsíční výdaje dlužnice činily 13.403,-Kč při příjmu 14.074,-Kč, a dovodil, že věřitel č. 11 jako bývalý manžel dlužnice, tedy jako osoba blízká, musel znát nedostatečné příjmové poměry dlužnice, a proto musel vědět, že v době uzavření smlouvy o vypořádání společného jmění manželů byla dlužnice v hrozícím úpadku, z čehož soud dovodil nepřípustnost započtení na pohledávku dlužnice na závazek věřitele č. 11. Dále soud dovodil, že pohledávka věřitele č. 2 byla přihlášena jako zajištěná, a proto nemohla být pohledávka věřitele č. 2 uspokojena jiným peněžitým plněním a pokud věřitel č. 11 věřiteli č. 2 plnil, pak nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení a že tím se věřitel č. 11 nezprostil závazku vůči dlužnici ze smlouvy o vypořádání zaniklého společného jmění.

Proti tomuto usnesení se věřitel č. 11 včas odvolal, odkázal na § 167 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ), tvrdil, že s ohledem na uspokojení pohledávky věřitele č. 2 může věřitel č. 11 vstoupit v insolvenčním řízení na jeho místo, že v důsledku jednání dlužnice musel uhradit výlučné dluhy dlužnice plynoucí z dohody o vypořádání společného jmění manželů a že ještě bude muset další dluhy dlužnice plnit, a proto tuto situaci věřitel č. 11 řešil započtením tohoto plnění vůči pohledávce dlužnice. Vzhledem k tomu, že pohledávka věřitele č. 1 byla v plné výši zjištěna jako podmíněná, automaticky se měla stát zaplacením ze strany věřitele č. 11 pohledávkou nepodmíněnou.

Dovozoval dále, že započtení bylo možné, protože obě pohledávky vznikly před zahájením insolvenčního řízení a že věřitel č. 11 se stal paradoxně větším dlužníkem, protože mu ze společného jmění manželů zůstala jen polovina movitého majetku a závazky v téměř stejné výši jako dlužnici, která na rozdíl od něj dostala k pokrytí závazků bytovou jednotku. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že pohledávka č. 2 ve výši 144.510,-Kč se uznává jako nepodmíněná.

Vrchní soud v Praze se především zabýval tím, zda je proti napadenému usnesení odvolání přípustné, a dospěl z níže uvedených důvodů k závěru, že tomu tak není.

Podle § 149 Občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., odst. 1,2 společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.

Podle třetího odstavce při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.

Podle § 150 téhož zákona odst. 1,2 dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena.

Podle § 18 odst. 1 IZ nastane-li v průběhu insolvenčního řízení skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky z původního věřitele na nabyvatele pohledávky, aniž původní věřitel ztrácí způsobilost být účastníkem řízení, insolvenční soud rozhodne, že místo tohoto věřitele vstupuje do insolvenčního řízení nabyvatel jeho pohledávky. Učiní tak na základě návrhu věřitele a po písemném souhlasu nabyvatele jeho pohledávky. Převod nebo přechod pohledávky, který nevyplývá přímo z právního předpisu, je nutné doložit veřejnou listinou9) nebo listinou, na které je úředně ověřena pravost podpisů osob, které ji podepsaly.

Podle druhého odstavce o návrhu podle odstavce 1 rozhodne insolvenční soud do 3 dnů ode dne, kdy mu takový návrh došel; nestane-li se tak, má se po uplynutí této lhůty za to, že insolvenční soud vydal rozhodnutí, jímž návrhu vyhověl.

Podle třetího odstavce rozhodnutí podle odstavce 1 vydá insolvenční soud také tehdy, učiní-li věřitel a nabyvatel jeho pohledávky do protokolu u tohoto soudu společné prohlášení o tom, že nastala skutečnost uvedená v odstavci 1; odstavec 2 platí obdobně.

Podle čtvrtého odstavce téhož ustanovení rozhodnutí podle odstavců 1 a 3 se doručuje věřiteli, nabyvateli jeho pohledávky, dlužníku a insolvenčnímu správci; těmto osobám se doručuje zvlášť. Odvolání proti němu není přípustné, insolvenční soud však tímto rozhodnutím není vázán.

Podle § 140 odst. 1 IZ i po rozhodnutí o úpadku trvají účinky spojené s předběžným opatřením nařízeným insolvenčním soudem; insolvenční soud však může i bez návrhu změnit své rozhodnutí o předběžném opatření. V rozsahu, ve kterém není dlužník oprávněn nakládat s majetkovou podstatou, přechází toto právo rozhodnutím o úpadku na insolvenčního správce.

Započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak (odst. 2).

Započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel

a) se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo

b) získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo

c) v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo

d) dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele (odst. 3).

Podle § 173 odst. 3 IZ přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku. Pohledávky věřitelů vázané na splnění rozvazovací podmínky se považují v insolvenčním řízení za nepodmíněné, dokud rozvazovací podmínka není splněna. Na pohledávky věřitelů vázané na splnění odkládací podmínky nemá zahájení insolvenčního řízení vliv.

Podle § 183 odst. 1 IZ přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění.

Podle druhého odstavce přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení27), to platí obdobně.

Podle třetího odstavce téhož ustanovení osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1 a 2, mohou pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit jako pohledávku podmíněnou. Jestliže však věřitel takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj bez zřetele k tomu, zda ji přihlásily, s tím, že pro jejich vstup do řízení platí přiměřeně § 18; návrh podle tohoto ustanovení mohou podat samy.

Podle § 184 odst. 1 věřitel, který podal přihlášku pohledávky nebo na něhož se hledí jako na věřitele přihlášeného, může kdykoli v průběhu insolvenčního řízení vzít přihlášku pohledávky zpět. Insolvenční soud vezme zpětvzetí přihlášky na vědomí rozhodnutím, které se zvlášť doručuje věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen věřitel nebo osoba, která podala návrh na vstup do řízení na místo věřitele (§ 183 odst. 2). Právní mocí tohoto rozhodnutí věřitelova účast v řízení končí.

Podle druhého odstavce věřitel, který vezme přihlášku pohledávky zpět proto, že ji uspokojila některá z osob, od kterých může požadovat plnění podle § 183 odst. 1 a 2, to uvede ve zpětvzetí přihlášky; jestliže tak neučiní, odpovídá takové osobě za škodu nebo jinou újmu tím vzniklou.

Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případě uvedeném v odstavci 2 vyrozumí insolvenční soud o zpětvzetí přihlášky osobu, která pohledávku podle zpětvzetí uspokojila, a poskytne jí lhůtu k podání návrhu na vstup do řízení místo věřitele; o zpětvzetí přihlášky rozhodne insolvenční soud až po uplynutí této lhůty. V rozsahu, v němž insolvenční soud vyhoví návrhu osoby, která pohledávku uspokojila, na vstup do řízení místo věřitele, se ke zpětvzetí přihlášky pohledávky nepřihlíží.

Podle § 186 IZ odst. 1 jestliže pohledávka přihlášeného věřitele byla v průběhu insolvenčního řízení uspokojena nebo zanikla jiným způsobem a přihlášený věřitel nevzal přihlášku bez zbytečného odkladu zpět, insolvenční soud jeho účast v insolvenčním řízení ukončí rozhodnutím, které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci. Proti tomuto rozhodnutí, které musí být odůvodněno, nejsou opravné prostředky přípustné; v odůvodnění však insolvenční soud vždy uvede důvod zániku pohledávky.

Podle druhého odstavce přihlášený věřitel, který tvrdí, že jeho pohledávka nebyla v průběhu insolvenčního řízení uspokojena ani nezanikla jiným způsobem, se může žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat určení, že jeho pohledávka nadále trvá. Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy přihlášenému věřiteli bylo doručeno rozhodnutí podle odstavce 1. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Nebyla-li žaloba včas podána, platí, že pohledávka přihlášeného věřitele zanikla způsobem uvedeným v rozhodnutí podle odstavce 1. Totéž platí, jestliže insolvenční soud žalobu zamítne, odmítne ji nebo řízení o ní zastaví. Právní mocí rozhodnutí, kterým insolvenční soud žalobě vyhoví, se účast přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení obnovuje. Žaloba se projednává jako incidenční spor.

V souzené věci jde ve své podstatě o rozhodnutí insolvenčního soudu v režimu § 18 insolvenčního zákona, jehož ustanovení vzhledem k výslovné dikci třetího odstavce § 183 IZ se přiměřeně užije v situaci, pokud svůj nárok vůči dlužníku uplatňuje spoludlužník (§ 183 odst. 2 IZ), jenž věřiteli z titulu takového vztahu věřiteli plnil a v důsledku tohoto plnění mu měla vzniknout vůči dlužníku pohledávka. Proti usnesením vydaným dle tohoto ustanovení ve vztahu k nositeli takovéto pohledávky není odvolání přípustné (§ 18 odst. 4 IZ), lhostejno zda soud jeho návrh vyhoví, či jej zamítne (viz argumentace obsažená v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.9.2009 sp.zn. 1 VSPH 467/2009).

Odvolací soud proto odvolání podle § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Pro potřeby dalšího řízení pokládá ovšem odvolací soud za potřebné především zmínit, že proti rozhodnutí vydanému dle § 18 není sice odvolání přípustné, leč insolvenční soud jím není vázán (§ 18 odst. 4), tedy může následně rozhodnout i jinak. Takový postup přitom není v souzené věci vyloučen, neboť pokud není sporu o tom, že odvolatel vskutku zaplatil Hypoteční bance, a.s. (věřiteli č. 2) jakožto dlužník (spoludlužník společně s Kateřinou Kovaříkovou) v souladu se smlouvou o hypotečním úvěru předmětnou částku 144.510,-Kč, pak ve své podstatě plnil na pohledávku, kterou do insolvenčního řízení přihlásil a která byla jako podmíněná zjištěna (pohledávka č. 2). Skutečnost, že věřitel č. 2 svou pohledávku za dlužnicí (na kterou mu odvolatel plnil) přihlásil jako zajištěnou, nic nemění na tom, že podmínky pro přeměnu odvolatelovy pohledávky z podmíněné na nepodmíněnou tím byly naplněny v situaci, kdy jeho pohledávka byla na přezkumném jednání zjištěna a ve splátkovém kalendáři na ni mělo být pamatováno s tím, že příslušné částky mohou být vyplaceny jen dojde-li ke splnění odkládací podmínky, tedy dojde-li v případě odvolatele Vladana Kovaříka ve smyslu § 183 odst. 2,3 IZ k úhradě věřiteli č. 2.

Došlo-li přitom plněním odvolatele mimo insolvenční řízení k ponížení pohledávky věřitele č. 2, pak bylo ovšem namístě rozhodnout o dílčím ukončení jeho účasti dle § 186 odst. 1 IZ, popřípadě by soud měl rozhodnout dle § 184 (vzal-li by věřitel č. 2 částečně svou přihlášku zpět).

Takto na věc nahlíženo by tedy byly dány podmínky pro to, aby soud svůj náhled na danou problematiku změnil a v budoucnu odvolateli vyhověl, nebránila-li by tomu však další skutečnost, totiž to, že dle tvrzení odvolatele samotného jeho takto vzniklá pohledávka vůči dlužnici následně zanikla započtením. Odvolací soud na základě toho, co v dané fázi plyne z obsahu insolvenčního spisu nesdílí závěr soudu I. stupně o neplatnosti započtení (ostatně nebylo-li by započtení platné, pak by se ale prosadily závěry plynoucí z předchozího odstavce, tedy že odvolatel má nepodmíněnou pohledávku ve výši poskytnutého plnění 144.510,-Kč). Odkaz na ustanovení § 140 odst. 3 písm. c/ IZ není zde zcela přiléhavý, neboť odvolatelova pohledávka nemá svůj původ jen v dohodě o vypořádání společného jmění, nýbrž především v tom, že odvolatel věřiteli plnil ze závazku vzniklého mu již dříve, a to podle smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru. Přitom již jakékoliv takto poskytnuté plnění v rozsahu překračujícím kritéria vypořádání společného jmění dle § 149 a násl. Občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. zakládá vznik pohledávky jednoho manžela vůči druhému, tedy pokud by se ukázalo, že odvolatel po zániku společného jmění plnil společnému věřiteli více, než měl při respektování pravidel vzájemného vypořádání, vznikla by mu tímto plněním pohledávka vůči dlužnici, již by mohl započítat. Dohodu o vypořádání společného jmění přitom obecně pod režim § 140 odst. 3 IZ spíše obvykle nebude možné zařadit, pokud v ní bývalí manželé standardním způsobem nevybočujícím podstatně z hledisek § 149 upravují svůj dosavadní majetek a své závazky, tedy řeší poměry existující ke dni zániku manželství, z nichž jsou oba společně oprávněni i zavázáni.

Převedeno shora řečené na vlastní průběh insolvenčního řízení je odvolací soud toho názoru, že nejenom v případě věřitele č. 2 jsou dány podmínky pro rozhodnutí dle § 186 odst. 1 IZ, ale že je tomu tak i u odvolatele, jenž sice plněním věřiteli č. 2 učinil z podmíněné pohledávku nepodmíněnou, nicméně pokud ji následně (úkonem ze dne 23.3.2015) započetl na svůj závazek vůči dlužnici, způsobil tím její zánik a je namístě v tomto rozsahu jeho účast v insolvenčním řízení ukončit. Proti takovému rozhodnutí sice není odvolání přípustné (§ 186 odst. 1 poslední věta IZ), nicméně měl-li by odvolatel za to, že tato jeho pohledávka nezanikla, skýtá mu způsob popsaný ve druhém odstavci téhož ustanovení možnost žalobou dovolat se toho, že i v tomto rozsahu jeho pohledávka trvá.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 2. února 2016

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková