1 VSPH 1429/2012-A-49
MSPH 93 INS 13187/2012 1 VSPH 1429/2012-A-49

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka: Metrostav, a.s., IČO 00014915, sídlem Praha 8, Koželužská 2246, o insolvenčních návrzích navrhovatelů: a) ALU PROGRES, a.s., IČO 29059691, sídlem Praha 5, Strojírenská 47/18, zast. JUDr. Markétou Němcovou, advokátkou se sídlem Brno, Berkova 444/8, b) STEHO, s.r.o., IČO 25116975, sídlem Kolín 2, Dolany 4, o odvolání navrhovatele a) proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 93 INS 13187/2012-A-28 ze dne 12. července 2012, ve znění usnesení č.j. MSPH 93 INS 13187/2012-A-29 ze dne 16. července 2012,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 93 INS 13187/2012-A-28 ze dne 12. července 2012, ve znění usnesení č.j. MSPH 93 INS 13187/2012-A-29 ze dne 16. července 2012 se v bodě I. výroku z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku zamítl insolvenční návrh navrhovatele ALU PROGRES, a.s. (dále jen navrhovatel a) ) a v bodě II. výroku rozhodl, že dlužníku se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že navrhovatel a) se podaným insolvenčním návrhem domáhal zjištění úpadku dlužníka, tvrdil, že za má dlužníkem pohledávku z titulu smlouvy o dílo č. OS 10 500 289, jejímž předmětem byla dodávka a montáž hliníkových okenních výplní a provětrávané alucobondové fasády na stavbě Obytný soubor Kajetána-objekty 1-4, přičemž výše pohledávky činila 640.000,-Kč.

Dále navrhovatel a) tvrdil existenci pohledávky za dlužníkem z titulu smlouvy o dílo č. 1103805, na základě které měl pro dlužníka provést práce na stavbě Administrativní objekt a bytové domy Pankrác. Dlužník má vůči navrhovateli a) splatný závazek ve výši 1.358.375,-Kč.

Navrhovatel a) dále tvrdil, že má za dlužníkem i nesplatné pohledávky ve výši 30.063.124,10 Kč. Jako dalšího věřitele uvedl LUMEN, a.s. se splatnou pohledávkou ve výši 26.190.498,80 Kč.

Dlužník považoval insolvenční návrh za nedůvodný, tvrdil, že pohledávku ve výši 640.000,-Kč uhradil, což dokládal výpisem z účtu, pohledávka ve výši 1.358.375,-Kč zanikla započtením. Nesplatné pohledávky popíral, tvrdil, že pohledávku ve výši 28.020,-Kč uhradil a že pohledávka LUMEN, a.s. je předmětem dosud neskončených řízení vedených pod sp.zn. 36 Cm 9/2008, 42 Cm 40/2008, 5 Cm 40/2008, 5 Cm 6/2010 a 21 Cm 245/2009.

Soud odkázal na bod VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98 uveřejněného pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na ustálenou judikaturu a dovodil, že navrhovatel a) neprokázal platební neschopnost dlužníka, že dlužník osvědčil dostatek finančních prostředků k úhradě sporné pohledávky navrhovatele a) i dalšího jím označeného věřitele. Částky připadající na úhradu pohledávek uvedených v insolvenčním návrhu dlužník složil do notářského úschovy, pohledávky ve výši 640.000,-Kč a 28.020,-Kč měl soud za uhrazené. Ohledně započtení soud důkazy neprováděl s ohledem na nutnost rozsáhlého dokazování. Protože nebyla osvědčena aktivní legitimace navrhovatele a) k podání insolvenčního návrhu, soud neprováděl důkazy osvědčující pohledávky LUMEN, a.s. Proto soud insolvenční návrh zamítl a dlužníkovi (opravným usnesením) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud opravným usnesením, protože dlužníkovi žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel a) včas odvolal do bodu I. výroku. Namítal, že soud nedostatečně provedl důkazy, že dlužníkovi měl soud uložit povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, že se měl soud řídit vyšetřovací zásadou uvedenou v § 86 IZ a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010. Tvrdil neoprávněnost provedeného započtení ze dne 13.12.2011 a navrhoval provedení důkazu obsahem smlouvy o dílo, fakturami a obsahem zápočtu. Z těchto důvodů navrhoval, aby odvolací soud zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs.

Dlužník podané odvolání považoval za nedůvodné, tvrzené pohledávky nehradil z důvodu jejich spornosti, nikoli z důvodu tvrzené platební neschopnosti, přičemž tvrdil, že je schopen zaplatit i pohledávky dalšího tvrzeného věřitele, případně i jiné pohledávky. Dodal, že vyšetřovací zásada nemá nic společného s prokázáním aktivní legitimace k podání insolvenčního návrhu. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Dne 23.7.2012 byl soudu doručen další insolvenční návrh STEHO, s.r.o. (dále jen navrhovatel b) ), který tvrdil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 80.000,-Kč z titulu smlouvy o dílo.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Insolvenční řízení nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka. Úspěch věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku, závisí v tomto řízení nejen na tom, zda bude osvědčen úpadek osoby, proti níž návrh směřuje, ale předpokladem dosažení pro navrhovatele příznivého výsledku řízení je i to, že prokáže, že k podání návrhu je oprávněn. Proto zákon vyžaduje, aby navrhovatel doložil, že proti dlužníkovi má splatnou pohledávku (§ 105 IZ), tj. aby připojil ke svému návrhu veškeré listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci jeho splatné pohledávky. Za doloženou tak lze mít jen takovou splatnou pohledávku, o které není z věřitelem předložených listin zásadních pochyb. V případě, že se mu nepodaří prokázat oprávnění k podání návrhu (jinými slovy, nedoloží-li existenci splatné pohledávky vůči dlužníkovi), musí soud insolvenční návrh zamítnout dle § 143 odst. 2 IZ bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci), a jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumání tvrzeného dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku podle § 3 IZ, jejichž zjištění založené osvědčením nebo dokazováním rozhodných skutečností je základním předpokladem podmiňujícím rozhodnutí o úpadku dle § 136 odst. 1 IZ.

Jakkoli by bylo lze souhlasit se závěry stran dlužníkovy schopnosti hradit navrhovatelovy pohledávky (v tomto směru se odvolací soud s argumentací insolvenčního soudu ztotožňuje a pro stručnost na ni odkazuje), nelze přehlédnout, že stanovisko soudu I. stupně k problematice oprávněnosti dlužníkova zápočtu navrhovatelových pohledávek ne zcela odpovídá závěrům jež soudní praxe přijala pro potřeby konkursního řízení (v režimu upraveném zákonem o konkursu a vyrovnání), které se však uplatní i v řízení insolvenčním. V usnesení ze dne 26. 9.2012 sp.zn. 29 Cdo 221/2011 totiž Nejvyšší soud dovodil, že pokud dlužník založil procesní obranu proti návrhu na prohlášení konkursu na tvrzení, že pohledávka navrhujícího věřitele sice vznikla (a on ji neuhradil), že však následně zanikla tím, že dlužník proti ní uplatnil k započtení vlastní pohledávku vůči navrhujícímu věřiteli, pak k tomu, aby konkursní soud mohl navrhujícímu věřiteli upřít aktivní legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany (mít zánik pohledávky započtením za doložený. Nicméně pro přezkoumání napadeného usnesení, k němuž dal svým odvoláním podnět navrhovatel a), je podstatná skutečnost, že po vydání tohoto usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o insolvenčním návrhu tohoto navrhovatele jinak než rozhodnutím o úpadku (totiž zamítnutím jeho návrhu), a jež dosud nenabylo právní moci, podal insolvenční návrh směřující proti témuž dlužníku navrhovatel b). Dle § 107 IZ tato osoba okamžikem doručení návrhu soudu (ke dni 19.7.2012) jako další insolvenční navrhovatel přistoupila k danému insolvenčnímu řízení zahájenému k návrhu navrhovatele a). Jakkoli pro tohoto dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení daný v době jeho přistoupení k řízení (§ 107 odst. 2 IZ), stává se tímto okamžikem jeho účastníkem se všemi procesními právy a povinnostmi příslušejícími insolvenčnímu navrhovateli, včetně práva podat proti již vydanému rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu odvolání (má-li k tomu dle § 107 odst. 3 IZ odvolací lhůtu ještě otevřenu), a jeho insolvenční návrh se stává spolu s původním návrhem procesním podkladem pro zkoumání podmínek pro rozhodnutí o úpadku dlužníka, jehož se spolu s původním navrhovatelem v daném (dosud neskončeném) insolvenčním řízení domáhá. Proto také musí být stejnopis insolvenčního návrhu dalšího navrhovatele dlužníku i dosavadnímu navrhovateli vždy do vlastních rukou doručen (§ 107 odst. 5 IZ).

Pro poměry posuzované věci to znamená, že byť navrhovatel b) proti napadenému usnesení odvolání nepodal, je nutno vzít při přezkoumání napadeného usnesení v potaz i insolvenční návrh tohoto dalšího navrhovatele, a to i z hlediska zkoumání prvotního předpokladu úspěchu insolvenčních návrhů v řízení podaných, jenž spočívá v osvědčení existence splatné pohledávky vůči dlužníku svědčící alespoň jednomu z insolvenčních navrhovatelů. Z uvedeného plyne, že napadené usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu pro neosvědčení aktivní legitimace navrhovatele a) nemůže obstát v případě, že tato legitimace svědčí navrhovateli b), který k řízení přistoupil. V daném případě však navrhovatel b) přistoupil k insolvenčnímu řízení až po vydání napadeného usnesení, a proto se soud prvního stupně jeho insolvenčním návrhem nemohl zabývat a projednat ho (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12.12.2008, sp.zn. KSHK 42 INS 1655/2008, 1 VSPH 201/2008-A a ze dne 14.9.2011, sp.zn. MSPH 93 INS 13580/2010, 3 VSPH 915/2011-A).

V případě přistoupivšího navrhovatele b) přitom nelze vyloučit, že svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu obhájí, a v takovém případě by bylo nutno zjišťovat na podkladě obou dosud podaných návrhů i tvrzený úpadek dlužníka, jímž se soud prvního stupně s ohledem na závěr o neosvědčení aktivní legitimace původního navrhovatele dosud z hlediska nároků uplatněných navrhovatelem b) nezabýval. Stane-li se tak, což bude zřejmé až poté, co u soudu prvního stupně dlužníku návrh navrhovatele b) s výzvou k vyjádření doručí, a setrvá-li zároveň dlužník na svém stanovisku, že v úpadku není, bude zřejmě nutno nařídit k projednání podaných insolvenčních návrhů ve smyslu § 133 odst. 1 IZ jednání stran zjišťování tvrzeného úpadku.

Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 2 o.s.ř. napadené usnesení zrušil a v souladu s § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 27. listopadu 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva