1 VSPH 1533/2012-B-23
KSHK 45 INS 22049/2011 1 VSPH 1533/2012-B-23

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenčním řízení dlužnice Lenky anonymizovano , anonymizovano , bytem Trutnov-Horní Předměstí, Žižkova 456, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2012, č.j. KSHK 45 INS 22049/2011-B-11/celk.5,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2012, č.j. KSHK 45 INS 22049/2011-B-11/celk.5, se v bodech II. až IX. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové povolil oddlužení dlužnice Lenky anonymizovano (dále jen dlužnice; bod I. výroku). V dalších výrocích schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře a zpeněžením majetkové podstaty (bod II. výroku), uložil dlužnici, aby po dobu následujících pěti let platila nezajištěným věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce Mgr. Víta Biolka (dále jen správce) vždy ke každému 20. dni v měsíci (počínaje 20.10.2012) z příjmů, které získá po schválení oddlužení, částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, a to po odečtení odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce (bod III. výroku, v němž uvedl jednotlivé věřitele a poměr, v jakém budou jejich nezajištěné pohledávky uspokojovány), plátci mzdy Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových přikázal provádět ze mzdy dlužnice srážky ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky a tyto poukazovat na účet majetkové podstaty (bod IV. výroku), uložil správci, aby z finančních prostředků, které obdrží na účet majetkové podstaty dlužnice po odečtení částky ve výši 900,-Kč (+ DPH), která mu náleží na odměnu a náhradu hotových výdajů, rozvrhl zbylou částku mezi věřitele způsobem uvedeným v bodě III. výroku (bod V. výroku), uložil dlužnici povinnost poukázat jednorázovou platbu ve výši 1.080,-Kč na účet majetkové podstaty do 31.10.2012 za účelem úhrady první splátky odměny a náhrady hotových výdajů správce (bod VI. výroku), uložil věřitelům povinnost sdělit správci bankovní spojení (bod VII. výroku), uložil správci po dobu trvání schválení oddlužení pravidelně po 3 měsících informovat insolvenční soud a věřitelský výbor o plnění tohoto usnesení a své činnosti (bod VIII. výroku) a konstatoval jednotlivé povinnosti, které musí dlužnice plnit po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře (bod IX. výroku), a to, že účinky tohoto rozhodnutí nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku (bod X. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně toliko uvedl, že usnesením ze dne 4.4.2012 zjistil úpadek dlužnice a že povolil řešení úpadku dlužnice oddlužením dle § 396 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a zároveň rozhodl o způsobu oddlužení plněním splátkového kalendáře v kombinaci se zpeněžením majetkové podstaty dle § 402 odst. 5 IZ ve spojení s § 404 IZ, neboť na řádně a včas svolanou schůzi věřitelů, na které měli věřitelé hlasovat o řešení úpadku a způsobu oddlužení, se nedostavil žádný z věřitelů. Vzhledem k majetkovým poměrům dlužnice shledal soud I. stupně kombinaci splátkového kalendáře spolu se zpeněžením majetkové podstaty pro uspokojení pohledávek věřitelů výhodnější než oddlužení jen jednou z těchto forem. Konstatoval, že návrh na povolení oddlužení byl podán řádně a včas k tomu oprávněnou osobou a že v průběhu insolvenčního řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by schválení oddlužení bránily. V dalším soud I. stupně toliko citoval zákonná ustanovení, jimiž odůvodňoval některé další výroky usnesení.

Jen proti bodu II. výroku usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Především namítala, že se domáhala oddlužení plněním splátkového kalendáře, a nikoliv zpeněžením majetkové podstaty nebo kombinací obou těchto forem. Poukazovala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30.1.2012, č.j. 1 VSPH 101/2012-B-22, dle něhož nelze kombinovat oba způsoby oddlužení bez souhlasu dlužníka. Uvedla, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře uspokojí nezajištěné pohledávky ze 100 % a že se zpeněžením majetkové podstaty nesouhlasila a považuje je za neúčelné a v rozporu se zásadami insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal usnesení v napadeném rozsahu i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání dlužnice je přípustné a také opodstatněné.

Podle § 406 odst. 4 IZ odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenční soud nevyhověl. Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval.

Podle § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle § 201 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

Z uvedené úpravy plyne, že zákon přiznává subjektivní legitimaci k podání odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně v prvé řadě účastníku řízení. I když ustanovení § 406 odst. 4 IZ přiznává právo odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení v zásadě jen vymezenému okruhu věřitelů, neznamená to, že by bylo možno právo odvolání odepřít účastníku řízení-dlužníku. Úprava subjektivní přípustnosti odvolání je založena především na předpokladu, že rozhodnutí o schválení oddlužení odpovídá návrhu dlužníka, a proto jím-ve srovnání s tím, čeho se domáhal-dlužníku nemůže být způsobena újma. Jestliže však rozhodnutím o schválení oddlužení mohla být dlužníku způsobena určitá újma, kterou by bylo možno reparovat v odvolacím řízení, je k odvolání proti tomuto rozhodnutí oprávněn. O takový případ se jedná i v dané věci, ve které soud I. stupně schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře (což dlužnice požadovala) a zpeněžením majetkové podstaty (což dlužnice nechtěla), aniž je opatřil řádným odůvodněním.

Nutno vycházet z toho, že podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, a že oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře (§ 398 odst. 1 IZ).

Podle § 398 odst. 2 IZ při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení.

Podle § 398 odst. 3 IZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (§ 279 o.s.ř.). Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

Věcné podmínky, za nichž dlužníku (nabídnuvšímu včasný a řádný návrh, subjektivně k němu legitimovanému dle § 389 odst. 1 IZ) lze umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, vymezuje § 395 IZ. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Tyto podmínky přípustnosti oddlužení soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení). K tomu srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sp.zn. 29 NSČR 6/2008 uveřejněného pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Jestliže insolvenčním soudem bylo povoleno řešení dlužníkova úpadku oddlužením (§ 397 odst. 1 IZ), o způsobu jeho provedení rozhodne podle § 402 IZ schůze věřitelů, a to prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek; obdobně to platí pro hlasování mimo schůzi věřitelů (odst. 3). Jestliže ani jeden ze způsobů nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů podle odst. 3, rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud; učiní tak do skončení schůze věřitelů a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 (při hlasování mimo schůzi věřitelů) do 15 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku (odst. 5).

Podle § 406 odst. 1 IZ neshledá-li důvody k vydání rozhodnutí podle § 405, insolvenční soud oddlužení schválí. Schválením oddlužení jsou vázáni jak dlužník, tak věřitelé, včetně věřitelů, kteří s oddlužením nesouhlasili nebo o něm nehlasovali. Obsah rozhodnutí, jímž soud schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře, stanoví § 406 odst. 3 IZ.

Jak již Vrchní soud v Praze opakovaně judikoval, ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu. To s tím, že rozhodnutí o schválení oddlužení nebo o jeho neschválení náleží mezi tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, kterými je rozhodováno ve věci samé . Tedy jde o rozhodnutí svojí povahou meritorní (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2011, sp.zn. 29 NSČR 30/2010 uveřejněné pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), která musí být vždy odůvodněna, přičemž ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění usnesení, jímž dle § 406 IZ schvaluje oddlužení dlužníka, musí kromě jiného vždy uvést, jaká pro rozhodnutí podstatná konkrétní skutková zjištění učinil a na jakém podkladě, jakými úvahami se při hodnocení těchto zjištění řídil a jak je právně posoudil. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud I. stupně v písemném vyhotovení napadeného usnesení zjevně nedostál.

Napadeným usnesením soud I. stupně v bodě II. výroku schválil oddlužení dlužnice, a to v obou jeho formách (splátkovým kalendářem a zpeněžením majetkové podstaty), o nichž-při absenci příslušného usnesení schůze věřitelů dle § 402 odst. 3 IZ-rozhodl soud I. stupně sám v režimu § 402 odst. 5 IZ. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se však soud nijak nezabýval tím, zda v daném případě lze oddlužení provést jen ve formě plnění splátkového kalendáře, jak dlužnice navrhovala, nebo formou zpeněžení majetkové podstaty, kterou dlužnice naopak nenavrhovala, a u žádné z těchto forem neposuzoval, zda lze dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ předpokládat minimální 30 % uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. Paušální (a současně nepřezkoumatelné) konstatování soudu I. stupně, že vzhledem k majetkovým poměrům dlužnice je kombinace splátkového kalendáře spolu se zpeněžením majetkové podstaty pro uspokojení pohledávek věřitelů výhodnější, než oddlužení jednou z těchto forem či prohlášení konkursu , má jistě všeobecnou platnost, avšak v dané věci nebylo podloženo žádným konkrétním zjištěním soudu I. stupně a v insolvenčním zákoně nemá ani potřebnou oporu.

I když zákon předpokládá, že oddlužení bude probíhat zásadně jednou ze dvou dlužníkem nabízených forem (srov. § 398 IZ), nepřekáží účelu, který je touto úpravou sledován, aby v situaci, kdy s tím dlužník výslovně souhlasí a sám takový způsob řešení svého úpadku nabízí, byly v mezích rozhodnutí o způsobu oddlužení kombinovány obě formy oddlužení. Je tedy plně možné, aby tam, kde ta z forem oddlužení, kterou dlužník nabízí jako základní (typově oddlužení plněním splátkového kalendáře), bez dalšího neumožňuje splnění požadavku kladeného na minimální zákonnou (nebo s věřiteli smluvenou) míru uspokojení dlužníkových věřitelů, dlužník nabídl věřitelům, že je uspokojí i z té části svého majetku, jež by při schválení oddlužení jen jednou z předjímaných forem oddlužení jinak zůstala v jeho dispozici. Ve výjimečných případech je možné i to, že obě formy oddlužení budou zkombinovány tak, že rozhodnutím o schválení oddlužení budou postiženy jak příjmy dlužníka v následujících pěti letech (oddlužení plněním splátkového kalendáře), tak majetek náležející dlužníku v době rozhodnutí o schválení oddlužení (oddlužení zpeněžením majetkové podstaty). Podstatné je, že i tak půjde o řešení, jež dlužníku nabízí možnost vybřednout při zachování práv věřitelů z úpadkové situace lépe než při prohlášení konkursu na jeho majetek (srov. i § 398 odst. 2 věty druhé IZ o tom, že při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty do majetkové podstaty zásadně nenáleží majetek nabytý dlužníkem poté, co nastaly účinky schválení oddlužení). Nezajištění věřitelé mají možnost se i k takovému řešení vyslovit při rozhodování o způsobu oddlužení hlasováním na schůzi i za tím účelem svolané (srov. § 402 IZ a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21.1.2009, sp.zn. KSBR 24 INS 4176/2008-B).

Lze-li oddlužení provést v obou jeho formách, a to s předpokladem zhruba stejné úspěšnosti pro věřitele, a dlužník navrhl oddlužení plněním splátkového kalendáře, není opodstatněno preferovat před touto formou oddlužení zpeněžení majetkové podstaty, zvláště pak pokud by mělo vést ke ztrátě obydlí dlužníka, která ho může uvrhnout do neřešitelné sociální situace, hrozící jeho dalším-i pro věřitele nežádoucím-zadlužením. Proto i v případě, že by se věřitelé usnesli na provedení oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty, které podmínku přípustnosti dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ splňuje, může insolvenční soud výjimečně, je-li toho v zájmu uvedených zásad zjevně zapotřebí, zasáhnout a svým rozhodnutím o způsobu oddlužení toto usnesení schůze věřitelů ve prospěch navrženého reálného splátkového kalendáře překonat. Bezpodmínečně by pak taková korekce rozhodnutí věřitelů byla nutná v případě, že dlužníkova ekonomická nabídka je dostatečná jen pro jeden ze způsobů oddlužení, schůze věřitelů by se však usnesla na druhém způsobu, kterým zjevně předepsané minimální míry uspokojení nezajištěných pohledávek dosáhnout nelze, a kterým tudíž má být dlužník neodvratně (a bezdůvodně) odsouzen k neúspěšnosti oddlužení vedoucí k jeho zrušení (§ 418 IZ) a rozhodnutí o řešení úpadku konkursem (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9.3.2012, sp.zn. KSUL 77 INS 14215/2010, 3 VSPH 34/2012-B-32).

V dané věci však dlužnice oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nenavrhla a dosažitelností oddlužení plněním splátkového kalendáře se soud I. stupně nezabýval stejně jako se nezabýval shora uvedenými okolnostmi rozhodnými pro schválení oddlužení. Takové okolnosti přitom mají z hlediska volby způsobu oddlužení zásadní význam. Místo toho soud bez jakýchkoli skutkových zjištění o výši příjmů dlužnice a jejího manžela, jenž souhlasil s oddlužením, a o rozsahu a skladbě majetku dlužnice toliko konstatoval, že kombinace obou způsobů oddlužení bude pro věřitele výhodnější, než jen jeden z jeho způsobů. Přitom však ve skutečnosti nenabídl rozhodná skutková zjištění a jejich právní hodnocení ani ke svému závěru, že při oddlužení, které schválil, lze vskutku (alespoň) onu zákonnou minimální míru uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů důvodně očekávat.

Při zkoumání přípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ je ve fázi rozhodování o schválení povoleného oddlužení rozhodná stávající ekonomická nabídka dlužníka. Tu pro případ splátkového kalendáře představují dlužníkovy příjmy, které jsou pro ten účel postižitelné (podléhají výkonu rozhodnutí nebo exekuci prováděným srážkami ze mzdy dle § 276 a násl. o.s.ř.) a jejichž výše (jednotlivě nebo v jejich souběhu dle § 298 o.s.ř.) s ohledem na vyživovací povinnosti dlužníka a tomu odpovídající zabavitelnou částku umožňuje, aby z těchto příjmů byly nějaké srážky (splátky pro splátkový kalendář) dle § 398 IZ ve spojení s § 277 až § 279 o.s.ř. prováděny. Dalším zdrojem příjmů dlužníka může být-vedle příjmů jeho manželky, jež souhlasila s jeho oddlužením-pravidelné finanční plnění, které se mu pro dobu trvání schváleného oddlužení splátkovým kalendářem zaváže poskytovat třetí osoba (např. prostřednictvím smlouvy o důchodu nebo smlouvy darovací, opatřených úředně ověřenými podpisy stran smlouvy). Jde o finanční pomoc dlužníku určenou jen pro účely splnění oddlužení splátkovým kalendářem, k němuž je proto tento příjem použitelný v plné výši. Dlužníkova ekonomická nabídka pro oddlužení splátkovým kalendářem je z hlediska § 395 odst. 1 písm. b) IZ dostatečná, jestliže dává předpoklad alespoň třicetiprocentního uspokojení nezajištěných pohledávek dlužníkových věřitelů, které by do oddlužení (v případě jeho schválení) měly být pojaty. Ve fázi řízení po povolení oddlužení a po uplynutí lhůty k podávání přihlášek stanovené v rozhodnutí o úpadku jde o nezajištěné nepodmíněné (a splatné) přihlášené pohledávky, které jsou v daném okamžiku předmětem insolvenčního řízení, neboť nebyly vzaty zpět dle § 184 IZ ani ohledně nich nenastal zákonný následek, že se k nim nepřihlíží (implikující rozhodnutí dle § 185 IZ). To s tím, že u přihlášených pohledávek, jež v době, kdy soud rozhoduje o schválení oddlužení, ještě nejsou přezkoumány, je základním východiskem pro závěr, zda k nim v dané fázi řízení má být přihlédnuto a zda předpoklady pro schválení oddlužení mají být v dotčeném ohledu dále šetřeny, postoj, který dlužník k těmto pohledávkám zaujal v seznamu svých závazků (zda je dlužník popírá a proč)-k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sp.zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněné pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Po přezkumném jednání pak musejí být v daném směru vzaty v potaz jak všechny pohledávky již zjištěné, tak i pohledávky účinně popřené (ohledně nichž dosud pro nepodání incidenční žaloby dle § 198 odst. 1 IZ nenastal následek, že se k nim nepřihlíží), a to ovšem-v intencích závěrů R 61/2011-s výjimkou těch popřených pohledávek, u nichž insolvenční soud (v procesní situaci vymezené stavem popřené pohledávky a obsahem popěrného úkonu) nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.7.2012, sp.zn. KSCB 27 INS 13044/2010, 29 NSČR 22/2012).

Z uvedeného plyne, že závěr soudu o proveditelnosti oddlužení splátkovým kalendářem musí vycházet jak ze zjištění rozsahu nezajištěných pohledávek, které by do oddlužení měly být pojaty (se kterými je třeba ve smyslu výše uvedených judikatorních závěrů nutno počítat), tak i ze zjištění, jaké jsou příjmy dlužníka a které z nich a v jakém rozsahu mohou být pro plnění splátkového kalendáře použity (jaké splátky umožňují). Taková zjištění však soud I. stupně v napadeném usnesení rovněž neobsáhl.

V odůvodnění svého usnesení soud I. stupně nekonkretizoval, jaký celkový rozsah přihlášených nezajištěných pohledávek považoval pro své úvahy o přípustnosti oddlužení za rozhodný, a nevyslovil se ani k výši plnění, jež by v průběhu oddlužení splátkovým kalendářem musela dlužnice poskytnout, aby došlo k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu 30 %.

Pokud jde o ekonomickou nabídku dlužnice pro splátkový kalendář, soud neuvedl žádné konkrétní skutkové závěry o aktuálních příjmech dlužnice a jejího manžela, jenž souhlasil s oddlužením, a jejich využitelnosti pro splátkový kalendář.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. v napadeném bodě II. výroku a v bodech III. až IX. výroku, jež jsou od něho závislé, zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud v intencích shora vyslovených názorů odvolacího soudu otázku schválení oddlužení a jeho (jedné) formy znovu projedná a rozhodne o ní. Přitom seznámí dlužnici se stavem věci, tedy i s tím, zda splňuje podmínky pro vstup do oddlužení, zda je splňuje v obou formách či jen v jedné z nich, a jakým způsobem případně může zajistit svoji dostatečnou ekonomickou nabídku pro oddlužení splátkovým kalendářem, pokud právě o tuto formu oddlužení hodlá nadále usilovat.

Toliko pro úplnost považoval odvolací soud za nezbytné upozornit soud I. stupně na nesprávně zavedenou praxi, kdy o návrhu na povolení oddlužení, jenž byl podán na předepsaném formuláři dne 29.11.2011 (A-1) společně s insolvenčním návrhem, soud I. stupně nerozhodl podle § 148 odst. 3 IZ spolu s rozhodnutím o úpadku, které vydal dne 4.4.2012 (A-7), ale učinil tak až separátním (napadeným) usnesením ze dne 21.9.2012 pod bodem I. výroku, jenž odvoláním dotčen nebyl, tedy až po více jak 5 měsících, přičemž pokud by bylo lze o způsobu řešení úpadku rozhodnout samostatným rozhodnutím, což nebyl tento případ, měl soud takové rozhodnutí vydat maximálně do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku (§ 149 odst. 1 IZ). Na tento nesprávný postup upozorňoval Vrchní soud v Praze insolvenční soud již ve svém usnesení ze dne 27.8.2012, sp.zn. KSHK 45 INS 11567/2011, 1 VSPH 1069/2012, jež se týkalo jiného dlužníka.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 15. listopadu 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva