1 VSPH 1318/2013-A-85
MSPH 96 INS 761/2012 1 VSPH 1318/2013-A-85

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka VLTAVSKÁ OBCHODNÍ, a.s., IČO 24793906, sídlem Praha 1, Jungmannova 6, zast. JUDr. Norbertem Žídkem, advokátem, sídlem Praha 9, Lohenická 223, zahájené na návrh věřitelů a) Pavly Bastlové, bytem České Budějovice, Karla Šafáře 5, b) Moniky Gebrové, bytem Rudolfov, Slunečnicová 429, c) Marie Charvátové, bytem České Budějovice, Karla Štěcha 6, d) Věry Jankovské, bytem České Budějovice, Vrábče 64, e) Moniky Kožíškové, bytem České Budějovice, Litvínovice 29, f) Hany Maškové, bytem České Budějovice, Litvínovice 10, g) Evy Mondekové, bytem České Budějovice, Litvínovice 57, h) Jitky Smolkové, bytem České Budějovice, Otavská 25, ch) Dany Šejvlové, bytem České Budějovice, M. Chajna 13, i) Jaroslavy Toušové, bytem České Budějovice, Vodňanská 15, j) Jaromíra Tušla, bytem Dubné, Křenovice 51, k) Marie Tušlové, bytem Dubné, Křenovice 51, l) Adriany Trtílkové, bytem České Budějovice, Kopretinová 2656/2, m) Marcely Vikové, bytem České Budějovice, Planá 45, n) Šárky Žáčkové, bytem České Budějovice, Prachatická 1157/7, o) Milana Glasera, bytem České Budějovice, Vinařického 483/7, p) Milady Andělové, bytem Albrechtice nad Vltavou 14, všichni zast. Ing. Marií Paukejovou, bytem České Budějovice, Karla Štěcha 1201/6, a dlužníka, o odvolání věřitelů a) až p) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2013, č.j. MSPH 96 INS 761/2012-A-70,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2013, č.j. MSPH 96 INS 761/2012-A-70, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze zamítl insolvenční návrhy v záhlaví uvedených navrhovatelů-věřitelů a) až p) (dále též navrhovatelé a/ až p/) a dlužníka VLTAVSKÁ OBCHODNÍ, a.s. (dále jen dlužník) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že mu dne 12.11.2012 došel společný insolvenční návrh 17 věřitelů, kteří uvedli, že se stali zaměstnanci dlužníka na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 1.3.2011, podle níž převzal dlužník práva a povinnosti zaměstnavatele vyplývající z pracovních smluv na základě dodatků k pracovním smlouvám ze dne 1.3.2011, že jim do dne 30.9.2011 dlužník řádně vyplácel mzdy dle výplatních termínů, avšak od října 2011 jim dlužník mzdy neplatí, nekomunikuje s nimi ani nepřebírá poštu. Poslední, co mají věřitelé k dispozici, je vyúčtování mzdy za říjen 2011, a proto požadují zjištění dlužníkova úpadku.

Dlužník insolvenčnímu návrhu nejprve oponoval tvrzením, že dne 1.3.2011 uzavřel s Ing. Václavem Kozlem jako prodávajícím smlouvu o prodeji podniku, že prodávající tuto smlouvu opakovaně napadal z hlediska její platnosti a že dne 14.11.2011 byla mezi prodávajícím a dlužníkem podepsána dohoda o zrušení platnosti a účinnosti smlouvy o prodeji podniku, která deklarovala absolutní neplatnost této smlouvy, resp. bylo dohodnuto, že se ruší její účinky a platnost včetně přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů týkajících se zaměstnanců, a že tyto úkony jsou předmětem vyšetřování orgánů činných v trestním řízení. Dlužník byl toho mínění, že pokud by byla dohoda o zrušení platnosti a účinnosti smlouvy o prodeji podniku platná a účinná, nemohla na něho přejít práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů. Dne 14.11.2011 převzali zaměstnanci na základě pokynu Ing. Václava Kozla veškerou výrobní technologii i nemovitosti a nadále vykonávají povinnosti z pracovněprávních vztahů jako zaměstnanci Ing. Václava Kozla. Převzetí výrobních prostředků považoval dlužník za nedovolenou svémoc a navíc mu byla zadržena podstatná část jeho účetních dokladů. Dlužník tvrdil, že věřitelé a) až p) byli a jsou zaměstnanci Ing. Václava Kozla a jejich insolvenční návrh je účelový, neboť nepředložili pracovní smlouvy uzavřené s dlužníkem a jejich pracovněprávní vztah nevznikl ani konkludentně, když vykonávají práci pro jiného zaměstnavatele a přechod práv mezi původním zaměstnavatelem na dlužníka je minimálně sporný v důsledku neplatnosti smlouvy o prodeji podniku.

Dne 17.7.2012 doručil dlužník nové své stanovisko ve věci, v němž uvedl, že se jeho situace podstatně změnila, jelikož podstatnou část jeho majetku neoprávněně užívá Ing. Václav Kozel a odmítá jej vydat, a že v současné době není s to plnit své splatné závazky. Dlužník specifikoval své věřitele, výši jejich pohledávek, důvod jejich vzniku a jejich splatnost s tvrzením, že je v úpadku. Konstatoval, že nemá v držení podklady, na základě kterých by mohl předložit řádný seznam zaměstnanců, daňové přiznání a sdělení o rozdílu mezi majetkem, který vlastnil před nabytím podniku a poté.

Na jednání konaném dne 20.6.2013 dlužník zopakoval, že je v úpadku, že situace ohledně smlouvy o prodeji podniku je velice komplikovaná, že se stále považuje za vlastníka podniku, že momentálně nepodniká a je bez zaměstnanců, že před získáním podniku měl finanční prostředky na jeho koupi, že navrhovatelé nejsou jeho zaměstnanci, že podnik koupil bez nich a pokud jim něco zaplatil, jednalo se o vypořádání závazků bývalého majitele podniku. Dlužník předpokládal, že podnik získá zpět v rámci trestněprávního řízení, neboť nemá finanční prostředky k podání žaloby a zahájení soukromoprávního řízení.

Soud I. stupně zjistil tyto rozhodné skutečnosti a učinil z nich tyto závěry: -dle smlouvy o prodeji podniku ze dne 1.3.2011 prodal Ing. Václav Kozel dlužníkovi svůj podnik za kupní cenu 400.000,-Kč s veškerými právy a závazky, součástí podniku jsou nemovitosti (příloha č. 1 smlouvy), movité věci (příloha č. 3), zaměstnanci (příloha č. 4, v níž jsou evidováni všichni věřitelé a/ až p/ uvedení v insolvenčním návrhu vyjma věřitelky Dany Šejvlové), pohledávky (příloha č. 5) a závazky (příloha č. 6); -z dohody o zrušení platnosti a účinnosti smlouvy ze dne 14.11.2011 vyplývá, že smluvní strany prohlásily, že smlouva o prodeji podniku nesplňuje potřebné náležitosti, když nemovitosti, které byly součástí podniku, patří do SJM prodávajícího a jeho manželky, která nebyla účastníkem smlouvy, protože podnik je věc hromadná, nelze jeho jednotlivé složky oddělit a převést toliko jeho část, a proto je smlouva absolutně neplatná; dále bylo ujednáno, že pokud by smlouva o prodeji podniku byla platná, její platnost a účinnost se ruší s účinností k podpisu toho ujednání; předložená dohoda nebyla podepsána ani datována; -dle dodatků k pracovním smlouvám navrhujících věřitelů a) až p) se s nimi dlužník dohodl na tom, že pracovní poměr mezi nimi pokračuje i po prodeji podniku;

-ze seznamu majetku vyplývá, že se dlužník považuje za vlastníka nemovitostí specifikovaných v příloze č. 1 smlouvy o prodeji podniku, a vyplývá z něj i to, že seznam movitých věcí a pohledávek je totožný s přílohou ke smlouvě o prodeji podniku; -ze seznamu závazků plyne, že dlužník eviduje závazky splatné od r. 2009 do r. 2012; -dle seznamu zaměstnanců neeviduje dlužník k datu 16.7.2012 žádné zaměstnance a veškeré pracovněprávní vztahy ukončil v roce 2011.

Soud I. stupně konstatoval, že věřitelé a) až p) opírají své pohledávky o existující pracovněprávní vztah s dlužníkem, když původní vlastník podniku Ing. Václav Kozel prodal dlužníkovi podnik spolu se zaměstnanci, což bylo prokázáno seznamem zaměstnanců (příloha ke smlouvě o prodeji podniku) a dodatky k pracovním smlouvám a vyplývá to též z § 480 obch. zák. Dle soudu I. stupně však není postavena najisto platnost a účinnost smlouvy o prodeji podniku, když se dlužník sice cítí jako jeho vlastník, ale nároky věřitelů a) až p) neuznává. Pokud by byla smlouva o prodeji podniku platná, pak soud I. stupně nepochyboval o oprávněnosti pohledávek věřitelů a) až p). Jelikož však mezi prodávajícím a kupujícím dlužníkem panuje neshoda a jsou ve sporu ohledně platnosti a účinnosti kupní smlouvy, příp. následného úkonu dohody o zrušení platnosti a účinnosti smlouvy, dospěl soud I. stupně k závěru, že je zapotřebí prokázat, zda je smlouva o prodeji podniku platná a účinná či nikoliv. V takovém případě by musel provádět rozsáhlé dokazování zejména výslechy svědků Ing. Václava Kozla, jeho manželky, osob oprávněných a jednajících za dlužníka atd.

Soud I. stupně vyložil, že splatnou pohledávku musí věřitel doložit tak, že k insolvenčnímu návrhu (a přihlášce pohledávky) připojí listiny, z nichž bude existence jeho pohledávky jednoznačně patrná a že teprve poté, co věřitel doloží svoji aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu, lze se zabývat zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku. S poukazem na tradiční judikaturu, dle níž zjistí-li soud, že k závěru o existenci splatné pohledávky navrhujícího věřitele je potřeba provádět dokazování velkého rozsahu, pak návrh zamítne, konstatoval, že ačkoliv povaha řízení o návrhu věřitele na vydání rozhodnutí o úpadku nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl dokazování rozsáhlé. Protože pro posouzení oprávněnosti pohledávek věřitelů a) až p) je zásadní posouzení platnosti smlouvy o prodeji podniku a dokazování k tomu by vybočovalo z rámce insolvenčního řízení, soud I. stupně uzavřel, že pohledávky věřitelů a) až p) nejsou doloženy.

Za situace, kdy dlužník přistoupil k řízení ve smyslu § 107 IZ, zabýval se soud I. stupně též jeho insolvenčním návrhem, z něhož zjistil, že v něm dlužník uvedl, že je v úpadku, že má více věřitelů, že má závazky, které uznává a které vznikly v průběhu fungování podniku, a že se cítí být vlastníkem podniku, který však neprovozuje, a že není schopen hradit své závazky. Konstatoval, že dlužník není schopen říci, zda a jaký majetek a závazky měl před koupí podniku a které vznikly po koupi podniku, event. které se k provozu podniku nevztahují.

Protože platnost smlouvy o prodeji podniku nebyla postavena najisto, soud I. stupně nevěděl, zda je dlužník vlastníkem podniku a zda závazky, které dlužník pokládá za vlastní, vznikly v souvislosti s jeho provozem, či zda vznikly před jeho koupí. Soud I. stupně uvedl, že dlužník nebyl schopen předložit některé listiny, které po něm požadoval (viz výzva soudu založená na A-25 a sdělení dlužníka na A-30), když část dlužníkova účetnictví má k dispozici Policie ČR a dlužník nevyužil možnosti do ní nahlédnout. Konstatoval, že rozporná jsou i tvrzení dlužníka v jeho vyjádřeních a v založených důkazech, když tvrdil, že koupil podnik, ale bez zaměstnanců, a tato koupě byla posléze zrušena, že se cítí vlastníkem podniku, ale že na řešení sporů občanskoprávního charakteru nemá dostatek finančních prostředků. Soud I. stupně si položil otázku, zda si dlužník prostřednictvím prakticky bezúplatného insolvenčního řízení nemíní jen narovnat své předchozí obchodní vztahy. Uvedl, že tvrzení dlužníka obsažená v jeho insolvenčním návrhu se částečně dostala do rozporu se zjištěními soudu I. stupně a některá jeho tvrzení je zapotřebí prokázat, a že se nemohl spokojit se vzájemně protichůdnými údaji obsaženými v insolvenčním návrhu dlužníka, v jeho přílohách a ve vyjádřeních dlužníka, přičemž k odstranění pochybností by bylo zapotřebí provést další dokazování, jež mu nepřísluší.

Závěrem shrnul, že insolvenční návrhy zamítl proto, že se nepodařilo prokázat věřitelům a) až p) jejich aktivní legitimaci a dlužníkovi stav jeho úpadku. Soud I. stupně vyjádřil podiv nad tím, že se dlužník, který tvrdí, že jeho podnik byl neoprávněně obsazen Ing. Václavem Kozlem a jeho zaměstnanci, nijak nedomáhá svých práv, a konstatoval, že účelem insolvenčního řízení není rozhodovat a narovnávat dlouhodobě neřešené spory mezi subjekty komplikovaných právních vztahů a řešit prostřednictvím insolvenčního řízení to, co by si měli účastníci smluvních vztahů mezi sebou postavit najisto občanskoprávní cestou. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení se věřitelé a) až p) včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud změnil tak, že zjistí úpadek dlužníka. Zopakovali své přesvědčení, že insolvenční návrh byl podán důvodně, že dlužník dobrovolně vstoupil koupí podniku do jejich pracovněprávních vztahů, že věřitelé a) až p) podepsali v dobré víře dodatky k pracovním smlouvám a řádně plnili své pracovní povinnosti a že jim za to dlužník vyplácel mzdu od 1.3.2011 až do září, resp. října 2011, a pak zmizel. Připomněli, že věc je v šetření orgánů činných v trestním řízení, že jediné, co je jisté, že jsou zaměstnanci dlužníka, že jim dlužník nevystavil zápočtové listy ani listy důchodového pojištění a po celé měsíce zůstali bez jakýchkoliv příjmů. Popírali, že by insolvenční návrh podali účelově, neboť jim nic nového nezbývalo, a že nemohou doplácet na napjaté vztahy mezi dlužníkem a Ing. Václavem Kozlem.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení a řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ).

Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud (odst. 2 IZ).

Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat (odst. 3 IZ).

Insolvenční zákon v § 3 odst. 4 dává dlužníkovi možnost řešit jeho majetkové poměry v režimu insolvenčního řízení i tehdy, kdy jeho stávající ekonomická situace dosud všechny znaky úpadku nevykazuje, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků. Insolvenční zákon přitom předpokládá, že zahájení řízení z důvodu hrozící platební neschopnosti může být iniciováno pouze z podnětu dlužníka, protože hrozící platební neschopnost může předpokládat nebo odhalit s potřebnou dávkou jistoty jen dlužník.

V posuzované věci zamítl soud I. stupně insolvenční návrh věřitelů a) až p), k němuž přistoupil svým návrhem dlužník, proto, že věřitelé nedoložili své pohledávky za dlužníkem a že dlužník neosvědčil svůj úpadek. Odvolací soud tyto závěry soudu I. stupně nesdílí.

Pokud jde o aktivní legitimaci věřitelů a) až p) jakožto insolvenčních navrhovatelů (a zaměstnanců dlužníka), má ji odvolací soud-na rozdíl od soudu I. stupně-za doloženou smlouvou o prodeji podniku ze dne 1.3.2011 a její přílohou č. 4, v níž jsou uvedeni všichni navrhující věřitelé a) až p) vyjma věřitelky ch) Dany Šejvlové, z jednotlivých pracovních smluv a dodatků k nim ze dne 1.3.2011, z vyúčtování mzdových nároků za měsíce říjen 2011 (jak uvedeno v insolvenčním návrhu) a za listopad a prosinec 2011 (jak uvedeno v přihláškách č. 61, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 69, 70, 71, 72, 73, 74, 75, 76). Pokud jde o tzv. dohodu o zrušení platnosti a účinnosti smlouvy ze dne 14.11.2011 , z níž soud I. stupně dedukoval pochybnosti o aktivní legitimaci věřitelů a) až p), zastává odvolací soud názor, že z dlužníkem předložené listiny (A-7/8), jež nebyla nikým podepsána ani datována, nelze takový závěr učinit. Ostatně dlužník sám uvedl věřitele a) až p) ve svém posledním seznamu svých závazků ze dne 4.9.2012, jenž podepsal a o němž prohlásil, že je správný a úplný (A-41/5), a ničím nedoložil, že by uhradil jejich mzdové nároky za měsíce říjen až prosinec 2011. Tak dospěl odvolací soud k závěru, že dlužník v této fázi insolvenčního řízení zatím ničím nevyvrátil doložené pohledávky věřitelů a) až p), aniž by odvolací soud jakkoliv předjímal jejich další osud při přezkumném jednání.

Pokud jde o insolvenční návrh dlužníka ze dne 16.7.2012 spojený s návrhem na povolení reorganizace (A-24) ve spojení se seznamem závazků ze dne 16.7.2012 (A-24/2) ve znění jeho aktualizace ze dne 4.9.2012 (A-41/3) a seznamem nemovitého a movitého majetku (A-24/6, A-24/8) a pohledávek (A-24/18), vše dlužníkem podepsáno a opatřeno prohlášením o jejich správnosti a úplnosti, konstatuje odvolací soud, že na podkladě těchto listin lze spolehlivě zjistit úpadek dlužníka, nadto za situace, kdy do insolvenčního řízení došlo již 123 přihlášek věřitelů dlužníka.

Na základě shora uvedených zjištění odvolacího soudu je nesporné, že dlužník má více věřitelů (minimálně 123) s pohledávkami (ve výši přes 25 miliónů Kč) splatnými po delší dobu (v letech 2009 až 2012), jež není schopen plnit, neboť k tomu nemá žádné finanční prostředky, přičemž event. nejasnosti ohledně vlastnictví podniku dlužníka nemají na závěr o jeho úpadku žádný vliv.

Takto na věc nahlíženo není tedy důvod insolvenční návrhy věřitelů a) až p) a dlužníka zamítat, neboť z jejich obsahu shodně plyne úpadek dlužníka, a to bez ohledu na to, že rozsah jeho úpadku může být korigován při přezkumu přihlášených pohledávek a v důsledku soupisu majetkové podstaty (podle výsledku event. excindačních žalob).

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. a napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, v němž soud I. stupně rozhodne bez zbytečného odkladu o zjištění úpadku dlužníka (a o ustanovení insolvenčního správce, event. o způsobu řešení úpadku atd.), o němž z povahy věci zásadně nepřísluší v prvním stupni rozhodovat soudu odvolacímu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 18. listopadu 2013

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová