1 VSPH 1419/2015-B-26
KSLB 54 INS 17520/2013 1 VSPH 1419/2015-B-26

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina ve věci dlužnice: Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , bytem 473 01 Nový Bor, V Parku 831, o odvolání insolvenční správkyně Mgr. Jany Luštíkové, IČO 72566787, se sídlem Hradec Králové, třída Karla IV. 634/25, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. KSLB 54 INS 17520/2013-B-20 ze dne 13. července 2015,

takto:

Odvolání s e o d m í t á.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením z 13. 7. 2015 zamítl žádost insolvenční správkyně Mgr. Jany Luštíkové o přiznání zálohy na náhradu cestovních výdajů.

V odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že usnesením z 21. 6. 2013 zjistil úpadek dlužnice, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil insolvenční správkyni. Usnesením z 9. 12. 2013 schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře a usnesením z 22. 4. 2015 zamítl žádost insolvenční správkyně o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za její činnost v období před schválením oddlužení, vydal jí zálohu na náklady insolvenčního řízení a udělil jí souhlas s čerpáním zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 2.178 Kč. Podáním ze dne 5. 5. 2015 požádala insolvenční správkyně o přiznání zálohy na náhradu cestovních výdajů ve výši 1.370,88 Kč za její cestu k přezkumnému jednání a zpět.

Soud citoval § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen vyhláška) a § 38 odst. 4 insolvenčního zákona se závěrem, že § 7 odst. 4 vyhlášky, ve kterém je upravena náhrada hotových výdajů správkyně v paušální výši za každý měsíc od povolení oddlužení do konce splátkového kalendáře, má přednost před aplikací § 7 odst. 1 vyhlášky upravujícího postup pro určení výše náhrady cestovních nákladů. Vyjádřil názor, že správkyni náleží odměna a náhrada hotových výdajů za každý započatý měsíc od ustanovení do funkce, což bylo zohledněno v novelizaci vyhlášky provedené vyhláškou č. 398/2013 Sb. s účinností od 1. 1. 2014. Soud proto postupoval podle aktuálního znění vyhlášky, dle kterého jsou hotové výdaje insolvenční správkyně kryty paušální částkou, a její žádost o vyplacení zálohy zamítl a podal jí poučení o přípustnosti odvolání proti tomuto rozhodnutí.

Insolvenční správkyně podala včas proti usnesení odvolání, ve kterém navrhla rozhodnutí změnit a přiznat jí zálohu 1.370,88 Kč na náhradu hotových výdajů nebo rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnila tím, že § 7 odst. 4 vyhlášky nelze v dané věci aplikovat na náhradu cestovních výdajů, neboť § 7 odst. 1 vyhlášky je speciálním ustanovením, podle něhož se jejich výše řídí zvláštními právními předpisy. Připomněla, že se přezkumné jednání konalo dne 4. 11. 2013, tedy v době, kdy platilo jiné znění vyhlášky, účinné do 31. 12. 2013 a kdy paušálními částkami byly kryté jen nároky insolvenčního správce na odměnu a náhradu hotových výdajů za činnost konanou až v období od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Na podporu svých názorů odkazovala na četné judikáty Vrchního soudu v Praze.

Odvolací soud bez nařízení jednání (§ 94 odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen insolvenčního zákona) přezkoumal napadené usnesení podle § 7 insolvenčního zákona a § 212 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není přípustné.

Podle § 38 odst. 4 insolvenčního zákona Insolvenční soud může v průběhu insolvenčního řízení rozhodnout o vyplacení zálohy odměny a hotových výdajů insolvenčnímu správci, a to i opětovně.

Podle § 10 písm. b) insolvenčního zákona Insolvenční soud v insolvenčním řízení průběžně vykonává dohled nad postupem a činností ostatních procesních subjektů a rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících (dále jen dohlédací činnost ).

Podle § 11 odst. 1 insolvenčního zákona Při výkonu dohlédací činnosti insolvenční soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení.

Podle § 91 insolvenčního zákona Proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil při výkonu dohlédací činnosti včetně předběžných opatření, není odvolání přípustné, pokud zákon nestanoví jinak.

Odvolací soud z citovaných ustanovení dovozuje, že usnesení, jímž insolvenční soud rozhodne o (ne)vyplacení zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčnímu správci podle § 38 odst. 4 insolvenčního zákona, má povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti (§ 11 odst. 1 insolvenčního zákona) a nelze je napadnout odvoláním (§ 91 insolvenčního zákona). Z uvedených důvodů bylo odvolání odmítnuto podle § 218 písm. c) o. s. ř., neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo odvolání přípustné.

Nad rámec tohoto rozhodnutí považoval odvolací soud za vhodné upozornit, že nároky insolvenční správkyně vzniklé do 31. 12. 2013 nelze poměřovat pozdější právní

úpravou účinnou až od 1. 1. 2014 s ohledem na čl. II. bod 1. přechodných ustanovení vyhlášky č. 398/2013. Podle těchto přechodných ustanovení v insolvenčních řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky (tj. přede dnem 1. 1. 2014) se postupuje podle vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti této vyhlášky, jestliže do dne nabytí účinnosti této vyhlášky již bylo vydáno rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Uvedenou problematikou se odvolací soud v minulosti opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí, na něž insolvenční správkyně správně poukazovala a dle nichž měl přede dnem 1. 1. 2014 insolvenční správce právo na odměnu a na náhradu svých hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s řádným výkonem funkce též za období od rozhodnutí o úpadku (a povolení oddlužení) do rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, neboť tyto nároky tehdy nebyly kryty paušálními částkami stanovenými v § 3 písm. b) a § 7 odst. 4 vyhlášky. O odměně insolvenčního správce za výkon jeho činnosti, jež nepředstavovala realizaci splátkového kalendáře, tj. za činnost vykonanou v období předcházejícím schválení oddlužení splátkovým kalendářem, soud rozhodoval dle § 5 vyhlášky, tzn., že určoval tuto odměnu s přihlédnutím zejména k délce doby, rozsahu a náročnosti správcem vykonané činnosti, a vyúčtovanou náhradu hotových výdajů spojených s touto činností pak soud přiznával insolvenčnímu správci toliko v prokázané (důvodně vynaložené) výši s limity dle § 7 odst. 1 až 3 vyhlášky ve znění účinném do 31. 12. 2013 (k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze z 19. 5. 2011 sp. zn. KSHK 45 INS 3216/2010, 3 VSPH 1239/2010-B). Od těchto závěrů nebylo důvodu se odchylovat ani v posuzované věci, v níž bylo rozhodnuto o způsobu řešení úpadku do 31. 12. 2013.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 3. května 2016

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík