1 VSPH 1339/2012-A-11
KSUL 44 INS 19900/2012 1 VSPH 1339/2012-A-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka: MEDIA PLUS, s.r.o. v likvidaci, sídlem Most, Moskevská 1/14, identifikační číslo 60276690, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 19900/2012-A-6 ze dne 28. srpna 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 19900/2012-A-6 ze dne 28. srpna 2012 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem nadepsaným usnesením uložil dlužníku povinnost hradit zálohu ve výši 30.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména odkázal na § 108 a § 98 odst. 1 věta první IZ, vyložil účel zálohy, konstatoval, že dlužník nemá finanční prostředky ani zpeněžitelný majetek a odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSUL 77 INS 9881/2010, 1 VSPH 51/2011-A-22 ze dne 9.2.2011. S ohledem na tyto skutečnosti soud dlužníku uložil povinnost zaplatit shora uvedenou zálohu.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal. Namítal, že uloženou povinnost nemůže splnit, že od roku 1997 nevyvíjí žádnou činnost a nemá žádné příjmy. Společnost byla zrušena v roce 2009 usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 71 Cm 67/2008-50 ze dne 7.7.2009. Podáním insolvenčního návrhu likvidátor plnil svoji povinnost. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady -2-KSUL 44 INS 19900/2012 odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá. V případech, kdy tomu tak je, insolvenční soud k zaplacení zálohy vyzývat nebude (k tomu viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSCB 28 INS 2072/2008, 1 VSPH 254/2008 ze dne 21.11.2008). Naopak, nebude-li možný postup dle § 144 IZ, výzva k zaplacení zálohy je při splnění podmínek obsažených v § 108 IZ namístě. Jinými slovy, insolvenční soud nemusí požadovat složení zálohy na náklady insolvenčního řízení za situace, kdy dosavadní výsledky řízení nasvědčují tomu, že mohou být splněny podmínky § 144 IZ, a současně nelze předpokládat, že dlužník disponuje finančními prostředky potřebnými na úhradu zálohy, a podáním insolvenčního návrhu plní povinnost vyplývající pro něj z § 98 odst. 2 IZ a z § 72 odst. 2 obchodního zákoníku.

Jak vyplývá z ustanovení § 1 IZ, insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Z dlužníkova insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že společnost-dlužník byla zrušena usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 71 Cm 67/2008-50 ze dne 7.7.2009a jejím likvidátorem byl jmenován jednatel a společník dlužníka Tomáš Volf, který není insolvenčním správcem jmenovaným soudem ze seznamu insolvenčních správců. Likvidátor předložil prohlášení o majetku dlužníka sepsané Exekutorským úřadem v Chebu dne 9.2.2012 a doložil výzvu věřitelům dlužníka ve smyslu § 144 odst. 1 písm. e) IZ. -3-KSUL 44 INS 19900/2012

Z výše uvedeného plyne, že kumulativní podmínky § 144 odst. 1 nebyly splněny, a proto použití § 144 IZ nepřipadá v úvahu.

Dlužno též dodat, že dlužník podnikatel je podle § 98 IZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti, do 20. července 2009 tak byl povinen učinit i v případě předlužení (obdobnou povinnost zakotvoval i zákon o konkursu a vyrovnání v § 3). Z obsahu odvolání plyne, že dlužník nevykonával činnost již od roku 1997, splatnost některých závazků podle obsahu spisu nastala minimálně v roce 1998, proto povinnost podat insolvenční návrh nesplnil dlužník bezodkladně poté, co se stal jeho úpadek zjevným, a kdy ovšem ještě disponoval finančními prostředky, jež by k zajištění úhrady nákladů insolvenčního řízení postačovaly. Pokud dlužník prostředky použil k jinému účelu a v důsledku toho nyní není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, je nutno přičíst tuto okolnost jedině k jeho tíži.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že v případě řešení úpadku konkursem náklady insolvenčního řízení představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, jež dosahuje dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč. Jelikož dosavadní výsledky řízení nenasvědčují tomu, že dlužník vlastní majetek, jehož zpeněžením by mohly být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně její výše.

Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 15. října 2012

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Vladimíra Chalupová