1 VSPH 1511/2013-A-12
KSHK 45 INS 7850/2013 1 VSPH 1511/2013-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka: Leximont, s.r.o., IČO 49710265, sídlem Třebnouševes 63, zast. Mgr. Patrikem Jizerou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 64/4, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 45 INS 7850/2013-A-5/celk.2 ze dne 29. března 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 45 INS 7850/2013-A-5/celk.2 ze dne 29. března 2013 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové nadepsaným usnesením uložil dlužníkovi povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 8 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění svého usnesení soud zejména uvedl, že dne 21.3.2013 mu byl doručen insolvenční návrh dlužníka, který navrhoval, aby soud zjistil jeho úpadek a na jeho majetek prohlásil konkurs. Soud odkázal na § 108 odst. 1 IZ, vyložil účel zálohy a dodal, že záloha ve výši 50.000,-Kč je přiměřená.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že nebyly splněny podmínky řízení pro uložení zálohy, protože přistoupit k uložení zálohy smí soud až na základě perfektního insolvenčního návrhu. Soud I. stupně však dne 29.3.2013 vydal mimo napadeného usnesení rovněž usnesení, kterým dlužníka vyzval k doplnění insolvenčního návrhu. Proto dlužník navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se povinnost uhradit zálohu neukládá.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností nebo družstvem a byl zrušen rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců a který v insolvenčním návrhu o vydání takového rozhodnutí požádá, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá.

Z dlužníkova insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužník nebyl zrušen rozhodnutím soudu a jménem dlužníka podal insolvenční návrh jeho jednatel-společník. Podmínky pro užití postupu podle § 144 IZ tedy nejsou dány.

Z obsahu insolvenčního spisu se podává, že dlužník má závazky vůči 7 věřitelům v celkové výši 11.222.508,26 Kč, dlužník nemá žádný majetek. Dlužník se v podaném insolvenčním návrhu ze dne 8.3.2013 domáhal zjištění úpadku a jeho řešení konkursem.

Jak vyplývá z ustanovení § 1 IZ, insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Jinak řečeno, nejde-li o případ podle § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Mezi náklady insolvenčního řízení náleží mimo jiné vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce; v případě konkursu činí odměna insolvenčního správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. minimálně 45.000,-Kč a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Protože dlužník nedisponuje potřebnými finančními prostředky a nepodařilo se zjistit ani další významnější majetek dlužníka, jenž by mohl být k úhradě zálohy použit, soud I. stupně správně rozhodl o tom, že náklady insolvenčního řízení bude nutno hradit z uložené zálohy.

Nutno dodat, že záloha na náklady insolvenčního řízení uložená podle § 108 IZ není soudním poplatkem, proto ustanovení o soudním poplatku obsažená v o.s.ř. ani v zákonu o soudních poplatcích nelze na tuto zálohu ani přiměřeně použít. To platí jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zálohu zaplatit, tak pro případ požadavku na osvobození od placení zálohy.

Dlužník jako podnikatel byl podle § 98 IZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku (obdobnou povinnost zakotvoval i zákon o konkursu a vyrovnání v § 3), přičemž většina závazků dlužníka byla splatná již v roce 2012. Jestliže před podáním insolvenčního návrhu dlužník nehospodařil s finančními prostředky společnosti náležitě, a použil je k jinému účelu a v důsledku toho není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, pak tuto okolnost je nutno přičíst jedině k jeho tíži.

Pokud jde o námitku dlužníka ohledně skutečnosti, že soud I. stupně současně dlužníka vyzval k doplnění příloh k insolvenčnímu návrhu usnesením ze dne 29.3.2013 (A-4/celk.2) a uložil mu povinnost uhradit zálohu, pak z obsahu spisu plyne, že dlužník potřebné přílohy doplnil podáním doručeným dne 8.4.2013, a proto nic nebrání tomu, aby splnil povinnost uhradit zálohu, byť lze s dlužníkem souhlasit v tom, že insolvenční zákon předpokládá určitý sled úkonů a insolvenční soud má mít před uložením zálohy k dispozici řádný insolvenční návrh včetně příloh.

Z uvedeného vyplývá, že soud I. stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení a odvolací soud jeho rozhodnutí podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 25. září 2013

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová