1 VSPH 1309/2015-A-39
KSPA 59 INS 26320/2014 1 VSPH 1309/2015-A-39

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ladislava Derky v insolvenční věci dlužníka: Lázeňské pobyty, s.r.o., IČO 27478785, sídlem Litomyšl, 9. května 797, zahájeném k návrhu věřitele: AKCENTOUR, a.s. v likvidaci, IČO 60196203, sídlem Třeboň, Novohradská 226, zast. Mgr. Davidem Metelkou, advokátem se sídlem Ostrava-Mariánské Hory, Boleslavova 901/7, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 26320/2014-A-30 ze dne 18. května 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích č.j. KSPA 59 INS 26320/2014-A-30 ze dne 18. května 2015, se m ě n í jen tak, že výše zálohy činí 10.000,-Kč, jinak se potvrzuje .

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích nadepsaným usnesením uložil insolvenčnímu navrhovateli-věřiteli povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dne 29.9.2014 mu byl doručen insolvenční návrh věřitele, který tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 232.105,-Kč a označil další věřitele. O uložení zálohy rozhodoval soud znova poté, co bylo o jeho předchozí usnesení zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 4 VSPH 2168/2014-A-11 ze dne 9.1.2015.

Soud zjistil, že dlužník vlastnil byt v budově č.p. 797, 798 na LV č. 3841 na pozemku st.p.č. 1152/1 a st.p.č. 1152/2 na LV č. 5969 pro obec a k.ú. Litomyšl, vedeny u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Svitavy a dále spoluvlastnický podíl ve výši 640/10000 na společných částech domu (dále jen nemovitosti ). Dále dlužník vlastnil vůz a technické zařízení v ceně asi 500.000,-Kč.

Soud odkázal na § 108 odst. 1 IZ, dospěl k závěru, že dlužník neměl žádné finanční prostředky a dospěl k opětovnému názoru o nutnosti uložit navrhovateli povinnost složit zálohu na náklady insolvenčního řízení, kterou snížil na 30.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel-věřitel včas odvolal a namítal odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Poukázal na zjištění soudu I. stupně o existenci jeho nemovitého majetku a na tvrzení dlužníka, že má finanční hotovost ve výši 376.225,-Kč, která sice nebyla majetkem dlužníka, ale představovala zálohy 1 VSPH 1039/2015 klientů. Z toho navrhovatel dovozoval, že dlužník finanční hotovostí disponoval a že osoby, které zálohy zaplatily, se mohou domáhat svých práv v rámci rozvrhu s dalšími věřiteli dlužníka. Vycházel z toho, že pokud dlužník stále provozuje podnikatelskou činnost, musí mít i finanční hotovost, tedy že disponuje dostatečným majetkem, který by po zpeněžení pokryl insolvenční náklady. Prostředky ke krytí nákladů řízení je tedy možné zajistit jinak a nebylo nutné, aby insolvenční soud uložil navrhovateli zálohu ve výši 30.000,-Kč. Ze shora uvedených důvodů navrhovatel žádal, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze podle § 108 odst. 1 věty in fine IZ uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Z obsahu insolvenčního rejstříku odvolací soud zjistil, že insolvenčním návrhem ze dne 29.9.2014 se navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Tvrdil, že má ke dni 2.9.2014 za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 114.728,24 Kč a uvedl další věřitele-M.I.P. Advertising, a.s., Horské lázně Karlova Studánka, státní podnik a Pavla Kupku.

Z vyjádření dlužníka ze dne 11.5.2015 plyne, že nesouhlasí se zjištěním úpadku, tvrdil, že vlastní shora uvedené nemovitosti, předložil seznam závazků a seznam majetku, ze kterého se podává, že dlužník evidoval k 11.5.2015 částku 376.225,-Kč na bankovním účtu, přičemž však do protokolu při jednání dne 15.5.2015 uvedl, že se jednalo o zálohy klientů a nikoli o majetek dlužníka. Z Přílohy č. 3 připojené k vyjádření dlužníka ze dne 11.5.2015 vyplývá, že dlužník měl na účtech finanční prostředky ve výši 520.228,60 Kč včetně částky 376.225,-Kč, avšak dlužník současně v seznamu majetku výslovně odkázal jen na částku 376.225,-Kč s tím, že jiné účty nevlastní.

Protože prostředky nutné ke krytí počátečních nákladů insolvenčního řízení nelze v daném případě zajistit jinak, dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně nepochybil, když po věřiteli zaplacení zálohy požadoval, přičemž s ohledem na předpokládané řešení případně zjištěného úpadku konkursem rovněž zohlednil, že náklady insolvenčního řízení bude lze hradit ze zpeněžení majetkové podstaty, 1 VSPH 1039/2015 která bude tvořena zejména nemovitostmi dlužníka. Pro hladký průběh insolvenčního řízení je třeba zajistit materiální předpoklady a pokud dlužník nedisponuje potřebným majetkem, který bude zcela bez problému okamžitě zpeněžitelný ani nebylo prokázáno, že by dlužník měl k dispozici vlastní finanční prostředky, bude záloha na náklady řízení požadována po insolvenčním navrhovateli-věřiteli.

Mezi náklady insolvenčního řízení totiž náleží mimo jiné vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce; v případě konkursu činí odměna insolvenčního správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. minimálně 45.000,-Kč a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty.

Za předpokladu, že by byl zjištěn úpadek dlužníka a ten by nebylo možné řešit jiným způsobem, než konkursem, složená záloha umožní insolvenčnímu správci výkon jeho funkce bezprostředně poté, kdy bude do ní ustanoven. Prostředky, které získá později-např. zpeněžením majetkové podstaty-v počáteční fázi řízení k dispozici nemá a použít je nemůže.

Soud I. stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, přičemž lze doplnit, že insolvenční návrh není standardním nástrojem k vymáhání pohledávek za dlužníkem (slouží ke zjištění úpadku dlužníka); věřitel proto není nucen-ochrana jeho práv to nevyžaduje-aby nad rámec svého práva vymáhat pohledávku suploval povinnosti dlužníka, který neřeší svůj úpadek sám. Jestliže věřitel podává insolvenční návrh, pak by měl být srozuměn se všemi podmínkami insolvenčního řízení včetně případné povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Odvolací soud proto shodně se soudem I. stupně je přesvědčen o tom, že v souzené věci je namístě po věřiteli požadovat složení zálohy, nicméně při úvaze o její výši bral v potaz, že dlužník má na účtě finanční prostředky, jež by mohly zcela postačovat k prvotní úhradě nákladů insolvenčního řízení, leč v této fázi nelze jednoznačně posoudit, zda vskutku tyto je možno k tomuto účelu použít, tedy zda jde o dlužníkův majetek. V podstatě totéž se dá uvést i sumě uvedené v příloze 3 dlužníkova vyjádření k insolvenčnímu návrhu, dle níž by měl dlužník disponovat dokonce částkou 520.228,-Kč. Tato příloha totiž nepředstavovala seznam majetku dlužníka s náležitostmi podle § 104 odst. 2 IZ, nicméně dlužníkovo v tomto směru nejasné vyjádření stran jeho majetkových poměrů by nemělo být jen k újmě navrhujícího věřitele, a proto odvolací soud napadené usnesení změnil toliko co do požadované částky způsobem ve výroku uvedeným dle § 167 odst. 2 a § 220 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 10. listopadu 2015

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková