1 VSPH 1350/2015-A-15
KSPH 62 INS 12812/2015 1 VSPH 1350/2015-A-15

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ladislava Derky v insolvenčním řízení dlužníků: a) Milan Bartoš, nar. 27. ledna 1963, b) Jana Bartošová, nar. 26. května 1960, IČO 60392371, oba bytem Příbram, Tyršova 108, adresa pro doručování: Příbram, Náměstí 17. listopadu 65, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 62 INS 12812/2015-A-7 ze dne 19. května 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 62 INS 12812/2015-A-7 ze dne 19. května 2015 se mě n í jen tak, že výše zálohy činí 15.000,-Kč, jinak se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze nadepsaným usnesením uložil dlužníkům povinnost ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že na základě insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení bylo dne 18.5.2015 zahájeno insolvenční řízení. Soud odkázal na § 108 odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ), předběžně učinil závěr, že úpadek dlužníků nebude moci být řešen navrženým oddlužením, neboť nezajištění věřitelé by v případě oddlužení nedostali ani 30% jejich pohledávek, toliko 15,87%, když celková výše nezajištěných závazků dlužníků činila 2.759.418,-Kč, čistý měsíční příjem dlužníka činil 27.762,-Kč, dlužnice v době podání návrhu neměla žádný příjem, začala podnikat a předpokládala příjem z podnikání ve výši 18.000,-Kč, avšak předpoklad příjmů z podnikání měl soud za nereálný a bez podkladů. Přitom ani se započtením tohoto příjmu by dlužníci zákonem požadovaného minima ve výši 30% nedosáhli. Soud dále zohlednil skutečnost, že dlužníci měli závazky z podnikání. Proto soud s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 238/2009-A-38 ze dne 19.6.2009 uložil dlužníkům povinnost zaplatit shora uvedenou zálohu.

Proti tomuto usnesení se dlužníci včas odvolali a namítali, že celková výše faktur z podnikání dlužnice od 3.2.2015 dosud činila 208.930,-Kč a namítali nepřiměřenost výše zálohy. Proto navrhovali, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, případně aby výši zálohy snížil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle § 389 odst. 1 IZ může dlužník insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže

a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne. V takovém případě podle § 396 IZ soud rozhodne o řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení se dlužníci domáhali zjištění úpadku a povolení jeho řešení plněním splátkového kalendáře. Celková výše nezajištěných závazků dlužníků podle předloženého seznamu závazků činila 2.759.418,-Kč, přičemž z prohlášení dlužnice ze dne 13.5.2015 plyne, že část jejích závazků pocházela z podnikání (závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně a České správě sociálního zabezpečení ve výši 67.485,-Kč a 285.000,-Kč). Dlužníci vlastnili jen běžné vybavení domácnosti. Příjem dlužníka činil podle jeho tvrzení průměrně 27.762,-Kč, dlužnice byl od 1.2.2014 do 4.2.2015 vedena na Úřadu práce, poté začala znovu podnikat, příjem dlužnice z podnikání činil podle údajů v návrhu na povolení oddlužení 18.000,-Kč, přičemž v odvolání dlužnice doložila fakturovaný příjem ze svého podnikání ve výši 208.930,-Kč.

Odvolací soud se v tom podstatném ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně stojícími na skutkovém stavu platném v květnu 2015, tedy že s ohledem na zjištěné majetkové poměry (příjmy) dlužníků a dosud nedoložený souhlas věřitelů s oddlužením v případě závazků z podnikání (viz § 389 odst. 2 písm. a/ IZ a contrario) nelze úpadek dlužníků řešit oddlužením. Není tak splněna podmínka stanovená v § 108 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona, ze které plyne, že povinnost zaplatit zálohu neuloží soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu lze bez zbytečného odkladu rozhodnout tak, že by zjistil úpadek dlužníka a zároveň by povolil oddlužení. Jako zcela správný se proto jevil i názor soudu prvního stupně, že případný úpadek dlužníků bude za daného stavu věci (vzhledem k nedostatečnému příjmu a při absenci souhlasu věřitelů s podnikatelskými pohledávkami s oddlužením) zřejmě nutné řešit konkursem.

Nicméně v souzené věci nelze odhlédnout od toho, co vyšlo následně najevo, totiž že dlužnice vskutku může dosahovat tvrzeného příjmu 18.000,-Kč, jakož i to, co soud I. stupně správně v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil, totiž to, že věřitelé mohou i tak na schůzi svým hlasováním oddlužení umožnit, což není vyloučeno zejména při vědomí toho, že závazky z podnikání má dlužnice dle zjištění soudu I. stupně nikoli přímo vůči partnerům z podnikání, nýbrž vůči zdravotní pojišťovně a správě sociálního zabezpečení, tedy subjektům, které dosud proti oddlužení nebrojily a z jejich dosavadního přístupu neplyne, že by svůj postoj chtěly změnit.

Veden stanoviskem vysvětleným v předchozím odstavci postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení způsobem ve výroku uvedeným změnil toliko co do výše požadované zálohy, kterou takto pokládá za okolnostem případu lépe odpovídající.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 21. prosince 2015

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková