1 VSPH 138/2016-A-21
KSPH 64 INS 20191/2015 1 VSPH 138/2016-A-21

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ladislava Derky v insolvenčním řízení dlužníka: WE ARE STYLE, s.r.o., IČO: 29154847, sídlem Říčany, Široká 3, zahájeném k návrhu věřitelky: Lucie Sadilová, nar. 22. února 1993, bytem Hradec Králové, Pobřežní 59/30, zast. Mgr. Anetou Bendovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, U Soudu 388, o odvolání věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSHK 64 INS 20191/2015-A-16 ze dne 24. listopadu 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSHK 64 INS 20191/2015-A-16 ze dne 24. listopadu 2015 se m ě n í tak, že se insolvenční návrh neodmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze nadepsaným usnesením odmítl insolvenční návrh věřitelky Lucie Sadilové (dále též navrhovatelka).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že podáním doručeným věcně a místně příslušnému soudu dne 16.9.2015 se navrhovatelka domáhala zjištění úpadku dlužníka. Soud navrhovatelce vytýkal, že neuvedla přesná data splatnosti svých pohledávek za dlužníkem ani data splatnosti pohledávek ostatních tvrzených věřitelů a dovodil, že z předestřených skutečností nelze dovodit úpadek dlužníka. S ohledem na nedostatky insolvenčního návrhu co do popisu rozhodných skutečností soud insolvenční návrh věřitelky odmítl.

Proti tomuto usnesení se navrhovatelka včas odvolala podáním doručeným soudu dne 19.12.2015 a namítala nesprávnost napadeného usnesení, protože byly osvědčeny skutečnosti svědčící o úpadku dlužníka a poukázala na nesplněnou povinnost dlužníka předložit seznamy podle § 104 odst. 1 IZ uloženou soudem.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb.-dále též IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). Požadavek mnohosti věřitelů ( více věřitelů ) klade insolvenční zákon (v § 3 odst. 3) také pro úpadek ve formě dlužníkova předlužení. Ustanovení § 128 odst. 1 IZ pak určuje, že insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

K náležitostem insolvenčního návrhu vůbec a jmenovitě k vylíčení skutečností, jež mají osvědčit úpadek dlužníka, se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91/2009 (usnesení ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A). V něm Nejvyšší soud zejména zdůraznil-co do srovnání úpravy v insolvenčním zákonu s úpravou v zákonu o konkursu a vyrovnání-že požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ).

Od právního stavu, z něhož vyšlo stanovisko R 75/2003 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.4.2003, sp.zn. 29 Odo 327/2002), se posouzení náležitostí insolvenčního návrhu podle insolvenčního zákona liší jen potud, že ustanovení § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci § 43 o.s.ř.; insolvenční návrh, pro jehož nedostatky nelze pokračovat v insolvenčním řízení, se odmítá bez dalšího. Jinak jsou citované judikatorní závěry i nadále použitelné.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2009) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe (srov. opět závěry cit. R 91/2009) důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ). Budiž v této souvislosti zdůrazněno, že v situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (§ 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem-z hlediska jeho břemene tvrzení a břemene důkazního-kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011).

Z usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A ze dne 21.12.2011 mimo jiné plyne, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

V insolvenčním návrhu došlém soudu dne 6.8.2015 navrhovatelka tvrdila, že byla zaměstnána u dlužníka v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy, v níž byla sjednána mzda ve výši 11.000,-Kč, splatná vždy do každého patnáctého dne měsíce následujícího. Mzda byla řádně vyplácena do 28.2.2015, mzdu za období od 1. do 20.3 2015 a za období od 12.5.2015 do 30.6.2015 jí však zaměstnavatel nevyplatil. Celková výše pohledávka navrhovatelky činí 26.714,-Kč (za březen a květen 2015-vždy 7.857,-Kč, za červen 2015-11.000,-Kč).

Z takto popsaného skutkového děje lze mít za to, že stran specifikace své pohledávky navrhovatelka svým povinnostem dostála, neboť z insolvenčního návrhu je zřejmé, za jaké období a z jakého titulu navrhovatelka svůj nárok vůči dlužníku uplatňuje, jaké je jeho výše a též kdy se jednotlivé položky tohoto nároku staly splatnými-vždy k patnáctému dni následujícího měsíce.

Jako další konkrétní věřitele označila akciovou společnost AMÁDEUS REAL co pronajímatele prodejny v Hradci Králové (OC Atrium-tedy místa, kde navrhovatelka pro dlužníka pracovala), s tím ovšem, že přesná výše pohledávky jí není známa. Navrhovatelka se snažila zjistit, zda je za její osobu prováděn odvod sociálního a zdravotního pojištění, tyto skutečnosti jí však správní orgány odmítly sdělit, lze však dle navrhovatelky předpokládat, že vůči dlužníkovi pohledávky evidují.

Konečně navrhovatelka v návrhu napsala, že neuhrazenou mzdovou pohledávku vůči dlužníku eviduje rovněž její kolegyně-prodavačka Daniela Ježková, a to za období od 1. do 30.4.2015 ve výši 11.000,-Kč. Zároveň však uvedla, že pracovní poměr paní Ježková ukončila zrušením ve zkušební době ke dni 20.3.2015, její mzdový nárok za měsíc březen tak činí 7.857,-Kč .

Jakkoli lze přitakat závěru soudu I. stupně o nedostatečnosti návrhu pokud se týká konkrétních údajů o pohledávkách věřitelů z titulu údajně nehrazených veřejnoprávních závazků-plateb na zdravotní a sociální pojištění, a rovněž o pohledávce akciové společnosti AMÁDEUS REAL, platí to již jen částečně o pohledávce Daniely Ježkové. V jejím případě totiž navrhovatelka tvrdila mzdové nároky za dvě období, přičemž uvedla-li, že pracovní poměr této její kolegyně u dlužníka skončil ke dni 20.3.2015, vyvracela tím sice sama své tvrzení o splatné pohledávce za duben téhož roku, leč obsahoval-li zároveń insolvenční návrh údaj, že Daniela Ježková má ve stejném režimu jako navrhovatelka pohledávku i za březen 2015 ve výši 7.857,-Kč, pak je takový návrh způsobilým podkladem pro řádné zahájení insolvenčního řízení i pro případné rozhodnutí o úpadku dlužníka (samozřejmě za předpokladu, že v důsledku dlužníkovy procesní obrany nebude skutkový stav věci jiný), neboť jsou v něm dostatečně identifikováni dva dlužníkovi věřitelé (navrhovatelka a Daniela Ježková) i jejich nároky.

Na základě těchto zjištění dospěl tedy odvolací soud odlišně od soudu I. stupně k závěru, že navrhovatelka v insolvenčním návrhu postačujícím způsobem vylíčila rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, a proto napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným (§ 167 odst. 2 a 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.)

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 1. února 2016

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková