1 VSPH 1494/2014-P7-9
KSHK 42 INS 37663/2013 1 VSPH 1494/2014-P7-9

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: Miroslav Sejkora, nar. 31. května 1959, bytem Vamberk, Šafaříkova 366, o odvolání věřitele Letmo SK, s.r.o., IČO 35890142, sídlem Banská Bystrica, Slovenská republika, Mládežnícka 8, zast. JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 42 INS 37663/2013-P7-4/celk. 3 ze dne 11. června 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 42 INS 37663/2013-P7-4/celk. 3 ze dne 11. června 2014 se p o t v r z u j e .

odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové nadepsaným usnesením odmítl pro opožděnost přihlášku pohledávek věřitele Letmo SK, s.r.o. (dále též odvolatel) a rozhodl, že právní mocí rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že usnesením ze dne 21.1.2014 (A-7) zjistil úpadek dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením a mimo jiné vyzval věřitele k přihlašování pohledávek ve lhůtě 30 dnů od rozhodnutí o úpadku. Dne 6.5.2014, tedy po uplynutí přihlašovací lhůty, byla podána přihláška pohledávky odvolatele. Původním věřitelem dlužníka byla UNIDEBT Czech, SE, se sídlem v Praze -Holešovicích. Soud odkázal na nařízení Rady ES č. 1346/2000, konstatoval, že vyrozumění o zahájení insolvenčního řízení může soud vydat jen v případě, že existence známého věřitele s obvyklým místem pobytu, bydlištěm nebo sídlem v některém z členských států EU s výjimkou Dánska vyjde najevo nejpozději do vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka. Vyrozumění o vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka lze vydat jen pokud existence takového věřitele vyjde najevo do uplynutí přihlašovací lhůty určené pro podávání přihlášek.

Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že dlužník mezi svými věřiteli uvedl UNIDEBT Czech, SE s pohledávkami v celkové výši 271.731,-Kč. Věřitel Letmo SK, s.r.o. přitom nedoložil ani k výzvě soudu, že by postoupení pohledávek od UNIDEBT Czech, SE, bylo dlužníkovi oznámeno, proto dovodil, že Letmo SK, s.r.o. nebyl známým věřitelem, vůči kterému by bylo třeba postupovat podle § 430 IZ. Protože pohledávka byla přihlášena opožděně, soud ji odmítl.

Proti tomuto usnesení se věřitel včas odvolal a namítal, že má sídlo ve Slovenské republice, odkázal na nařízení Rady ES č. 1346/2000 a na zvláštní postup vůči věřitelům se sídlem v některém z členských států EU a tvrdil, že povinnost soudu ve smyslu § 430 IZ ožila doručením jeho přihlášky pohledávky, a protože tak soud dosud neučinil, nemohla mu uplynout přihlašovací lhůta. Tvrdil, že oznámení o postoupení pohledávky bylo učiněno ústně a že ze zákona není stanovena povinnost činit oznámení písemně. Domníval se, že z jeho strany došlo k prokázání postoupení pohledávky tím, že zaslal přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení, protože současně s přihláškou pohledávky předložil písemnou smlouvu o postoupení pohledávky. Zákonem není stanovena lhůta k oznámení postoupení, věřitel proto může prokázat postoupení i následně. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se přihláška pohledávky neodmítá a jeho účast v insolvenčním řízení nekončí.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 173 odst. 1 IZ věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá.

Přihlašují se i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí (odst. 2).

Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku. Pohledávky věřitelů vázané na splnění rozvazovací podmínky se považují v insolvenčním řízení za nepodmíněné, dokud rozvazovací podmínka není splněna. Na pohledávky věřitelů vázané na splnění odkládací podmínky nemá zahájení insolvenčního řízení vliv (odst. 3).

Přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu. Přihlášku pohledávky, která je podána u jiného než insolvenčního soudu, postoupí tento soud neprodleně soudu insolvenčnímu, aniž o tom vydává rozhodnutí; účinky spojené s podáním takové přihlášky nastávají dnem, kdy přihláška dojde insolvenčnímu soudu (odst. 4).

Podle § 430 IZ známé věřitele dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, vyrozumí insolvenční soud neprodleně o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku (odst. 1). Povinnost vyrozumět známé věřitele splní insolvenční soud tím, že jim zvlášť doručí rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení a rozhodnutí o úpadku nebo zkrácené znění (odst. 2). Jedná se o výjimku z výše uvedené citované právní úpravy obsaženou v hlavě II IZ (§ 426 až 430 IZ) pro případy insolvenčních řízení s evropským mezinárodním prvkem. Známým věřitelům musí být zvlášť doručena výzva k podávání přihlášek pohledávek a podle § 74 odst. 2 IZ jim začne běžet zvlášť lhůta k podání přihlášek až ode dne, kdy jim byla výzva zvlášť doručena (blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2008, č.j. 29 NSČR 4/2008-P11, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 25/2009).

Podle § 526 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli.

Podle § 562 zákona č. 40/1964 Sb. dlužník splní dluh i tehdy, jestliže plní tomu, kdo předloží věřitelovo potvrzení o tom, že je oprávněn přijmout plnění; to však neplatí, jestliže dlužník věděl, že ten, kdo potvrzení předložil, není oprávněn plnění přijmout.

Formální náležitosti oznámení o postoupení pohledávky sice nebyly v právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který se na postoupení pohledávky vztahuje, výslovně stanoveny, teorie považuje oznámení za úkon neformální, přesto lze doporučit, aby oznámení bylo provedeno písemnou formou. V případě oznámení totiž není dlužník oprávněn domáhat se po postupiteli předložení smlouvy o postoupení pohledávky (srov. § 526 odst. 2), jediným úkonem, který by vůči němu měl postupitel vykonat, je samotné oznámení. O oznámení opírá dlužník své právní postavení vůči osobě, se kterou dosud nebyl v žádném vztahu, oznámením bude v budoucnu prokazovat své oprávnění i povinnost poskytnout plnění postupníkovi, a to nejen vůči němu, ale v případě sporu i vůči samotnému postupiteli, proto je nezbytné, aby měl k dispozici potvrzení o tom, že k oznámení skutečně došlo. Z uvedených důvodů lze požadavek písemné formy považovat za vhodný pro oznámení o postoupení pohledávky. Nicméně není-li písemné forma dodržena, není ani v takovém případě dlužník zbaven možnosti prokázat, že plnění skutečně poskytl tomu, na koho byla pohledávka postoupena, popřípadě věřitel i bez písemného oznámení o postoupení může jinak prokázat, že je nositelem postoupené pohledávky, toliko doložit postoupení může být obtížnější.

Převedeno shora řečené na daný případ bylo na odvolateli, aby doložil, že dlužník chybně v soupisu svých závazků uvedl postupitele, ač věděl, že pohledávky již byly postoupeny jemu. Soud I. stupně správně vyšel z toho, že v tomto směru odvolatel však důkazní břemeno neunesl a zůstal toliko v rovině neprokázaného tvrzení, že postoupení bylo dlužníku postupitelem oznámeno ústně. Tento stav zůstal nezměněn i ve stadiu odvolacího řízení, přičemž odvolatel své výhrady vůči napadenému usnesení spíše zaměřil na právní argumentaci, že i za takového skutkového stavu věci byla přihláška jeho pohledávek uplatněna včas. Tak by tomu bylo ovšem toliko v případě, že by bylo lze usvědčit dlužníka z nekalého jednání, neboť pak by bylo namístě hodnocení učiněné dříve Vrchním soudem v Praze v obdobné věci, kde dovodil, že pokud soud nemohl splnit svou povinnost uvědomit věřitele zvlášť jen proto, že dlužník, veden podvodnými úmysly, záměrně své zahraniční věřitele zamlčel, je zcela nepřijatelné a v rozporu se zásadou spravedlivého insolvenčního řízení založit odmítnutí přihlášky věřitele jako opožděné na porušení základní povinnosti dlužníka, jež je právě ve vztahu k zahraničním věřitelům zárukou, že i jim budou poskytnuty rovné možnosti, neboť s nimi bude zacházeno jako se známými věřiteli dlužníka. Nelze-li přijmout závěr, že věřiteli počala běžet lhůta k podání přihlášky, pak logicky nemůže obstát závěr, že přihlášku podal opožděně (viz usnesení ze dne 1.9.2010, sp. zn. 3 VSPH 172/2010-P6-11). Tak tomu ale v souzené věci nebylo, neboť neprokázal-li odvolatel, že dlužník o postoupení věděl, pak lze uzavřít, že dlužník postupoval správně, když v seznamu svých závazků uvedl postupitele.

Pro posouzení důvodnosti odvolání jsou naopak plně využitelné závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2012, sp. zn. 29 NSČR 13/2010, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 138/2012, kde dovolací soud mimo jiné vysvětlil, že

I. Známým věřitelem dlužníka, který má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, je v insolvenčním řízení takový věřitel, o kterém by se insolvenční soud, případně předběžný správce nebo (od rozhodnutí o úpadku) insolvenční správce dlužníka dozvěděl při obvyklém chodu věci buď z listin, jež je dlužník povinen předložit insolvenčnímu soudu (typicky ze seznamu závazků ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 písm. b/ IZ) nebo z řádně vedeného účetnictví dlužníka anebo (typově u dlužníka, který nemá povinnost vést účetnictví) z jiných dlužníkem řádně vedených záznamů o stavu jeho majetku a závazků (včetně korespondence). Dlužník, který (lhostejno, zda jde o podnikatele) nekoná s péčí řádného hospodáře a nevede řádné záznamy o stavu svého majetku a o svých závazcích nebo který nesplní řádně a včas povinnost předložit soudu seznam závazků, nemá právo spoléhat na to, že věřitel (jenž by v propadné lhůtě určené k podání přihlášky do insolvenčního řízení byl jinak znám-při obvyklém chodu věcí-alespoň insolvenčnímu správci), přijde v důsledku dlužníkovy nedbalosti o možnost přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení. II. Věřitel dlužníka, který má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, o kterém však do uplynutí propadné lhůty určené v rozhodnutí o úpadku k podávání přihlášek do insolvenčního řízení nevyjde v insolvenčním řízení ničeho najevo ani z dlužníkem řádně vedeného účetnictví nebo jiných záznamů o majetku a závazcích dlužníka, s nimiž se insolvenční správce včas seznámil, ani jinak, není pro tuto dobu pokládán za známého věřitele dlužníka. Tím, že okolnosti rozhodné pro závěr, že jde o známého věřitele dlužníka, vyjdou při obvyklém (řádném) chodu věcí najevo později (po uplynutí propadné přihlašovací lhůty), není insolvenční správce ani insolvenční soud zbaven povinnosti postupovat ohledně takového věřitele ve smyslu ustanovení § 430 IZ, respektive ustanovení článku 40 nařízení Rady ES č. 1346/2000 (plnit vůči němu informační povinnost), zmeškaná lhůta k podání přihlášky se však takovému věřiteli nevrací .

Pro úplnost odvolací soud dodává, že ani dodatečné splnění notifikační povinnosti vůči dlužníkovi na závěru soudu I. stupně a odvolacího soudu nemůže ničeho změnit, protože otázka známého zahraničního věřitele dlužníka a s tím spojená informační povinnost soudu má účinky jen do uplynutí přihlašovací lhůty, ledaže by dlužník existenci zahraničního věřitele zamlčel, což však v řízení nebylo prokázáno.

Takto na věc nahlíženo je sice plně odůvodněný požadavek odvolatele, aby insolvenční soud vůči němu postupoval podle § 430 IZ, respektive ustanovení článku 40 nařízení Rady ES č. 1346/2000, nicméně skutečnost, že zmeškaná lhůta k podání přihlášky se nevrací (viz zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 13/2010), má za následek, že napadené usnesení je ve výroku věcně správné, a proto je odvolací soud dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 15. září 2014

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková