1 VSPH 1449/2014-A-23
KSPH 60 INS 33712/2013 1 VSPH 1449/2014-A-23

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka Aleše anonymizovano , anonymizovano , bytem Senomaty 53, adresa pro doručení: Vazební věznice Praha-Ruzyně, Praha 6, Staré náměstí 3/12, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2014, č.j. KSPH 60 INS 33712/2013-A-16,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2014, č.j. KSPH 60 INS 33712/2013-A-16, se v bodě I. výroku p o t v r z u j e ; v bodě II. výroku se z r u š u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Praze zastavil insolvenční řízení ohledně dlužníka Aleše anonymizovano (dále jen dlužník; bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že uložil dlužníkovi povinnost, aby do 15 dnů od jeho právní moci zaplatil zálohu na náklady řízení ve výši 50.000,-Kč, a současně ho poučil, že nebude-li záloha zaplacena, řízení zastaví, případně přistoupí k jejímu vymáhání. Protože vyměřenou zálohu dlužník nezaplatil, pouze v mezidobí požádal o osvobození od placení zálohy nebo o placení zálohy ve splátkách, postupoval soud I. stupně podle § 108 odst. 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a insolvenční řízení zastavil.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal, neboť s ním nesouhlasil a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že je ve výkonu trestu odnětí svobody a že tak vysokou zálohu není schopen uhradit, přestože pracuje a jeho měsíční příjem činí 6.750,-Kč, z čehož mu zbývá jen 1.200,-Kč na nákup hygienických potřeb, když 30 % jeho mzdy je postiženo exekucí, přičemž z této části by bylo lze hradit náklady insolvenčního správce. Vyjádřil názor, že ho nepřiměřeně vysoká záloha odřízla od možnosti zákonným způsobem vypořádat jeho závazky a že by měl dostat možnost vše řešit v rámci insolvence pod odhledem soudu.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

V daném případě odvolací soud ze spisu zjistil, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9.12.2013 (A-7) ve spojení s potvrzujícím usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24.4.2014, č.j. 1 VSPH 57/2014-A-12, uložil dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady řízení. V citovaném usnesení, od jehož skutkových a právních závěrů není důvod se odchylovat a na něž lze dlužníka pro stručnost odkázat, uložil soud I. stupně dlužníkovi povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč (a nikoliv 50.000,-Kč, jak soud I. stupně nesprávně uvedl) ve lhůtě 5 dnů (a nikoliv 15 dnů, jak soud I. stupně nesprávně uvedl) ode dne jeho právní moci, neboť jeho úpadek nelze řešit jinak než konkursem. Zároveň ho poučil o následku v případě nesplnění této povinnosti.

Dlužník vyměřenou zálohu nezaplatil. Soudu I. stupně, jenž za této situace postupoval podle § 108 odst. 3 IZ a rozhodl o zastavení insolvenčního řízení pro nezaplacení zálohy, proto nelze vytknout žádné pochybení; ostatně požadovanou zálohu dlužník neuhradil ani v době rozhodování odvolacího soudu.

Dlužno dodat, že vymáhání nezaplacené zálohy zásadně přichází v úvahu tam, kde je insolvenčním navrhovatelem věřitel, tedy osoba od dlužníka odlišná, vůči níž, obecně vzato, může soud být s vymáháním takové pohledávky úspěšný. Nutno vyjít z toho, že za trvání konkursu dlužníka je podle § 267 IZ provedení výkonu rozhodnutí a exekuce postihující majetek náležející do jeho majetkové podstaty buď zcela vyloučeno, či umožněno toliko ve vztahu k pohledávkám, u nichž to zákon výslovně stanoví-to ovšem není případ nároku z titulu zálohy na náklady insolvenčního řízení. Z toho plyne, že je-li insolvenční návrh podán dlužníkem, pak pro případ, že lze očekávat zjištění jeho úpadku a řešení úpadku konkursem, když dlužníkova ekonomická nabídka pro oddlužení byla nedostatečné (v podrobnostech viz opět usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.4.2014, č.j. 1 VSPH 57/2014-A-12), jako je tomu v dané věci, nepřichází v úvahu zajištění úhrady nákladů tohoto řízení prostřednictvím vymáhání zálohy v jeho průběhu. Potom nelze než insolvenční řízení zastavit.

Pokud jde o odvolací argumentaci dlužníka týkající se toho, že je mu odpíráno řešení úpadku oddlužením, ta by měla své místo při rozhodování o výši zálohy na náklady insolvenčního řízení nebo při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení; pro posouzení věcné správnosti napadeného usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložené pravomocným rozhodnutím je však bezpředmětná.

Záloha na náklady insolvenčního řízení uložená podle § 108 IZ není soudním poplatkem, proto ustanovení o soudním poplatku obsažená v o.s.ř. ani v zákonu o soudních poplatcích nelze na tuto zálohu ani přiměřeně použít. To platí jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zálohu zaplatit, tak pro případ požadavku dlužníka na osvobození od placení zálohy.

Ostatně soud I. stupně nezastavil řízení bezprostředně po marném uplynutí pětidenní lhůty určené ke složení zálohy, ale až po jednom měsíci. Dlužník tak měl dostatek času obstarat si potřebné finanční prostředky.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení v bodě I. výroku potvrdil. Pokud jde o bod II. výroku, odvolací soud jej zrušil, neboť v řízení, jehož se účastní jen dlužník, postrádá smyslu rozhodovat o náhradě nákladů řízení navzájem mezi jeho účastníky (použití § 146 o.s.ř. o náhradě nákladů mezi účastníky řízení je v takovém případě pojmově vyloučeno).

Pro úplnost považoval odvolací soud za vhodné připomenout, že po právní moci rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení může dlužník podat nový insolvenční návrh, přičemž pokud hodlá řešit svůj úpadek oddlužením, je třeba, aby také osvědčil, že svým návrhem na povolení oddlužení nesleduje nepoctivý záměr, a aby jeho ekonomická nabídka umožnila nejen 100 % uspokojení odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, ale též min. 30 % uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů (§ 395 odst. 1 IZ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 4. srpna 2014

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková