1 VSPH 1446/2012-A-19
KSPH 38 INS 14400/2012 1 VSPH 1446/2012-A-19

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla ve věci dlužníka: Ladislav anonymizovano , anonymizovano , bytem Bosyně 45, 277 25 Vysoká, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2012, č.j. KSPH 38 INS 14400/2012-A-14,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2012, č.j. KSPH 38 INS 14400/2012-A-14, se v bodech I., IV. a V. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. září 2012, č.j. KSPH 38 INS 14400/2012-A-14, v bodě I. výroku rozhodl o zamítnutí návrhu dlužníka na povolení oddlužení, v bodě II. výroku rozhodl o zjištění úpadku dlužníka Ladislava anonymizovano (dále jen dlužník), v bodě III. výroku ustanovil insolvenčním správcem JUDr. Michala Krejčího, sídlem K Cementárně 1427/a1, Praha 5, v bodě IV. výroku prohlásil na majetek dlužníka konkurs, v bodě V. rozhodl o tom, že konkurs bude projednán jako nepatrný a v dalších bodech výroku stanovil moment účinků prohlášení konkursu, vyzval věřitele k přihlášení svých pohledávek a ke sdělení, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech nebo jiných majetkových hodnotách, vyzval osoby, která mají závazky vůči dlužníkovi, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci, nařídil přezkumné jednání a schůzi věřitelů a uložil insolvenčnímu správci předložit soudu zpracovaný seznam přihlášených pohledávek.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení bylo 13.6.2012 zahájeno insolvenční řízení. Soud z připojených příloh insolvenčního návrhu zjistil úpadek dlužníka a zabýval se proto jeho návrhem na povolení oddlužení. Přitom zjistil z příloh insolvenčního návrhu, že dlužník byl 13.1.2012 pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin majetkové povahy. Soud I. stupně z těchto zjištěných skutečností dovozoval nepoctivý záměr dlužníka dle ust. § 395 odst. 1 písm. a) a § 396 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), jeho návrh na povolení oddlužení zamítl, a podle § 396 odst. 1 IZ současně rozhodl o řešení jeho úpadku konkursem.

Toto usnesení napadl dlužník včasným odvoláním, které směřovalo proti bodu I., IV. a V. výroku o zamítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení a prohlášení (nepatrného) konkursu. Namítal, že podáním žádosti o povolení oddlužení nesledoval nepoctivý záměr, neboť má příjem, z něhož je schopen uspokojit 100 % nezajištěných pohledávek svých věřitelů. Dle odvolání dlužníka došlo k jeho pravomocnému odsouzení proto, že se dopustil nerozvážnosti při výdeji zboží, kterou nevědomě umožnil jiným zaměstnancům ze skladu vyexpedovat nezaplacené zboží. Proti trestnímu příkazu se však nebránil, neboť se nechtěl touto záležitostí zabývat, a namísto toho raději usiloval o nové zaměstnání, aby své dluhy mohl řádně splatit. O oddlužení se pokouší společně se svou matkou, s níž pořídili na hypotéku nemovitost. Právě tento závazek zajištěný zástavním právem na nemovitosti ve spoluvlastnictví dlužníka a jeho matky je hlavní příčinou úpadku dlužníka, neboť se ani jemu ani jeho matce nedařilo hradit měsíční splátky hypotéky.

Vrchní soud v Praze v rozsahu vymezeném odvoláním přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je opodstatněné.

Ze spisu odvolací soud zjistil, že dlužník nemá žádnou vyživovací povinnost, nepodniká, dosahuje příjmu ze svého zaměstnání přibližně ve výši 13.000,-Kč měsíčně. Má zajištěný závazek vůči jednomu věřiteli a další 3 nezajištěné závazky ve výši přibližně 57.400,-Kč. Byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7, ze dne 13.1.2012, č.j. 24 T 160/2011-69 k podmíněnému trestu odnětí svobody na 6 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 24 měsíců za trestný čin dle § 205 odst. 1 trestního zákoníku a byla mu uložena povinnost náhrady škody poškozenému zaměstnavateli ve výši 17.348,-Kč.

Dle ust. § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze dle ust. § 395 odst. 3 IZ usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy. Podle ust. § 395 odst. 2 téhož zákona zamítne soud návrh i tehdy, jestliže a) jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo b) dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Vrchní soud v Praze se k podmínce přípustnosti oddlužení vyjádřené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ požadavkem předpokladu dlužníkova poctivého záměru vyslovil např. v usnesení sp.zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009-A ze dne 6.2.2009 (obdobně rozhodoval i Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 18.12.2008 sp.zn. KSBR 40 INS 3720/2008, 2 VSOL 181/2008-A). V něm uvedl, že insolvenční soud při zkoumání podmínek, za nichž lze oddlužení povolit, sleduje především poctivost záměru dlužníka a míru navrženého uspokojení věřitelů. Posuzování prvé z podmínek, jež je kategorií ryze subjektivní, zákon soudu usnadňuje (jeho úsudku v tom směru napomáhá) stanovením domněnek nepoctivého záměru v § 395 odst. 3 IZ. Ani při naplnění některé z těchto domněnek však nemusí být závěr o nepoctivém záměru dlužníka nezvratným. Insolvenční soud má totiž při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností věci.

Soud řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, v jehož rámci může dlužník při řádném splnění povinností vyplývajících ze schváleného oddlužení dosáhnout osvobození od zbytku svých dluhů, má poskytnout druhou šanci především fyzické osobě-nepodnikateli, která by měla jinak (často již v mladém věku) perspektivu celoživotního splácení stále narůstajících dluhů. Oddlužení má pomoci řešit situaci takovýchto osob, které se v důsledku zhoršení svých výdělkových poměrů anebo i v důsledku svého nedostatečně rozvážného či obezřetného počínání ocitly v dluhové pasti. Zákonodárce vycházel z toho, že oddlužení založené na ekonomické nabídce minimálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, kterého k řádnému splnění oddlužení (resp. v mezích jeho možností k maximálnímu uspokojení věřitelů) motivuje vyhlídka osvobození od zbytku dluhů, je ve svém důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. I z celkového ekonomického hlediska je budoucí obnovení koupěschopnosti dlužníka žádoucím výsledkem. S ohledem na tyto souvislosti zákon preferuje i u dlužníků nepodnikatelů řešení jejich úpadkové situace sanačním způsobem, tj. oddlužením. Teprve nejsou-li podmínky pro navržené oddlužení dány, anebo ukáže-li se posléze řádné splnění oddlužení neuskutečnitelným, je místa pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Zákon tedy -z výše uvedených důvodů-vychází z toho, že pokud není dostatečného důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům schopen, a že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání jejich majetkových vztahů k dlužníku. Touto optikou je nutno posuzovat i naplnění zákonné podmínky pro vstup do oddlužení vymezené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ, tj. předpoklad, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sleduje poctivý záměr. Odvolací soud z těchto důvodů nesdílí závěr soudu I. stupně o nepoctivém záměru dlužníka v souvislosti s jeho podáním návrhu na povolení oddlužení.

Soud I. stupně spatřoval nepoctivý záměr dlužníka v jeho nedávném pravomocném odsouzení pro úmyslný trestný čin majetkové povahy. Se soudem I. stupně lze souhlasit, že existence takového pravomocného odsouzení zpravidla bude důvodem pro nepovolení oddlužení. V projednávaném případě však odvolací soud přihlédl k dalším okolnostem případu, jimiž je věk dlužníka, podmíněný charakter trestu a nízká způsobená škoda, jakož i schopnost dlužníka uhradit zcela pohledávky nezajištěných věřitelů splátkovým kalendářem v době kratší než 5 let. Možné riziko ovlivnění výsledku oddlužení nepoctivým jednáním dlužníka (kterému právě brání omezení okruhu osob, jimž § 395 IZ umožňuje úspěšné oddlužení), se tedy jeví jako minimální.

Lze tedy shrnout, že odvolací soud dospěl k závěru, že dosavadní obsah spisu nenasvědčuje domněnce, že by návrhem na povolení oddlužení dlužník sledoval nepoctivý záměr, a že by dlužníkovi věřitelé povolením oddlužení byli poškozeni. Proto vyhověl odvolání dlužníka a podle ust. § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu usnesení v napadených bodech výroku I., IV. a V. (tedy o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení nepatrného konkursu) zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.

V dalším řízení se proto soud I. stupně bude opětovně zabývat způsobem řešení úpadku dlužníka, zejména posoudí dlužníkův návrh na povolení oddlužení ze všech ostatních hledisek jeho přípustnosti dle ust. § 395 IZ, tedy především zda dlužník je schopen při plnění splátkového kalendáře nezajištěným věřitelům uhradit alespoň 30 % jejich zjištěných pohledávek. K tomu nutno zdůraznit, že odvolacím soudem vyslovený závěr o absenci nepoctivého záměru dlužníka je činěn v mezích dané fáze insolvenčního řízení, a proto není vyloučeno, aby na základě nových rozhodných poznatků doznal v dalším řízení změny. Zkoumáním všech podmínek přípustnosti oddlužení stanovených v § 395 IZ se totiž soud zabývá i ve fázi po povolení oddlužení, a to v rámci posuzování, zda povolené oddlužení lze schválit, či nikoli. Proto vyjdou-li po vydání rozhodnutí o povolení oddlužení dodatečně najevo skutečnosti, pro něž je v předcházející fázi insolvenčního řízení třeba návrh na povolení oddlužení dle ust. § 395 IZ zamítnout, soud dle ust. § 405 odst. 1 IZ rozhodne o neschválení povoleného oddlužení. S takovým rozhodnutím (stejně jako se zamítnutím návrhu na povolení oddlužení) je dle ust. § 396 odst. 1 IZ spojeno rozhodnutí o řešení úpadku dlužníka konkursem. Toto uvádí odvolací soud toliko pro úplnost, zmíněné nové okolnosti případu tedy ani nevylučuje, ani je nepředjímá.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 6. listopadu 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva