1 VSPH 1339/2013-A-11
KSPH 60 INS 20966/2013 1 VSPH 1339/2013-A-11

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenčním řízení dlužníka: Vladimír Faigl, nar. 31. července 1969, IČO 71696091, bytem Lubná 217, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 20966/2013-A-6 ze dne 6. srpna 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 20966/2013-A-6 ze dne 6. srpna 2013 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze nadepsaným usnesením uložil dlužníkovi povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména vyložil § 108 IZ, účel zálohy, odkázal na vyhlášku č. 313/2007 Sb. a s ohledem na absenci významnějšího majetku a potřebě zajistit materiální předpoklady pro průběh řízení uložil dlužníkovi povinnost uhradit shora uvedenou zálohu.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že záloha byla určena v maximální možné výši, je nepřiměřená majetkovým poměrům dlužníka, který fakticky přestal provozovat svoji podnikatelskou činnost od června 2013 a je evidován na Úřadu práce, přičemž nepobírá podporu v nezaměstnanosti. Dlužník má tři nezletilé děti a byla mu určena vyživovací povinnost v celkové výši 6.000,-Kč. Dlužník není schopen zálohu uhradit a nemůže si k úhradě zálohy vzít ani úvěr. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že dlužník není povinen uloženou zálohu uhradit.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností nebo družstvem a byl zrušen rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců a který v insolvenčním návrhu o vydání takového rozhodnutí požádá, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku je podkladem pro výmaz dlužníka z obchodního rejstříku, nejde-li o právnickou osobu zřízenou zákonem (odst. 2 IZ).

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá. V případech, kdy tomu tak je, insolvenční soud k zaplacení zálohy vyzývat nebude (k tomu viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSCB 28 INS 2072/2008, 1 VSPH 254/2008 ze dne 21.11.2008). Naopak, nebude-li možný postup dle § 144 IZ, výzva k zaplacení zálohy je při splnění podmínek obsažených v § 108 IZ namístě. Jinými slovy, insolvenční soud nemusí požadovat složení zálohy na náklady insolvenčního řízení za situace, kdy dosavadní výsledky řízení nasvědčují tomu, že mohou být splněny podmínky § 144 IZ, a současně nelze předpokládat, že dlužník disponuje finančními prostředky potřebnými na úhradu zálohy, a podáním insolvenčního návrhu plní povinnost vyplývající pro něj z § 98 odst. 2 IZ a z § 72 odst. 2 obchodního zákoníku.

Insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Nejde-li o případ podle § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je dlužníku uložená povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li schopen likvidátor dlužníka takový majetek identifikovat a z něho zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Nebude-li schopen likvidátor dlužníka zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podporuje závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka. Za takové situace soud řízení zastaví a likvidátor mimo rámec insolvenčního řízení dokončí likvidaci (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10.7.2009 sp.zn. KSPA 56 INS 1418/2009, 1 VSPH 355/2009-A).

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Účelem insolvenčního zákona a insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Z hlediska takto vymezeného účelu insolvenčního řízení není zásadně dán důvod pro přenesení povinnosti hradit zálohu z insolvenčního navrhovatele na stát. Jestliže dlužník nesplnil svou povinnost plynoucí z § 98 IZ (před 1. lednem 2008 z § 3 ZKV) podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku, nemá na rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu zásadního vlivu okolnost, že dlužník v době zahájení insolvenčního řízení již potřebnými prostředky nedisponuje a nemá žádný majetek, z jehož prodeje by zálohu mohl uhradit (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.7.2009, sp.zn. KSUL 45 INS 3601/2009, 1 VSPH 364/2009-A).

V případě, že je insolvenční návrh podán dlužníkem, přistupuje soud k vymáhání zálohy po pečlivém posouzení jeho veškerých majetkových poměrů. Takový postup zásadně není namístě tam, kde vymáháním zálohy by stát jen zmnožil řady věřitelů a přispěl k celkovému zhoršení již tak tíživé majetkové situace dlužníka (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.3.2009, sp.zn. KSUL 44 INS 1893/2008, 1 VSPH 90/2009-A).

Z dlužníkova insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužník se návrhem doručeným soudu dne 29.7.2013 domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem, tvrdil, že má závazky vůči deseti věřitelům v celkové výši asi 1,5 mil. Kč, má vyživovací povinnost vůči nezletilým dětem ve výši 6.000,-Kč, je veden jako uchazeč o zaměstnání od 17.7.2013, od června 2013 přestal podnikat z důvodu ekonomické krize a zhoršení solventnosti klientů. Dlužník vlastní jen běžné vybavení domácnosti a pohledávku ve výši 180.000,-Kč vůči bývalé manželce z titulu vypořádání zaniklého SJM, která se zavázala vyplatit dlužníkovi částku 180.000,-Kč do 11.3.2015.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky § 144 odst. 1 IZ nebyly splněny, když především dlužník nebyl zrušen rozhodnutím soudu a nebyl mu ustanoven likvidátor ze seznamu insolvenčních správců.

Soud I. stupně správně vycházel z toho, že v případě řešení úpadku konkursem náklady insolvenčního řízení představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, jež dosahuje dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč. Jelikož dosavadní výsledky řízení nenasvědčují tomu, že dlužník vlastní majetek, jehož zpeněžením by mohly být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení (toliko běžné vybavení domácnosti a pohledávku vůči bývalé manželce), dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně její výše.

Nutno dodat, že záloha na náklady insolvenčního řízení uložená podle § 108 IZ není soudním poplatkem, proto ustanovení o soudním poplatku obsažená v o.s.ř. ani v zákonu o soudních poplatcích nelze na tuto zálohu ani přiměřeně použít. To platí jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zálohu zaplatit, tak pro případ požadavku na osvobození od placení zálohy.

Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 6. září 2013

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková