1 VSPH 1566/2016-A-23
KSPA 59 INS 7096/2016 1 VSPH 1566/2016-A-23

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ladislava Derky v insolvenčním řízení dlužnice: Martina Malínská, nar. 17. července 1977, bytem Třemošnice, Družstevní 312, o odvolání JUDr. Igora Ivanka, soudního exekutora, sídlem Praha 6, Na Zátorce 590/12, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 7096/2016-A-18 ze dne 27. července 2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 7096/2016-A-18 ze dne 27. července 2016, s e p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích, nadepsaným usnesením v bodě I. výroku omezil účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení uvedený v § 109 odst. 1 písm. c) IZ, a to tak, že se soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Praha 10 JUDr. Igoru Ivankovi umožňuje provést exekuci vedenou pod sp. zn. 167 EX 10679/15 prodejem těchto věcí: -bytové jednotky č. 312/12 v bytovém domě č.p. 312, zapsané na LV 1429 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, pro obec Třemošnice, k.ú. Třemošnice nad Doubravou, včetně jejich součástí a příslušenství (dále jen nemovitosti ), s tím, že je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové- pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 59 INS 7096/2016 vydat do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a pohledávku vyplývající z náhrady nákladů exekuce přihlásí do insolvenčního řízení, a v bodě II. výroku uložil JUDr. Igoru Ivankovi zaplatit soudní poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření ve výši 1.000,-Kč ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dne 24.3.2016 mu byl doručen insolvenční návrh dlužnice spojený s návrhem na povolení oddlužení. isir.justi ce.cz

Dne 10.5.2016 byl soudu doručen návrh JUDr. Ivanka na vydání předběžného opatření podle § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona č. 182/2006 sb. (dále též IZ), kterým by soud omezil účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení uvedený v § 109 odst. 1 písm. c) IZ tak, že exekutorovi JUDr. Ivankovi, se umožňuje provést exekuci vedenou pod sp. zn. 167 EX 10679/15.

Exekučním příkazem ze dne 10.8.2015 č.j. 167 EX 10679/15-27 rozhodl exekutor o provedení exekuce prodejem nemovitých věcí dlužnice uvedených pod bodem I. výroku usnesení. Usnesením ze dne 19.1.2016 č.j. 167 EX 10679/15-78 byla na 8.3.2016 nařízena dražba nemovitostí dlužnice. Dne 8.3.2016 provedl exekutor elektronické dražební jednání a usnesením č.j. 167 EX 10679/15-97 udělil příklep dražiteli ADATOM, s.r.o. za nejvyšší podání 561.000,-Kč.

Soud dovodil souvislost mezi uplynulým dražebním jednáním a časem podání insolvenčního návrhu po dni konání dražebního jednání, v čemž soud spatřoval snahu dlužnice oddálit realizaci důsledků dražby, protože vydražitel se nemůže stát vlastníkem nemovitostí a pro nařízení předběžného opatření shledal důvody hodné zvláštního zřetele. Soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 3 VSOL 355/2013-A-19 ze dne 19.6.2013. Ohledně odměny a náhrady nákladů řízení exekutora soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 ze dne 23.10.2014, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 32/2015 (dále též R 32/2015) a rozsudek sp. zn. 29 ICdo 5/2014 ze dne 22.12.2015 s tím, že exekutor má právo tyto pohledávky přihlásit do insolvenčního řízení.

S ohledem na skutečnost, že při podání návrhu na nařízení předběžného opatření nebyl exekutor v postavení orgánu při výkonu exekuční činnosti, mu soud uložil poplatkovou povinnost podle § 4 odst. 1 písm. h) a § 7 odst. 1 z.č. 549/1991 Sb. a odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 1 VSOL 1382/2014-A-9 ze dne 19.2.2015.

Proti tomuto usnesení podal soudní exekutor JUDr. Igor Ivanko včasné odvolání a namítal, že v řízeních vedených pod sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 a sp. zn. 29 ICdo 5/2014 se jednalo o skutkově odlišné situace, že § 46 odst. 7 ex. řádu je lex specialis ve vztahu k insolvenčnímu zákonu, že plněním povinné k rukám exekutora zaniká pohledávka oprávněného, stejně tak zaniká část pohledávky exekutora na nákladech exekuce a že takové plnění nelze vydat do majetkové podstaty, protože s nejedná o majetek povinné. Namítal, že by mělo být přihlédnuto k úmyslu zákonodárce, že okamžikem, kdy exekutor přijme vymožené plnění, zaniká dluh povinné vůči oprávněnému, a že exekutor při výkonu exekuční činnosti koná za úplatu. Namítal, že po zahájení insolvenčního řízení nelze exekuci prodejem nemovitostí provést se všemi důsledky, tj. rozvrhnout výtěžek dražby a že by se mělo uplatnit pravidlo v § 47 odst. 6 exekučního řádu (zákon č. 120/2001 Sb.), tedy usnesením rozhodnout o odpočtu nákladů exekuce a o vydání zbylého výtěžku do majetkové podstaty dlužnice. Zdůrazňoval, že je podnikatelem a kladl si otázku, jaká by měla být jeho ekonomická motivace podat návrh na vydání předběžného opatření a provádění exekuce, jejíž náklady mu nikdo neuhradí. Namítal nemožnost vydání vymoženého plnění do majetkové podstaty s ohledem na neexistenci rozhodnutí o úpadku dlužnice a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2233/2015 ze dne 31.8.2015.

Dále odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 1262/2013-A-14 ze dne 19.8.2013 a dovozoval, že je třeba vymožené plnění, ať už po odpočtu nákladů exekuce nebo před odpočtem, vydat do majetkové podstaty až poté, co bude pravomocně rozhodnuto o tom, zda je dlužnice v úpadku. Dále namítal, že měl být osvobozen od soudního poplatku, protože při výkonu exekuční činnosti vykonává veřejnou moc, odkázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 1331/07 ze dne 27.11.2007 a odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR Cpjn 68/95 ze dne 4.7.1996 a Opjn 1/95. Ze shora uvedených důvodů navrhoval, aby odvolací soud zrušil bod II. výroku napadeného usnesení a bod I. výroku změnil tak, že omezí účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení uvedený v § 109 odst. 1 písm. c) IZ tak, že se soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Praha 10 JUDr. Igoru Ivankovi, umožňuje provést exekuci vedenou pod sp. zn. 167 EX 10679/15 prodejem shora uvedených nemovitostí.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení v napadeném rozsahu i řízení jeho vydání předcházející a dospěl následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 82 odst. 1 IZ předběžné opatření v insolvenčním řízení může insolvenční soud nařídit i bez návrhu, nestanoví-li zákon jinak. Navrhovatel předběžného opatření, které by insolvenční soud mohl nařídit i bez návrhu, není povinen složit jistotu. Povinnost složit jistotu jako navrhovatel předběžného opatření nemá dlužník.

Podle § 82 odst. 2 IZ předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také a) ustanovit předběžného správce, b) omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c), neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů, nebo c) uložit insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka vůči dlužníkovi nespočívá pouze v pracovněprávních nárocích, aby složil jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení opatřeními přijatými v jeho průběhu.

Podle § 109 odst. 1 písm. c) IZ výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 IZ a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému.

Předně je třeba uvést, že smyslem § 82 odst. 2 písm. b) IZ je eliminovat účinky vyvolané nepoctivými insolvenčními návrhy, tedy omezit účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení uvedené v § 109 odst. 1 písm. b) a písm. c) IZ. Účelem tohoto zákonného ustanovení je zabránit pokusům o zneužití insolvenčního řízení a účinků spojených s jeho zahájením k poškozování zájmu třetích osob nebo dlužníka. U dlužnických insolvenčních návrhů může jít zejména o záměr blokovat exekuční řízení insolvenčními návrhy, jež nejsou míněny vážně a jejichž jediným účelem je dosáhnout účinků zahájení insolvenčního řízení dle § 109 odst. 1 písm. c) IZ. Proto insolvenční zákon v § 82 odst. 2 písm. b) IZ upravuje možnost předběžným opatřením omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedený mimo jiné v § 109 odst. 1 písm. c) IZ, neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů.

Účelem insolvenčního řízení je řešení úpadku dlužníka některým ze způsobů stanovených insolvenčním zákonem a podle zásad insolvenčního zákona. S ohledem na zvláštní charakter insolvenčního řízení, jímž jsou zpravidla dotčena nejen práva a právní zájmy dlužníka a věřitelů jako účastníků řízení, ale též dalších osob, vyvolává zahájení insolvenčního řízení zvláštní účinky, mezi něž náleží i nemožnost provést nařízený výkon rozhodnutí či exekuci na majetek dlužníka, neboť insolvenční zákon upravuje postup při uspokojení všech přihlášených pohledávek dlužníkových věřitelů, a zachování individuální možnosti vymáhání práv jednotlivých věřitelů by kolidovalo s účelem insolvenčního řízení.

Soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení (viz R 32/2015).

Z obsahu spisu plyne, že dne 10.5.2016 byl soudním exekutorem JUDr. Igorem Ivankem podán návrh na vydání předběžného opatření podle § 82 odst. 2 IZ, ve kterém exekutor tvrdil účelovost podaného insolvenčního návrhu, když insolvenční návrh byl podán až po realizaci elektronického dražebního jednání, poukázal na skutečnost, že v insolvenčním návrhu nebyly v rozporu s § 103 odst. 2 IZ označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolával ani listiny osvědčující (hrozící) úpadek. Exekutor tvrdil, že dlužnice závazky plnit může, ale ze své vůle je neplnila, když dlužnice měla dva další závazky v celkové výši 19.000,-Kč, které byly splatné k 21.8.2015 a 22.10.2015. Dále namítal své osvobození od povinnosti platit soudní poplatek s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.7.1996 Cpjn 68/95 a Opjn 1/95.

Odvolací soud shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení předběžného opatření byly splněny, když byla prokázána úzká časová souvislost mezi podáním insolvenčního návrhu (24.3.2016) a vydáním exekučního příkazu č.j. 167 EX 10679/15-27 ze dne 10.8.2015, kterým soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitostí dlužnice, ve spojení s elektronickou dražbou realizovanou dne 8.3.2016.

Protože fakticky již před zahájením insolvenčního řízení došlo k prodeji majetku, má tato skutečnost za následek povinnost vydat v exekučním řízení výtěžek zpeněžení do majetkové podstaty, přičemž jak plyne, ze shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (R 32/2015), je na soudním exekutorovi, aby náklady exekuce do insolvenčního řízení přihlásil. Na této skutečnosti nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že dosud nebylo rozhodnuto o úpadku dlužnice, když účelem § 109 odst. 1 IZ je právě to, aby prostředky získané v provedené exekuci byly k dispozici insolvenčním věřitelům dlužnice, nikoli toliko jedinému věřiteli dlužnice (exekučnímu navrhovateli). Přihlášená pohledávka představující náklady exekutora, bude-li v insolvenčním řízení zjištěna, bude též v insolvenčním řízení uspokojována v závislosti na tom, jakou formou bude úpadek dlužnice řešen, nedojde-li ke zjištění úpadku, vydané plnění se exekutorovi vrátí.

Podle ustanovení § 5 IZ insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

Vztah insolvenčního řízení k exekučnímu řízení je upraven v ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ. Podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu, je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty.

V této věci dochází ke konkurenci dvou zákonných ustanovení, a to shora citovaného ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu a ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a b) IZ. Jestliže insolvenční zákon říká, že věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti (zásada poměrného uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení), nelze než dovodit, že se toto ustanovení musí vztahovat na všechny věřitele dlužnice. Tímto věřitelem je nutně i soudní exekutor, kterému v průběhu exekuce vznikají náklady uvedené v ustanovení § 87 odst. 1 ex. řádu. V okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku (její část), vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení (jako v této věci). Jestliže má z tohoto titulu pohledávku vůči povinnému-dlužnici (ať již vymahatelnou podle příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo ne), je povinen ji přihlásit v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty dlužnice spolu s ostatními věřiteli. V opačném případě (rozhodnutím podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu a vydáním vymoženého plnění po odečtení nákladů exekuce) by došlo k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů dlužnice. Aplikovat ustanovení § 46 odst. 7 věta druhá ex. řádu v jeho doslovném znění proto nelze; jinak řečeno, soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty dlužnice jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel dlužnice náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení (viz R 32/2015).

Jinak řečeno, odvolací soud v zásadě shodně se soudem I. stupně má za to, že odpovídá společnému zájmu věřitelů v zahájeném insolvenčním řízení, aby prostředky získané v probíhajícím exekučním řízení nebyly soudním exekutorem předány oprávněným, ale deponovány do doby právní moci rozhodnutí o insolvenčním návrhu dlužnice, aby mohly být v případě zjištění úpadku (§ 136 IZ) předány insolvenčnímu správci a využity pro uspokojení věřitelů dlužníků dle způsobu řešení jejího úpadku (zásadně přitom platí, že i v případě oddlužení by měly být takto získané prostředky použity ve prospěch insolvenčních věřitelů), popř. oprávněným vydány, pokud by insolvenční řízení bylo skončeno jinak (§ 142 IZ). Takto je plně respektován § 5 IZ vymezující zásady, na nichž spočívá insolvenční řízení, a soudní exekutor je dle § 46 odst. 7 věty druhé exekučního řádu povinen vydat vymožené plnění do majetkové podstaty bezodkladně po právní moci usnesení, jímž rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci v případě, že v insolvenčním řízení bude vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníků. Dlužno přitom poznamenat, že podle § 140 odst. 1 IZ sice i po rozhodnutí o úpadku trvají účinky spojené s předběžným opatřením nařízeným insolvenčním soudem, ale i bez návrhu může insolvenční soud své rozhodnutí o předběžném opatření změnit.

Co se týče odvolání do bodu II. výroku, podle § 4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o návrhu na nařízení předběžného opatření. Podle položky 5 Sazebníku poplatků činí soudní poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření 1.000,-Kč.

Odvolací soud považoval ve shodě se závěry vyjádřenými např. v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2.6.2014, sp. zn. KSBR 31 INS 11036/2014, 2 VSOL 497/2014-A-12 za potřebné v první řadě zdůraznit, že se neztotožňuje s názorem soudního exekutora, že při podání svého návrhu na nařízení předběžného opatření vystupoval jako veřejný činitel (úřední osoba) a vykonával část pravomocí, jež na něj byly Českou republikou delegovány exekučním řádem. Z § 28 exekučního řádu totiž plyne, že se úkony exekutora považují za úkony exekučního soudu činěné v průběhu vedení exekuce. Stejně tak je z § 52 téhož zákona, podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které jsou svěřeny o.s.ř. a dalšími právními předpisy soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu při provedení výkonu rozhodnutí , patrné, že se jedná pouze o takové úkony, které vyplývají z provádění exekuce samotné. Ostatně o tom, že soudní exekutor vystupuje jako veřejný činitel jen při vlastní exekuční činnosti , nemělo pochyb ani plénum Ústavního soudu ČR ve svém stanovisku ze dne 12.9.2006, sp. zn. Pl. ÚS 23/06.

Podání návrhu na nařízení předběžného opatření v insolvenčním řízení podle § 82 odst. 2 písm. b) IZ však úkonem, který by byl soudním exekutorem činěn při provádění exekuce podle exekučního řádu, není. Nelze tedy vycházet z toho, a opakovaně to budiž zdůrazněno, že při podání takového návrhu by měl soudní exekutor postavení státního orgánu při výkonu exekuční činnosti.

Odvolací soud proto nesdílí subjektivní náhled soudního exekutora, že jej nestíhá poplatková povinnost ohledně návrhu na nařízení předběžného opatření podle § 82 odst. 2 písm. b) IZ, neboť jeho podání nebylo výkonem části veřejné (státní) moci. Na posuzovanou věc nedoléhají ani právní závěry vyjádřené ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.7.1996, zn. Cpjn 68/95, jichž se soudní exekutor dovolával. Jestliže se soudní exekutor obrátil na insolvenční soud s návrhem na vydání předběžného opatření, je zcela namístě, že ho soud posoudil, rozhodl o něm a soudnímu exekutorovi jako navrhovateli právem vyměřil soudní poplatek za jeho podání.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 6. září 2016

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Bedrníčková