1 VSPH 1296/2013-A-18
KSHK 35 INS 19715/2012 1 VSPH 1296/2013-A-18

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. ve věci dlužníka: Zdeňka Smysla, r. č. 550211/2198, Hradecká 1124, 500 03 Hradec Králové, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. března 2013, č.j. KSHK 35 INS 19715/2012-A-11/celk.5

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. března 2013, č.j. KSHK 35 INS 19715/2012-A-11/celk.5 se v bodech I. a III. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. března 2013, č.j. KSHK 35 INS 19715/2012-A-11/celk.5 v bodě I. výroku zamítl návrh dlužníka Zdeňka Smysla (dále jen dlužník) na povolení jeho oddlužení, v bodě II. výroku rozhodl o zjištění úpadku dlužníka, v bodě III. výroku na jeho majetek prohlásil konkurs, v bodě IV. výroku ustanovil insolvenčním správcem Mgr. Jana Urbana, sídlem Heyrovského 1178, 500 03 Hradec Králové, a v dalších bodech výroku stanovil moment účinků prohlášení konkursu, vyzval věřitele k přihlášení svých pohledávek a ke sdělení, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech nebo jiných majetkových hodnotách, vyzval osoby, která mají závazky vůči dlužníkovi, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci, nařídil přezkumné jednání a schůzi věřitelů a uložil insolvenčnímu správci předložit soudu zpracovaný seznam přihlášených pohledávek.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení bylo 14.8.2012 zahájeno insolvenční řízení. Současně s dlužníkem podala návrh na zjištění úpadku a povolení oddlužení též jeho manželka Jiřina Smyslová. Soud z připojených příloh insolvenčního návrhu zjistil, že dlužník se svou manželkou mají nezajištěné závazky v celkové výši 835.632,10 Kč. Dlužník má průměrný čistý příjem 16.100,-Kč měsíčně a jeho manželka ve výši 13.000,-Kč měsíčně. Dluh vůči KATA, a.s. ve výši 96.301,50 Kč vznikl z minulé podnikatelské činnosti manželky dlužníka, která svou živnostenskou činnost v současné době přerušila a je zaměstnána. Soud proto dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, rozhodl o jeho úpadku a zabýval se dále jeho návrhem na povolení oddlužení.

Přitom zjistil, že úpadek manželky dlužníka byl usnesením ze dne 20.3.2013 v řízení KSHK 35 INS 19717/2012 zjištěn a na její majetek byl prohlášen konkurs, neboť dlužnice evidovala závazek ze svého minulého podnikání vůči KATA, a.s., jenž tvoří 11,5 % celkových nezajištěných závazků manželů Smyslových. Vycházel dále z toho, že dlužník i jeho manželka mají provozování své živnosti pouze přerušeno, formálně jsou tedy stále podnikateli. Proto dospěl k závěru, že na dlužníka je třeba hledět (stejně jako na jeho manželku) jako na fyzickou osobu-podnikatele, která nemá věcnou legitimaci k podání návrhu na povolení oddlužení, které je vyhrazeno dle § 389 insolvenčního zákona nepodnikatelům. Jeho návrh na povolení oddlužení proto zamítl a na jeho majetek prohlásil konkurs.

Toto usnesení napadl dlužník včasným odvoláním, které podle svého obsahu směřovalo proti bodu I. a III. výroku o zamítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu. Namítal, že sice byl evidován v živnostenském rejstříku, ale své podnikání nikdy nezačal provozovat. V roce 2011 je nejprve přerušil, nyní je jeho evidence v živnostenském rejstříku zrušena. Je zaměstnaný a pouze jediný z dluhů jeho manželky pochází z podnikání. Proto navrhoval, aby odvolací soud usnesení soudu I. stupně v napadeném rozsahu zrušil a jeho oddlužení bylo povoleno.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání, v rozsahu vymezeném odvoláním přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 389 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) jedině dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením. Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na oddlužení podat. Návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne (§ 390 odst. 3).

Jak již uvedl v odůvodnění napadeného usnesení soud I. stupně, k věcnému obsahu ustanovení § 389 IZ zaujímá soudní judikatura od počátku konstantní stanovisko, potvrzené i sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 zveřejněné pod č. 79/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože obsah podmínky přípustnosti oddlužení definovaný v § 389 odst. 1 IZ slovním spojením dlužník, který není podnikatelem není v insolvenčním zákoně dále vyložen, účelu sledovanému touto úpravou (záměru zákonodárce) odpovídá výklad, podle nějž se může oddlužení úspěšně domáhat jen taková fyzická či právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání. Lze tedy shrnout, že řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením je zapovězeno jak dlužníku, na nějž se podle norem hmotného práva stále pohlíží jako na podnikatele (srovnej např. § 2 odst. 3 obchodního zákoníku), a to i kdyby v době podání návrhu na povolení oddlužení již fakticky nepodnikal a ani neměl žádné dluhy z podnikání, tak je zapovězeno i dlužníku, který již svou podnikatelskou činnost formálně ukončil (např. bylo-li jeho živnostenské oprávnění na jeho žádost zrušeno, nebo zaniklo) nebo ji přerušil (k jeho oznámení bylo provozování jeho živnosti přerušeno), má však dluhy z podnikání.

Na druhou stranu však je třeba dodat, že shora citované usnesení Nejvyššího soudu připouští, že striktní uplatňování zákonného požadavku, aby do oddlužení nevstupovali ti, kdož mají dluhy ze svého podnikání, může vést v krajních případech k nepřiměřeně tvrdému dopadu do poměrů toho či onoho dlužníka. V takovýchto specifických případech je proto na uvážení insolvenčního soudu (založeném na konkrétních skutkových okolnostech případu), aby zhodnotil, zda automatickou aplikací zásady, podle které osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení není dlužník, který-ač již nepodniká-má stále dluhy ze svého podnikání, by nebyl popřen duch zákona, a zda tím ve skutečnosti není upírána možnost pokusit se o oddlužení způsobem předjímaným insolvenčním zákonem osobě, se kterou institut oddlužení v souladu s účelem, pro který byl zákonodárcem zformulován, typově počítá.

Subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení zkoumá soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli, nebo které jinak vyšly najevo; zjištění o nesplnění těchto podmínek má za následek odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 IZ.

Z obsahu spisu se podává, že v insolvenčním řízení byly přihlášeny pohledávky 8 nezajištěných věřitelů v celkové výši přibližně 706.000,-Kč. Dlužník doložil své příjmy z pracovního poměru ve výši přibližně 16.000,-Kč měsíčně a manželka dlužníka ve výši přibližně 13.000,-Kč. Jak vyplývá ze spisu KSHK 35 INS 19717/2012, přihlásili věřitelé vůči manželce dlužníka pohledávky ve výši přibližně 626.000,-Kč, z toho pohledávka společnosti KATA, a.s. ve výši přibližně 185.000,-Kč je přihlášena jako pohledávka z předchozí podnikatelské činnosti manželky dlužníka. Pohledávky věřitelů manželky dlužníka byly při přezkumném jednání popřeny v rozsahu přibližně 422.000,-Kč jak insolvenčním správcem, tak i manželkou dlužníka, zjištěny byly zatím ve výši přibližně 204.000,-Kč.

Z uvedeného vyplývá, že závazky dlužníka zřejmě nepocházejí z jeho podnikatelské činnosti, jeho podnikání je od r. 2011 přerušeno a od 25.3.2013 je jeho evidence v živnostenském rejstříku zrušena. Je pravdou, že v případě manželky dlužníka (jak ostatně sama opakovaně potvrdila) představuje jediný dluh ve výši přibližně 185.000,-Kč závazek z jejího předchozího podnikání. Tvoří tak necelou třetinu přihlášených pohledávek jejích věřitelů. Dlužník je schopen uhradit dle doložené výše příjmů alespoň 30 % svých závazků vůči nezajištěným věřitelům a v případě povolení společného oddlužení manželů jsou schopni tuto zákonnou podmínku splnit oba manželé-dlužníci ve vztahu k přihlášeným pohledávkám svých věřitelů.

Soud řešením úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, v jehož rámci může dlužník při řádném splnění povinností vyplývajících ze schváleného oddlužení dosáhnout osvobození od zbytku svých dluhů, má poskytnout druhou šanci především fyzické osobě-nepodnikateli, která by měla jinak (často již v mladém věku) perspektivu celoživotního splácení stále narůstajících dluhů. Oddlužení má pomoci řešit situaci takovýchto osob, které se v důsledku zhoršení svých výdělkových poměrů anebo i v důsledku svého nedostatečně rozvážného či obezřetného počínání ocitly v dluhové pasti. Zákonodárce vycházel z toho, že oddlužení založené na ekonomické nabídce minimálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, kterého k řádnému splnění oddlužení (resp. v mezích jeho možností k maximálnímu uspokojení věřitelů) motivuje vyhlídka osvobození od zbytku dluhů, je ve svém důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. I z celkového ekonomického hlediska je budoucí obnovení koupěschopnosti dlužníka žádoucím výsledkem. S ohledem na tyto souvislosti zákon preferuje i u dlužníků nepodnikatelů řešení jejich úpadkové situace sanačním způsobem, tj. oddlužením. Teprve nejsou-li podmínky pro navržené oddlužení dány, anebo ukáže-li se posléze řádné splnění oddlužení neuskutečnitelným, je místa pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Zákon tedy-z výše uvedených důvodů-vychází z toho, že pokud není dostatečného důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům schopen, a že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání jejich majetkových vztahů k dlužníku. Touto optikou je nutno posuzovat i naplnění zákonné podmínky pro vstup do oddlužení vymezené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ, tj. za předpokladu, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sleduje poctivý záměr.

Lze tedy shrnout, že odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu I. stupně k závěru, že dlužník sám splňuje požadavky § 389 a 395 IZ pro povolení jeho oddlužení a taktéž dosavadní obsah spisu v insolvenční věci jeho manželky Jiřiny Smyslové (KSHK 35 INS 19717/2012) spíše nasvědčuje domněnce, že ani ona není ze způsobu řešení úpadku oddlužením vyloučena a že by její věřitelé povolením oddlužení neměli být poškozeni. Proto vyhověl odvolání dlužníka a podle ust. § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.

V dalším řízení se proto soud I. stupně bude opětovně zabývat způsobem řešení úpadku dlužníka, návrh na povolení oddlužení podrobí zkoumání i ze všech ostatních hledisek jeho přípustnosti dle ust. § 395 IZ, a posoudí jej též v souvislosti s řízením vedeným ve věci jeho manželky Jiřiny Smyslové, zejména posoudí možnost spojení obou řízení v případě, kdy podmínky pro povolení oddlužení bude splňovat též manželka dlužníka.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 22. srpna 2013

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová