1 VSPH 1384/2013-B-2428
MSPH 96 INS 714/2009 1 VSPH 1384/2013-B-2428

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, IČO 00033243, sídlem Praha 5-Jinonice, Na Hutmance 300/7, zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem, sídlem Mělník, Jiráskova 236, do níž vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání Ing. Jiřího Stefana a Aleny Stefanové, oba bytem Praha 4, Blažimská 2217, zast. JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, sídlem Praha 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2013, č.j. MSPH 96 INS 714/2009-B-2061,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2013, č.j. MSPH 96 INS 714/2009-B-2061, se m ě n í tak, že se určuje odměna insolvenčního správce JUDr. Tomáše Pelikána ve výši 5.082,-Kč za bezúplatný převod bytové jednotky a nebytové jednotky uvedené v jeho návrhu ze dne 12. března 2012 (B-1761) do vlastnictví oprávněných osob Ing. Jiřího Stefana a Aleny Stefanové a náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů s tím spojených ve výši 1.000,-Kč.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze rozhodl o tom, že odměna insolvenčního správce JUDr. Tomáše Pelikána (dále jen správce) podle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona (dále jen IZ) při převodu nemovitostí popsaných v jeho návrhu zveřejněném pod č.d. B-1761 činí 13.750,-Kč + DPH (bod I. výroku), a správci uložil, aby vyčíslil náhradu nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů k postupu podle § 285 odst. 4 IZ v určené lhůtě 14 dnů, pokud je bude požadovat (bod II. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně především uvedl, že se správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo domáhal návrhem (B-1761) určení své odměny podle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona (dále jen IZ) za převod bytové jednotky č. 2217/9 (bytu) a nebytové jednotky č. 2217/14 (garáže) a příslušného spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a na pozemku (dále jen jednotka) do osobního vlastnictví členů družstva dlužníka-oprávněných osob-manželů Ing. Jiřího Stefana a Aleny Stefanové (dále jen odvolatelé) ve výši 49.296,-Kč a na nákladech s tím spojených účtoval 500,-Kč. Správce v návrhu rozepsal své jednotlivé úkony, jež musel provést za účelem převodu jednotky, což si celkem vyžádalo 16,5 hodin času.

Odvolatelé nesouhlasili se správcem vykázaným počtem hodin, neboť měli za to, že jsou nadsazeny, že řada úkonů byla prováděna nadbytečně či duplicitně, že šlo o standardizované úkony stejné u všech oprávněných osob a že požadovaná odměna je nepřiměřeně vysoká.

Dle stanoviska Vrchního státního zastupitelství v Praze by mělo být měřítkem pro stanovení výše odměny insolvenčního správce množství účelně vynaložené námahy, tedy jak kvantitativní složka odvedené práce, tj. počet úkonů a jejich časová náročnost, tak i kvalitativní složka, tj. sazba, jakou by měla být hodinová práce odměněna.

Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřoval celou řadu podkladů dotazy na nejrůznější subjekty, z nichž část uvedla, že pro určení odměny za bezúplatné převody jednotek nejsou kompetentní, a zbylá část v odpovědi uvedla různou výši odměn, které se pohybovaly v částkách 5.000,-Kč, 13.000,-Kč, 5.000,-Kč, 4.500,-Kč, 100.000,-Kč, 15.000,-Kč, 20.000,-Kč nebo 30.000,-Kč. Proto k určení odměny ustanovil soud I. stupně znalce, avšak k jím vypracovanému posudku (B-2028) nepřihlédl, neboť nebyl dle jeho názoru použitelný.

Soud I. stupně podrobně rozebíral § 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, se závěrem, že při určení odměny insolvenčního správce je třeba přihlédnout zejména k délce doby, rozsahu a náročnosti vykonávané činnosti.

Ohledně délky doby konstatoval, že úpadek dlužníka byl zjištěn dne 17.4.2009, že první žádost o určení odměny správce obdržel 15.4.2010 (B-549), že první nesouhlas se správcem navrženou odměnou obdržel dne 30.12.2010 (B-769) a že poslední nesouhlas obdržel v červenci 2012 (B-1850), tedy že proces převodu jednotek trvá od prohlášení úpadku do července 2012. Proto uzavřel, že správcem kalkulovaných 16,5 hodin práce u oprávněných osob považuje za reálný.

Kritérium rozsahu a náročnosti úkonů správce naplnil soud I. stupně jednotlivými úkony správce tak, jak je správce vykázal, se závěrem, že jednotlivé věci oprávněných osob jsou v obdobném stadiu rozpracovanosti a že daná věc není žádnou výjimkou.

Soud I. stupně zaujal názor, že se odvolatelé mýlí, pokud měli za to, že správce nadbytečně kontroloval a ověřoval některé listiny. Dle soudu I. stupně nelze klást správci k tíži jeho pečlivost, když ověřoval, studoval a prověřoval doklady a listiny týkající se jednotlivých oprávněných osob, neboť v minulosti byly zaznamenány případy, kdy se některé osoby vydávaly za oprávněné osoby, ačkoliv jimi nebyly, nebo

že anuita jednotky nebyla řádně splacena nebo nebyly vypořádány vzájemné závazky apod. Připomenul, že správce u dlužníka postrádal výhodu spočívající ve vedení řádných záznamů a složek členů družstva. Proto byla na místě pečlivost správce, jak ve vztahu k jeho odpovědnosti, tak i ve vztahu k věřitelům.

Soud I. stupně vyšel z internetových nabídek právních služeb, jež se pohybují v rozmezí od 1.000,-Kč do 7.000,-Kč za hodinu práce, protože analogie profese insolvenčního správce a advokáta je v projednávané věci srovnatelně nejbližší, když hodinová sazba práce se nejčastěji pohybuje mezi 2.000,-Kč a 3.000,-Kč. V dané věci neměl soud I. stupně důvod pochybovat o tom, že správce vynaložil na případ odvolatelů 16,5 hodin práce. Odhadl, že 2/3 z vykázaných hodin byla odborná práce, která vyžadovala specifické znalosti, zkušenosti, praxi a vzdělání a že 1/3 z vykázaných hodin byla práce jen administrativního charakteru. Odbornou práci ocenil soud I. stupně částkou 1.500,-Kč za hodinu. Ovšem s přihlédnutím k tomu, že správce musel evidentně důkladně nastudovat specifika dané problematiky, vč. přiléhající judikatury, avšak takové nastudování je použitelné pro všechny obdobné kauzy (s výjimkou na každý případ naléhajících rozdílností) , a s přihlédnutím k opakujícím se faktorům, ji snížil na částku 1.000,-Kč za hodinu odborné práce. Jako přiměřenou odměnu za práce administrativního charakteru pak stanovil částku 500,-Kč za hodinu rovněž s přihlédnutím k tomu, že i tyto práce podléhají určité shodnosti ve více projednávaných kauzách.

Při určení výše odměny správce vzal soud I. stupně v úvahu i odpovědi vyzvaných respondentů, byť pouze z orientačního hlediska. Závěrem shrnuto: soud I. stupně vzal v úvahu počet pracovních hodin vykázaných správcem, stadium rozpracovanosti převodu v případě odvolatelů, rozsah a náročnost prováděných úkonů v návaznosti na odborné, informační předpoklady a znalosti. Tak dospěl k závěru, že jako přiměřenou odměnu lze správci přiznat odměnu ve výši 13.750,-Kč sestávajících z 2/3 odborných hodin po 1.000,-Kč/hod. (11.000,-Kč) a z 1/3 administrativních hodin po 500,-Kč (tj. 2.750,-Kč).

Protože má správce vedle odměny též právo na náhradu nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů, vyzval jej soud I. stupně k jejich uplatnění a doložení ve lhůtě 14 dnů.

Proti tomuto usnesení se odvolatelé včas odvolali (B-2087 + doplnění B-2163) a požadovali, aby je odvolací soud změnil a určil správci odměnu ve výši 6.000,-Kč. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu a na svá dřívější podání snášeli celou řadu argumentů, proč by odměna správce neměla přesáhnout uvedenou částku, s tvrzením, že se soud I. stupně jejich argumentací dostatečně nezabýval. Dovolávali se závěrů znaleckého posudku, dle něhož by odměna správce činila jen 6.000,-Kč a který soud I. stupně nesprávně odmítl a v napadeném usnesení z něho nevycházel. Správcem vykázaný počet 16,5 hodin práce považovali za značně nadsazený, když jeho prostým pronásobením s počtem 369 oprávněných osob dospěli k závěru, že jím údajně spotřebovaný čas přesahuje fond možné pracovní doby, přičemž správce se nezabývá pouze tímto (jedním) dlužníkem, ale také dalšími časově náročnými insolvenčními věcmi. Dovolávali se argumentace obsažené v odvolání dalších oprávněných osob Ing. Vratislava Rodra ze dne 28.7.2013 a Alexandra a Tatiany Sukhomlinových ze dne 12.7.2013. Kritizovali liknavý postup správce a požadovali, aby součástí rozhodnutí o určení odměny správce bylo též určení konkrétní výše finančních prostředků určených k vypořádání při převodu jednotky ve smyslu § 24 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, neboť bez takového určení nelze smlouvu o bezúplatném převodu jednotky fakticky uzavřít. Měli za to, že plnění zákonné povinnosti jakou je bezúplatný převod bytové jednotky není podnikatelskou nebo ekonomickou činností, a proto by správci nemělo být přiznáno ani navýšení odměny o DPH; ostatně správce ani nedoložil, že je plátcem této daně. Ohledně nákladů spojených s bezúplatným převodem měli za to, že jsou v odměně správce již zahrnuty.

V doplnění odvolání (B-2249) vyjádřili odvolatelé nesouhlas s názorem soudu I. stupně uvedeném v jeho přípisu ze dne (B-2222), dle něhož správci náleží i úhrada DPH, a zopakovali své přesvědčení, že bezúplatný převod jednotky není uskutečňován v rámci ekonomické činnosti správce, ale jde o plnění zákonné povinnosti. Přitom se dovolávali konstantní judikatury Soudního dvora Evropské unie, dle něhož hospodářská činnost zahrnuje činnost vyloženě podnikatelskou, a to činnost producentů, obchodníků a poskytovatelů služeb ve všech stádiích výroby, distribuce a poskytování služeb. Proto požadovali, aby odvolací soud zaslal jejich odvolání spolu se žádostí o jeho odborné stanovisko Generálnímu finančnímu ředitelství.

Vrchní státní zastupitelství v Praze ve vyjádření k odvolání ze dne 4.10.2013 (B-2338) navrhlo, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že správci určí odměnu za převod jednotky ve výši, kterou považovalo za přiměřenou v rozmezí 7 až 8 tisíc Kč s akceptací původního požadavku správce na náhradu nákladů ve výši 500,-Kč. Připomnělo svůj dřívější názor, že měřítkem odměny správce za činnost spojenou s převodem bytu má být nikoli hodnota bytu, nýbrž množství jím účelně vynaložené námahy s ohledem na kvantitu správcovy práce (tj. např. kolik hodin se jednotlivým případem zabýval) a její kvalitu (tedy, kolik peněz může správce např. za 1 hodinu požadovat). Vodítkem v tomto směru by neměl být ani (modifikovaný) advokátní tarif nebo odhadem stanovený hodinový výtěžek práce správce při samotném spravování podstaty, ale skutečnost, že bezúplatné vydání bytu bytového družstva jeho členovi představuje nejen určité množství práce, ale je zároveň určitým produktem, majícím na tuzemském trhu svoji relativně ustálenou cenu, jež je v ČR dosti frekventovaná. Ačkoliv si soud I. stupně v souladu s pokyny odvolacího soudu obstaral potřebné podklady pro své rozhodnutí na výpočet odměny správce, podle nich však prakticky rezignoval a odměnu vypočetl vynásobením nekriticky převzatého údaje správce o počtu nutných hodin práce a sazby stanovené volnou úvahou s použitím snížených cen advokátních služeb. Zopakovalo, že honorována má být účelně vynaložená námaha a že konečným a rozhodujícím kritériem by měla zůstat cena obvyklá, neboť není ospravedlnitelné, aby za tutéž práci (resp. za tentýž výsledek) měl jeden družstevník platit správci diametrálně více než jiný u normálního družstva. Z podaných odvolání v jiných obdobných případech poukazovalo na výstižné a rozsahem přiměřené odvolání na č.d. B-2074 (proti usnesení na č.d. B-2044).

Správce ve vyjádření k odvolání (B-2338) navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil. Uvedl, že ačkoliv původně požadoval přiznat na odměně částku 49.296,-Kč, do napadeného usnesení, jímž mu byla přiznána částka podstatně menší, se přesto neodvolal, a to jen proto, aby neblokoval bezúplatný převod jednotky do vlastnictví odvolatelů. S ohledem na podané odvolání si však nechal vypracovat znalecký posudek pro vzorový případ . Ztotožnil se s výhradami soudu I. stupně vůči posudku objednanému soudem a vysvětloval, že práci s ním vykonávaly i další osoby, jejichž odměnu hradil ze svých prostředků, a že šlo o časově i odborně náročnější činnost než kdyby šlo o úkony realizované standardně při zpeněžení zajištěného nemovitého majetku ve veřejné dražbě. Soudu I. stupně vytýkal, že blíže nevysvětlil, proč nelze jeho odměnu stanovit analogicky za použití pravidel pro určení odměny při zpeněžení jednotek a nakolik byla jeho činnost při jejich bezúplatném převodu méně náročná. Poukazoval na to, že při zpeněžení jednotek by byla jeho odměna mnohem větší. Nesouhlasil s tím, že by neměl nárok na přiznání DPH, neboť je jejím plátcem. K vyjádření připojil rozhodnutí o registraci k DPH a znalecký posudek.

Odvolací soud se v prvé řadě zabýval tím, zda jsou odvolatelé subjektivně legitimováni k podání odvolání proti napadenému usnesení, a dospěl k závěru, že tomu tak je, neboť určení odměny insolvenčního správce a náhrady jeho nákladů podle § 285 odst. 4 IZ se dotýká jejich práv či povinností (§ 15 IZ) a napadeným usnesením by jim mohla být způsobena újma na jejich majetkových právech.

Vrchní soud v Praze, aniž dle § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, proto přezkoumal usnesení Městského soudu v Praze včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 285 odst. 4 IZ je insolvenční správce při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním právem a právy nájemců podle zvláštního právního předpisu. Nakládání s byty a nebytovými prostory ve vlastnictví bytového družstva je omezeno právem fyzických osob-členů družstva, již jsou nájemci bytů či nebytových prostor, na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor podle § 23 odst. 1 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, a insolvenční správce je proto musí nejprve nabídnout k bezplatnému převodu osobám oprávněným k výlučnému nabytí vlastnictví za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem. Insolvenční správce je povinen provést všechny úkony, které jsou k převodu těchto bytů a nebytových prostor potřebné. Za to mu od osob oprávněných k výlučnému nabytí vlastnictví náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nepřijme-li osoba oprávněná k výlučnému nabytí vlastnictví takovou nabídku do tří měsíců od jejího doručení, přikročí insolvenční správce ke zpeněžení, přičemž ustanovení zvláštního zákona o ochraně práv nájemců se v těchto případech již nepoužijí.

Odvolací soud již ve své rozhodovací praxi, např. v usnesení ze dne 31.1.2011, č.j. MSPH 96 INS 714/2009, 3 VSPH 1068/2010-B-874, opakovaně vyložil, že nárok oprávněné osoby na bezplatný převod bytu či nebytového prostoru do jejího vlastnictví dle výše citovaného ustanovení je zvláštním druhem zákonného předkupního práva. Okolnost, že jde o převod bezplatný, v poměrech insolvenčního práva znamená, že ačkoli se tak děje v rámci zpeněžování majetkové podstaty, není tu výtěžek použitelný pro uspokojení pohledávek věřitelů. Zákon současně podmiňuje nárok na převod tím, že oprávněná osoba je povinna zaplatit jak náklady, jež si vyžádají všechny k tomu potřebné úkony insolvenčního správce, tak odměnu insolvenčního správce za toto zpeněžení majetkové podstaty.

Insolvenční správce přitom není oprávněn (a to ani zálohově) hradit náklady spojené s převodem z majetkové podstaty, proto je nezbytné, aby je oprávněná osoba uhradila předem. Rozsah a výše těchto nákladů bude záviset na tom, v jakém stadiu se proces uspokojování nároků oprávněných osob v insolvenčním řízení nalézá, např. zda byl započat proces vyčleňování bytových jednotek nebo prostor či zda byly připraveny návrhy smluv o převodu.

Ze shora uvedeného lze dovodit, že převod bytu nebo nebytového prostoru do vlastnictví oprávněné osoby je činností správce při zpeněžování majetkové podstaty. Tomuto závěru odpovídá i to, že § 285 IZ je součástí dílu pátého, jenž upravuje právě zpeněžování majetkové podstaty. Odměnu správce za zpeněžování majetkové podstaty upravuje vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů; právě tato vyhláška je tedy tím zvláštním právním předpisem, jenž zmiňuje § 285 odst. 4 IZ.

S přihlédnutím k tomu, že-jak zdůrazněno výše-zde není výtěžku zpeněžení, je odvolací soud přesvědčen o tom, že se odměna správce za provedení úkonů potřebných k bezplatnému převodu bytů a nebytových prostor do vlastnictví oprávněných osob podle § 285 odst. 4 IZ-v případech, kdy se na ní oprávněná osoba se správcem nedohodla-určí podle § 5 vyhlášky.

Právo na výplatu této odměny vzniká rozhodnutím insolvenčního soudu, jenž ji určí podle kritérií stanovených právě v § 5 vyhlášky, není-li o její výši uzavřena dohoda mezi správcem a oprávněnou osobou. Při úvaze o výši odměny soud přihlédne zejména k délce doby, rozsahu a náročnosti úkonů správce potřebných k převodu bytu či nebytového prostoru do vlastnictví každé z oprávněných osob. Její výše bude (logicky) záviset i na tom, v jakém stadiu se bude proces uspokojování nároku konkrétní oprávněné osoby v insolvenčním řízení nalézat.

V dané věci určil soud I. stupně správci jeho odměnu vycházeje z toho, že pravdivým je rozsah jím vykázaných činností a jejich časová náročnost (16,5 hodin práce), a 2/3 jím vykázaných hodin honoroval hodinovou sazbou 1.000,-Kč a zbývající 1/3 ocenil hodinovou sazbou 500,-Kč.

Pokud jde o rozsah a náročnost úkonů správce potřebných k převodu jednotky do vlastnictví odvolatelů, nemá ani odvolací soud-ve shodě se soudem I. stupně-důvod pochybovat o věcné správnosti jednotlivých činností (doložených příslušnými listinami) popsaných v návrhu správce ze dne 12.3.2012 (B-1761), dle něhož správce: -sepsal a odeslal výzvu odvolatelům k předložení dokladů, -převzal složku odvolatelů od dlužníka, -převzal a zaevidoval podklady předložené odvolateli, -analyzoval podklady převzaté od odvolatelů a od dlužníka a zjišťoval, zda odvolatelům svědčí právo na převod (tj. zda odvolatelé jsou členy družstva k okamžiku vzniku nájemního vztahu, zda splatili členský podíl, zda učinili

výzvu k převodu jednotky ve lhůtě do 30.6.1995, zda jsou členy družstva i nadále a zda trvá jejich nájemní vztah), -sepsal a odeslal nabídku k bezúplatnému převodu, -sepsal výzvu k doplnění, -sepsal a odeslal návrh na rozhodnutí soudu o odměně, -vyhotovil smlouvu o převodu vlastnictví jednotky, -vyhotovil výzvu k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví jednotky, -vyhotovil návrh na zápis vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, -sepsal prohlášení o zániku zajišťovacích práv, -vedl celkovou evidenci oprávněných osob.

Odvolací soud proto neshledal důvodnou tu část odvolání, v níž odvolatelé zpochybňovali věcný rozsah činnosti správce, neboť shora popsané úkony shledal též odvolací soud nezbytnými k převodu jednotky podle § 285 odst. 4 IZ.

Pokud jde o správcem vykázanou dobu 16,5 hodin, které nad posuzovanou věcí strávil, zastává odvolací soud názor, že kritérium délky doby je jen jedním z hledisek, nikoliv však jediným či rozhodujícím, při úvaze o výši odměny.

Zbývá určit, zda ve shora vymezeném skutkovém rámci správcem navržená odměna ve výši 49.296,-Kč (včetně DPH) je přiměřená zejména s přihlédnutím k délce doby, rozsahu a náročnosti úkonů správce potřebných k převodu jednotky do vlastnictví odvolatelů.

Odvolací soud-ve shodě se soudem I. stupně (a s odvolateli)-zastává názor, že správcem navržená odměna ve výši 49.296,-Kč přiměřená povaze věci zjevně není.

Dle názoru odvolacího soudu-ve shodě se stanoviskem Vrchního státního zastupitelství v Praze (B-2338)-by měla být základním a rozhodujícím východiskem obvyklá cena spojená s převodem jednotek do vlastnictví oprávněných osob s event. přihlédnutím k poněkud větší pracnosti, jde-li o družstvo, na jehož majetek byl prohlášen konkurs. Ačkoliv v dané věci činnost správce spočívala na individuálním posouzení podkladů vztahujících se k právnímu postavení odvolatelů, v další fázi řízení se již zhusta jednalo o typizovanou činnost, při které správce vycházel ze šablonovitých formulářů včetně znění výzev, nabídek k převodu, znění smluv nebo návrhů soudu na určení své odměny, které používal univerzálně vůči všem oprávněným osobám podle jednotně vytvořeného vzoru. Z uvedeného je zřejmé, že nikoliv veškerá činnost správce byla činností čistě odbornou, ale v podstatném rozsahu šlo o činnost administrativní, jejíž hodnota práce je výrazně nižší, a o činnost typizovanou a rutinní, vzhledem ke značnému počtu opakujících se případů (družstvo má 369 členů). Ostatně odvolatelé (stejně jako někteří další členové družstva) správci iniciativně dodávali potřebné podklady, čímž mu jeho činnost do určité míry usnadňovali.

Kompletní cena za zpracování bezúplatného převodu vlastnictví bytové jednotky ze strany bytového družstva (či jiného vlastníka) se pohybuje v rozmezí 4.000,-Kč až 6.000,-Kč (bez DPH) na území hl.m. Prahy (B-2074), jak lze zjistit především z relevantních odpovědí soudem I. stupně dotázaných bytových družstev. Tak např. SBD POKROK dle svého sdělení ze dne 2.11.2012 (č.d. B-1931) účtuje oprávněným osobám za takový převod poplatek ve výši 5.000,-Kč včetně DPH a Stavební bytové družstvo Praha dle svého sdělení ze dne 12.11.2012 (B-1963) účtuje svým členům 4.500,-Kč. Ze sdělení Svazu českých a moravských bytových družstev ze dne 12.11.2012 (B-1965) odvolací soud zjistil, že se dle jeho neoficiálních informací pohybuje cena převodu jednoho bytu zhruba mezi 3.500,-Kč až 5.000,-Kč. V obdobných mezích se ostatně pohybuje též znalecký posudek ze dne 25.5.2013, č. 190/04/2013 Ing. Ireny Votavové, jejž si soud I. stupně za tím účelem objednal (a k němuž následně nepřihlédl) a dle něhož hodnota práce správce za úkony potřebné k bezúplatnému převodu bytů a nebytových prostor do vlastnictví oprávněných osob Jaroslava Čecha, Magdaleny Čechové a Ing. Pavla Kolody činí maximálně 6.000,-Kč včetně DPH a včetně dostatečné rezervy. Dlužno dodat, že za přiměřenou odměnu správce považuje Vrchní státní zastupitelství v Praze částku cca 7-8 tisíc Kč.

Pokud jde o soudem I. stupně dotazované realitní či advokátní kanceláře, jež se bezúplatnými převody bytových jednotek do vlastnictví oprávněných osob podle zvláštního zákona standardně nezabývají, a které se výlučně vyjadřovaly ke komerčním-úplatným převodům, s nimiž sice mají bohaté zkušenosti, ale o takový převod v posuzované věci nejde, nepovažoval odvolací soud jejich sdělení za rozhodující. Ostatně odvolací soud již ve svých dřívějších kasačních rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 3.5.2011, č.j. 1 VSPH 88/2011-B-1005) vyložil, proč pro výpočet odměny nelze použít způsob výpočtu odměny podle advokátního tarifu (z tarifní hodnoty vycházející z tržní ceny převáděné jednotky), neboť takový postup zjevně neodpovídá zákonné konstrukci tohoto nároku správce, jenž je honorován především za administrativní zpracování převodu. Z obdobných důvodů proto nelze použít ani správcem dodatečně nabídnutý znalecký posudek Ing. Pavla Nádvorníka ze dne 16.8.2013 (B-2384), jenž dospěl k závěru, že by odměna správce za bezúplatný převod jednotky měla být honorována částkou odpovídající 2 advokátním úkonům z hodnoty převáděné jednotky.

K otázce, zda správci náleží k jeho odměně též částka odpovídající DPH, je-li jejím plátcem, zaujal odvolací soud názor, že ano. Je tomu tak především proto, že činnost insolvenčního správce, resp. výkon jeho funkce, je vždy činností vykonávanou na základě zákona (lhostejno přitom, zda jde o insolvenční zákon nebo o jiný zákon, včetně zákona o vlastnictví bytů) nebo na základě rozhodnutí insolvenčního soudu, za což mu náleží odměna podle zvláštního právního předpisu (vyhláška č. 313/2007 Sb.) včetně částky odpovídající DPH (§ 38 odst. 1 IZ). Odvolací soud nevidí žádný důvod k tomu, aby odměna správce za jeho činnost podle § 285 odst. 4 IZ nepodléhala DPH, je-li správce jejím plátcem. Jinak řečeno, ačkoliv je předmět převodu do vlastnictví oprávněné osoby bezúplatný (a jako takový DPH nepodléhá), cena práce s tím spojená je nepochybně ekonomickou činností správce, která, je-li správce jejím plátcem, nutně podléhá DPH. Žádost odvolatelů, aby k otázce DPH bylo vyžádáno odborné stanovisko Generálního finančního ředitelství, neshledal odvolací soud za relevantní, neboť jde o právní (a nikoliv odbornou) otázku, kterou je oprávněn si posoudit sám (§ 135 odst. 2 o.s.ř.).

Pokud jde o požadavek odvolatelů, aby součástí napadeného usnesení bylo též určení výše finančních prostředků určených k vypořádání mezi nimi a správcem v souvislosti s převodem jednotky ve smyslu § 24 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, konstatuje odvolací soud, že k řešení takové otázky není insolvenční soud v rámci insolvenčního řízení povolán.

Na rozdíl od soudu I. stupně a s přihlédnutím ke všem shora uvedeným okolnostem věci dospěl odvolací soud k závěru, že přiměřená odměna správce za bezúplatný převod jednotky (bytu a garáže) do vlastnictví odvolatelů činí dle § 5 vyhlášky částku 4.200,-Kč, což s připočtením 21 % DPH činí 5.082,-Kč, když správce osvědčil, že je plátcem této daně. Pokud jde o náklady nezbytně vynaložené na provedení všech potřebných úkonů (jedná se toliko o hotové výdaje správce ve výši 1.000,-Kč dle položky 120 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, za přijetí návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí), shledal odvolací soud jejich výši oprávněnou. Proto rozhodl též o jejich náhradě v předepsané výši tak, aby i v této otázce byla nastolena potřebná jistota.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 16. října 2013

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková