1 VSPH 1477/2012-A-15
MSPH 90 INS 18879/2012 1 VSPH 1477/2012-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. ve věci dlužníka: EDC GROUP, a.s. se sídlem Praha 4-Modřany, Pod Vinicí 409/27, PSČ 143 00, IČO: 28361750, zahájené na návrh věřitele: VISPO CZ., s.r.o. se sídlem Věteřov 57, PSČ 697 01, IČO: 26278553, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 90 INS 18879/2012-A-6 ze dne 9. srpna 2012

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 90 INS 18879/2012-A-6 ze dne 9. srpna 2012 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 90 INS 18879/2012-A-6 ze dne 9. srpna 2012 odmítl v bodě I. výroku insolvenční návrh, jímž se VISPO CZ., s.r.o. (dále jen věřitel) domáhal zahájení insolvenčního řízení a prohlášení konkursu na majetek EDC GROUP, a.s. (dále jen dlužník) a v bodě II. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že insolvenční návrh věřitele má vady spočívající v tom, že věřitel neoznačil řádně firmu dlužníka, u něhož uvedl obchodní jméno ve znění: EDC GROUP, s.r.o., ačkoli dle ostatních identifikačních údajů se jedná o společnost EDC GROUP, a.s. Dále věřitel dostatečně nevylíčil rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka, neboť v návrhu řádně neoznačil pohledávky dalších věřitelů za dlužníkem a tyto pohledávky nedoložil. Protože dlužníka nelze z podaného insolvenčního návrhu jednoznačně identifikovat a z tvrzení obsažených v návrhu nelze ani učinit závěr o dlužníkově platební neschopnosti, nesplnil navrhovatel dle soudu I. stupně předepsanou povinnost skutkových tvrzení. Soud proto postupoval podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona a návrh bez dalšího odmítl, neboť pro nedostatky návrhu nelze pokračovat v řízení.

Toto usnesení Městského soudu v Praze navrhovatel napadl odvoláním (A-8), v němž však neuvedl žádný odvolací důvod, pouze připojil další listiny, na které v odvolání odkázal. Odvolací důvod ani to, čeho se svým odvoláním domáhá, odvolatel nedoplnil ani po výzvě soudu I. stupně (A-9). Odvolání bylo označeno jako odvolání do rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal při chybějící odvolací argumentaci navrhovatele napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející podle obsahu insolvenčního spisu jako odvolání do rozhodnutí soudu o odmítnutí insolvenčního návrhu a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Kromě požadavku, aby návrh obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Odvolací soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit závěry soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A-16 ze dne 26.2.2009), podle nichž je-vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob-nutno trvat na splnění zákonem předepsané povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku. Jiný výklad by podle přesvědčení Nejvyššího soudu narušil zásadu insolvenčního řízení formulovanou v ust. § 5 písm. a) insolvenčního zákona ve prospěch nedbalých či procesně neopatrných insolvenčních navrhovatelů. To podle něj platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (viz ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (viz ust. § 128 odst. 2 insolvenčního zákona).

Podle ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost"). O hrozící úpadek se dle ust. § 3 odst. 4 insolvenčního zákona jedná tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků.

V daném případě je i odvolací soud přesvědčen o tom, že insolvenční návrh neobsahoval všechny náležitosti vyžadované ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť údaje o pohledávkách dalších označených věřitelů jsou neúplné. Navrhovatel neuvedl údaje, které by nezaměnitelným a určitým způsobem označovaly pohledávku dalšího věřitele, tedy zejména jejich důvod, výši a datum splatnosti těchto pohledávek. Pokud navrhovatel označil pouze odhad výše pohledávky dalších věřitelů a jejich splatnosti (aniž by uvedl nebo doložil jejich důvod), nelze takový údaj za řádné označení pohledávky považovat. Z takového tvrzení není zřejmé, jaké pohledávky jim za dlužníkem vznikly, v jaké výši a s jakou splatností.

Z takto uvedeného tvrzení není možno posoudit, zda dlužník má více věřitelů, ani to, že by ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona nebyl své závazky schopen plnit. Tvrzení obsažená v návrhu postrádají vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek uvedených v ust. § 3 odst. 2 téhož zákona, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008, uveřejněném pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i Vrchního soudu v Praze (srovnej např. usnesení sp. zn. KSPL 29 INS 12458/2011, 1 VSPH 1067/2011-A ze dne 6.9.2011 nebo sp. zn. KSPL 27 INS 7385/2011, 2 VSPH 912/2011-A ze dne 7.9.2011) se již ustálila v tom, že není zásadní rozdíl v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem. Jinými slovy, jak navrhovatel, tak další věřitelé dlužníka musí být v návrhu přesně označeni a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu, výše a splatnosti náležitě identifikovány.

Insolvenční navrhovatel je tedy povinen k podmínce plurality věřitelů dlužníka tvrdit v návrhu takové skutečnosti, které budou-li osvědčeny či prokázány, umožní přijmout závěr, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Další věřitelé dlužníka musí být v návrhu přesně označeni a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány. Povinnost insolvenčního soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány, stanovená v ust. § 86 insolvenčního zákona, je pojmově spojena s dokazováním. To znamená jediné: výsledek dokazování dlužníkova úpadku není závislý jen na důkazech navržených účastníky. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu, ani vyzývat v návrhu označené věřitele k doplnění údajů o jejich pohledávkách) a podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona je povinen neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Touto úpravou se též zdůrazňuje odpovědnost věřitele-insolvenčního navrhovatele za zahájení insolvenčního řízení, s nímž jsou spojeny významné účinky (viz ust. § 109 až § 111 insolvenčního zákona), jimž lze dát průchod jedině za předpokladu, že věřitel v návrhu poskytne soudu zákonem požadované informace o dalších věřitelích dlužníka a jeho majetkových poměrech. Věřitel přitom nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh, proto nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh proti dlužníkovi, o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace.

Závěr odvolacího soudu je proto shodný se závěrem, k němuž došel soud prvního stupně: insolvenční návrh navrhovatelů vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat.

Přitom odvolací soud doplňuje, že návrh je neúplný i co do označení osoby dlužníka. Nejedná se však o takovou vadu návrhu, která by bránila v dalším řízení ve smyslu § 128 odst. 1 insolvenčního zákona. Soud I. stupně správně označil dlužníka v záhlaví svého rozhodnutí a takto označenému subjektu též i své rozhodnutí doručil. Je proto zřejmé, že o subjektu dlužníka neměl takovou pochybnost, kterou by dalším postupem soudu nebylo možno odstranit.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil. Protože byl insolvenční návrh odmítnut, měl by dlužník podle ust. § 146 odst. 3 občanského soudního řádu vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, jež mu však v daném případě v odvolacím řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 5. listopadu 2012

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová