1 VSPH 1553/2015-A-57
MSPH 60 INS 14584/2015 1 VSPH 1553/2015-A-57

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: SK Slavia Praha-fotbal a. s., sídlem U Slavie 1540/2a, Praha 10, IČO 63999609, zahájené návrhem věřitelů: a) ONLINE SERVICES LTD., sídlem Level 5, Development Bank of Samoa Building, Beach Road, Apia, Samoa, reg. č. 40041, zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Holasem, sídlem Praha 1, Na Příkopě 859/22, b) Gamma Enterprise, s. r. o., sídlem Koněvova 1965/208, 130 00 Praha 3-Žižkov, IČO 26171538, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 60 INS 14584/2015-A-24 ze dne 17. července 2015,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 60 INS 14584/2015-A-24 ze dne 17. července 2015 se v bodu I. výroku p o t v r z u j e . Bod II. výroku usnesení se m ě n í tak, že se nevydává rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 7. 2015 v bodu I. výroku zamítl návrh dlužníka na nařízení předběžného opatření, kterým by soud zrušil všechny účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. V bodu II. výroku soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že insolvenčním návrhem se insolvenční navrhovatel a) domáhal zjištění úpadku dlužníka. Dlužník podal návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhal, aby soud zrušil všechny účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení s odůvodněním, že tyto účinky samy o sobě ohrožují provoz podniku a vedou ke snížení rozsahu majetkové podstaty. Insolvenční návrh je formou procesní šikany a sleduje primární zájmy navrhovatele, jimiž jsou získání informací obchodní povahy, vymožení pohledávky navrhovatele včetně finanční úspory při vymáhání této pohledávky, kterou dlužník činí spornou, a dále poškození dlužníka při sportovních soutěžích, resp. dosažení ukončení členství dlužníka ve Fotbalové asociaci České republiky (dále jen FAČR) a SYNOT lize. Dlužník dále uvedl, že podání insolvenčního návrhu považuje za projev zneužití práva, a že účinky zahájeného řízení významně ovlivňují možnost zachování podniku dlužníka a sportovního klubu.

Soud uvedl, že jediné ustanovení insolvenčního zákona, které umožňuje omezit účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, je § 82 odst. 2 písm. b), přičemž toto ustanovení umožňuje soudu omezit účinky spojené s realizací exekuce a práva na uspokojení ze zajištění. Avšak dlužník požaduje omezení jiných účinků, a to účinků spočívajících v omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou nad rámec vymezený ustanovením § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Žádné ustanovení zákona neupravuje možnost soudu vydat předběžné opatření, kterým by soud omezil všechny účinky spojené se zahájením řízení, zejména účinky spočívající v omezení s nakládáním s majetkovou podstatou nad rámec provozování podniku dlužníka. Soud proto návrh na předběžné opatření zamítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario. Nad rámec řízení soud uvedl, že uvedené omezení s nakládáním s majetkovou podstatou dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených na roveň.

Vyjádřením z 24. 7. 2015 podal věřitel Gamma Enterprise, s. r. o. (dále jen navrhovatel b)) insolvenční návrh, čímž se stal dalším insolvenčním navrhovatelem dle § 107 odst. 1 insolvenčního zákona.

Dlužník podal včas proti usnesení odvolání, ve kterém navrhl rozhodnutí změnit a předběžné opatření uložit. Odvolání odůvodnil tím, že sice rozumí důvodům, na základě kterých soud zamítl návrh na předběžné opatření, nicméně je rozpor mezi dlužníkem a navrhovatelem a) ve výkladu pojmu obvyklého hospodaření dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Není k dispozici konstantní rozhodovací praxe soudů vykládající tento pojem ve sportovním prostředí. Sportovní klub není podnikem, který splňuje obvyklá ekonomická kritéria obchodní společnosti. Je namístě, aby soud při výkladu zákona vzal v úvahu zvláštnosti korporace, která na trhu působí za účelem rozvoje sportovní a společenské kultury veřejnosti, nikoliv za účelem dosahování hospodářských výsledků.

Dlužník se dále blíže vyjádřil ke své ekonomické situaci a uvedl, že s věřiteli jedná o řešení, které věřitelům zajistí úhradu jejich pohledávek. Též postup přistoupivšího navrhovatele b) považuje dlužník za procesní šikanu.

Odvolací soud bez nařízení jednání (§ 94 odst. 2 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen insolvenčního zákona) přezkoumal napadené usnesení podle § 7 insolvenčního zákona a § 212 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. Podle odst. 2 Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné.

Podle § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona Předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c), neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů.

Podle § 109 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona Se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky:

b) právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení,

c) výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému.

V dané věci nebylo dosud rozhodnuto o insolvenčním návrhu navrhovatelů, proto přichází v úvahu pouze předběžné opatření upravené v § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona. Z výše citovaných ustanovení plyne, že insolvenční soud nemůže libovolně omezit účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Insolvenční soud může rozhodnout jinak (viz § 111 odst. 1 první věta insolvenčního zákona), co se týče omezení účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jen způsobem uvedeným v § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona. Je nutno mít na paměti, že insolvenční zákon je ve vztahu k insolvenčnímu soudu předpisem veřejného práva, proto se v tomto smyslu uplatní zásada co není dovoleno, je zakázáno . Nelze z toho důvodu shledat správnou představu, že insolvenční soud může bez výslovné zákonné opory eliminovat (zrušit) jakékoliv (tím méně všechny) účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Z uvedených důvodů se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) ve spojitosti s § 109 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona dává soudu možnost omezit pouze účinky týkající se práva věřitele na uspokojení ze zajištění a realizace výkonu rozhodnutí či exekuce.

Je přitom lichá dlužníkova obava vycházející z představy, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízením uvedené v § 111 jsou samy o sobě s to zapříčinit dlužníkův procesní neúspěch v této fázi řízení, kdy jde ve své podstatě o tzv. spor o úpadek. Insolvenční zákon naopak tím, že dlužníku ponechává až do případného rozhodnutí o řešení jeho úpadku konkursem dispozici s jeho majetkem (viz § 229 odst. 3 písm. a) a b) insolvenčního zákona), dlužníkovi umožňuje provozovat i po podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení svůj podnik v rámci obvyklého hospodaření. Insolvenční zákon tak jednak předchází nebezpečí vzniku škody na budoucí majetkové podstatě dlužníka, jednak zohledňuje možnost, že insolvenční návrh může být zamítnut, a tím omezuje dopady zahájení insolvenčního řízení do sféry dispozice dlužníka s majetkem na míru přesahující obvyklé hospodaření dlužníka. V podrobnostech lze k dané problematice odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. 2 VSPH 989/2011-A-75, popřípadě na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 811/2011, jenž při výkladu toho, co se obvyklým hospodařením rozumí, mimo jiné dovodil, že ke zmenšení majetku dlužníka zásadně nedochází v případech tzv. ekvivalentních právních úkonů, o něž jde tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.

Takto na věc nahlíženo je zjevné, že důvody pro eliminaci účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení dány nejsou, neboť při zjevné bezdůvodnosti insolvenčního (věřitelského) návrhu insolvenční soud tento odmítne dle § 128a insolvenčního zákona, v ostatních případech pak dlužník není zněním insolvenčního zákona omezen ve své obraně, míněno tím především v možnostech prokázat, že v úpadku není, například plněním svých závazků, což je zjevné i z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 2 VSOL 185/2008-A-78, ve kterém soud dovodil, že zaplacení pohledávky navrhujícího insolvenčního věřitele dlužníkem po zahájení soudního řízení není jednáním které by dlužník činil v rozporu s ustanovením § 111 odst. 1 insolvenčního zákona a ani takové jednání nelze považovat za nedovolené zvýhodňování jednoho věřitele na úkor ostatních věřitelů dlužníka.

Na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit ani přesvědčení dlužníka, že neexistuje ustálená soudní judikatura k otázce, co lze považovat za rámec obvyklého hospodaření sportovního klubu ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Nicméně odvolací soud nepochybuje o tom, že dlužník i jako korporace činná v oblasti sportu má ze své vlastní praxe dostatečně jasnou představu, co v jeho činnosti spadá do obvyklého hospodaření a jaká činnost již jde nad rámec tohoto hospodaření.

Veden uvedenými úvahami, odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil bod I. výroku usnesení jako věcně správný.

Podle § 145 o. s. ř. Účastníku, jemuž soud přizná náhradu nákladů řízení, přizná i náhradu nákladů předběžného opatření a zajištění důkazů, zajištění důkazů a zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví. S ohledem na toto ustanovení, jakož i § 170 písm. f) insolvenčního zákona (V insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení.) soud prvního stupně neměl rozhodovat o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud proto změnil bod II. výroku výše uvedeným způsobem, aby toto rozhodnutí odklidil. Z téhož důvodu odvolací soud nerozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 14. srpna 2015

JUDr. Ladislav D e r k a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková