1 VSPH 1566/2014-B-11
KSUL 81 INS 3143/2014 1 VSPH 1566/2014-B-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenčním řízení dlužníků: a) Helena Ditmaierová, nar. 26. prosince 1984, IČO 86816055, bytem a sídlem Černěves 42, adresa pro doručování: Doksany 46, b) Josef Ditmaier, nar. 10. června 1981, IČO 01121103, bytem a sídlem Doksany 46, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 3143/2014-B-5 ze dne 27. června 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 3143/2014-B-5 ze dne 27. června 2014 se v bodech I. a II. výroku zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem nadepsaným usnesením především s odkazem na § 405 odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ) v bodě I. výroku neschválil oddlužení dlužníků, na jejich majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku), účinky rozhodnutí nastaly zveřejněním v insolvenčním rejstříku (bod III. výroku), působnost věřitelského výboru vykonává insolvenční soud (bod IV. výroku), insolvenčnímu správci uložil podávat soudu každé tři měsíce zprávu o průběhu insolvenčního řízení (bod V. výroku) a konstatoval přechod dispozičních oprávnění k majetkové podstatě v rozsahu, ve kterém není dlužník oprávněn s majetkovou podstatou nakládat, na insolvenčního správce (bod VI. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že usnesením ze dne 28.4.2014 (A-16) zjistil úpadek dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením. Soud ze zprávy insolvenčního správce (č.d. B-3) zjistil, že insolvenční správce provedl v místě bydliště dlužníků místní šetření, dlužníky však nezastihl a nemohl ověřit dlužníky uváděné vybavení domácnosti, dlužníci měli vlastnit 6 motorových vozidel. Dlužníci nepředložili aktuální rozhodnutí ČSSZ o příjmech, neuvedli, že podnikají a nedoložili příjmy z podnikání. Dlužník toliko potvrdil existenci příjmu ve výši 6.065,-Kč z invalidního důchodu a dlužnice uvedla, že fakticky nepodniká a má příjem z příspěvku na péči ve výši 4.000,-Kč měsíčně a dále příjmy z brigád v second handu v Litoměřicích ve výši 1.200,-Kč až 4.000,-Kč měsíčně. Usnesením ze dne 28.4.2014 (A-16) byli dlužníci vyzváni k doložení příjmů za dobu od podání insolvenčního návrhu, což však neučinili.

Soud odkázal na ustálenou judikaturu a dospěl k závěru o nepoctivém záměru dlužníků. Dlužníci neposkytli insolvenčnímu správci potřebnou součinnost, insolvenční správce proto nemohl prověřit majetkové poměry dlužníků, zamlčeli zásadní skutečnosti týkající se příjmových poměrů, soud dovozoval nemalé příjmy z výkonu podnikání dlužníka. Soud neuvěřil tvrzení dlužníků, že situaci zapříčinil zpracovatel návrhu, který jim měl tvrdit, že příjmů z podnikání se oddlužení netýká.

Proto soud oddlužení neschválil a rozhodl o řešení úpadku dlužníků konkursem.

Proti tomuto usnesení se dlužníci včas odvolali. Namítali, že je reálné splnění podmínky minimálně v rozsahu 30 %, odkázali na usnesení Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3271/13 ze dne 6.2.2014, na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 1675/2013-A-19 ze dne 13.2.2014, sen.zn. 3 VSPH 554/2010, sen.zn. 1 VSPH 314/2013. Ohradili se proti tvrzení insolvenčního správce, že v návrhu neuvedli pravdivé a úplné informace o svých majetkových a příjmových stavech a že se správcem nespolupracovali. To, že tak činí až v odvolání, zdůvodnili tím, že na přezkumném jednání byli rozrušeni profesním i lidským přístupem správce k jejich věci a jako osoby práva neznalé se nedokázali atakům správce bránit.

Zopakovali, že vlastní jen věci osobní povahy a ošacení v ceně asi 6.000,-Kč a obvyklé vybavení domácnosti v ceně asi 12.000,-Kč. Doplnili, že vlastní nepojízdný skútr v ceně asi 4.000,-Kč. Protože v letech 2012 a 2013 neměl dlužník žádný zisk, tak žádné příjmy u dlužníka neuvedli, což doložili daňovými přiznáními. Dlužnice má živnostenské oprávnění jen formálně, nepodniká. V době zpracování návrhu neměla dlužnice jisté zaměstnání a ani dlužník neměl jisté příjmy a nechtěli soudu předkládat nejistá tvrzení. Popřeli, že by měli úmysl své příjmy zatajovat.

Dlužnice v současnosti pobírá příjem ve výši asi 4.000,-Kč měsíčně na základě dohody o provedení práce a dlužník může použít jako mimořádný příjem nepravidelný příjem z výkonu samostatné výdělečné činnosti.

Namítali, že s insolvenčním správcem, resp. s jeho zaměstnankyní komunikovali, že dali najevo, že dlužník je aktivním živnostníkem, připustili, že zvonek u jejich bytu mohl být hůře dohledatelný, avšak popřeli, že by se správcem nekomunikovali. Dále tvrdili existenci zájmu správce na řešení úpadku konkursem s ohledem na minimální garantovanou odměnu správce ve výši 45.000,-Kč v poměrně krátkém časovém horizontu. Proto navrhovali, aby byl stávající správce zproštěn výkonu funkce a aby odvolací soud napadené usnesení změnil a oddlužení plněním splátkového kalendáře schválil nebo aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 405 odst. 1 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.

Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odst. 2).

Dle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle § 395 odst. 2 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Přípustnost oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ a jeho přípustnost z hlediska splnění podmínek vymezených v § 395 IZ insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení). K tomu srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 6/2008 ze dne 29.9.2010, uveřejněné pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Zjištění o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 odst. 1 IZ, stejně jako zjištění o nesplnění podmínek přípustnosti oddlužení dle § 395 IZ, učiněné až po rozhodnutí o povolení oddlužení, naplňuje důvod k rozhodnutí o neschválení oddlužení dle § 405 odst. 1 IZ spojenému dle § 405 odst. 2 téhož zákona s rozhodnutím o řešení úpadku dlužníka konkursem (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011, uveřejněné pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soud I. stupně postavil své rozhodnutí, jak se podává z odůvodnění napadeného usnesení, především na tom, že dlužníci neposkytli insolvenčnímu správci potřebnou součinnost, nesplnili povinnost doložit své příjmy, přičemž zamlčeli zásadní skutečnosti týkající se jejich příjmových poměrů. Jakkoli odvolací soud sdílí výhrady insolvenčního správce i soudu I. stupně k přístupu dlužníků, jenž se vskutku nejeví dostatečně zodpovědným (zbývá doplnit soudem I. stupně dle odůvodnění rozhodnutí nezvažovaný, leč dosud dlužníky dostatečně nevysvětlený rozdíl více než 200.000,-Kč mezi výší jimi uváděných závazků a těmi, jež byly při přezkumném jednání zjištěny), nicméně s ohledem na následné vysvětlení dlužníků k výhradám soudu I. stupně, na nichž napadené usnesení stojí, lze, byť se jedná o případ vpravdě hraniční, dlužníkům poskytnout ještě šanci k tomu, aby přesvědčili insolvenční soud, insolvenčního správce a insolvenční věřitele, že skutečně jejich snaha dosáhnout oddlužení a poskytnout v jeho rámci věřitelům maximální možné plnění je prosta vedlejších úmyslů. Pokud totiž všichni věřitelé svou absencí na přezkumném jednání i schůzi věřitelů, jakož i absencí výhrad vůči dosavadnímu přístupu dlužníků, takto nepřímo deklarovali svou ochotu dlužníky nabízené řešení jejich úpadku přijmout, a pokud zároveň dlužníci svá v dílčím rozsahu rozporná či nedostatečná tvrzení (o majetku a příjmech) následně vysvětlují svou malou orientací v problematice, s tím, že údajně zatajený majetek je zanedbatelného rozsahu a dokládají daňovými přiznáními, že jejich skutečné příjmy se od těch tvrzených nijak výrazně nelišily, pak, aniž by bylo třeba prověřovat další okolnosti případu (např. čitelnost nápisu na domovním zvonku dlužníků), je možné snad ještě dlužníkům uvěřit, že šlo o dílčí selhání svou intenzitou řešení úpadku oddlužením nevylučující a že opravdu poctivě míní svým chováním následky nezvládnuté ekonomické situace napravit a že veškerých svých schopností a možností skutečně využijí k úhradě závazků. Lze proto očekávat, že i pro věřitele bude oddlužení i nadále výhodnějším řešením jejích úpadku, než konkurs. Za této situace je odvolací soud toho názoru, že řešit úpadek dlužníků již nyní konkursem by též odporovalo zásadám insolvenčního řízení, jež musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a/ IZ). Nelze totiž přehlédnout, že řešení úpadku dlužníků splátkovým kalendářem může být pořád ještě reálné a nezajištění věřitelé by z něho mohli obdržet stále ještě více než při konkursu (a absenci dostatečného majetku dlužníků) a nároky insolvenčního správce by byly zcela zapraveny.

Veden těmito úvahami dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě-protentokrát-umožnit dlužníkům osvědčit, že jejich snaha dostát v nejvyšší možné míře svým závazkům je tedy míněna skutečně upřímně, poctivě a se vší vážností. Ostatně kdyby se v průběhu dalšího řízení ukázalo, že odvolací soud se v tomto svém úsudku zmýlil a že dlužníci nepřistupují k oddlužení dostatečně svědomitě nebo poctivě, může kdykoliv později dojít ke změně způsobu řešení jejich úpadku a úpadek by pak byl již definitivně řešen konkursem.

Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. b) a odst. 2 o.s.ř., napadené usnesení v odvoláním dotčených bodech I., II. výroku zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, v němž rozhodne též o návrhu dlužníků na zproštění stávajícího správce funkce.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí kNejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 7. října 2014

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová