1 VSPH 1275/2013-A-14
KSUL 81 INS 15414/2013 1 VSPH 1275/2013-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužnice: Helena Rottenbornová, nar. 5. dubna 1964, IČO 65656776, bytem Ústí nad Labem, Pod Školou 2255/27, adresa pro doručování: Ústí nad Labem, Mošnova 34, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 15414/2013-A-9 ze dne 17. července 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 15414/2013-A-9 ze dne 17. července 2013 se mění tak, že se dlužnici ukládá povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem nadepsaným usnesením uložil dlužnici povinnost uhradit zálohu ve výši 45.000,-Kč ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména vyložil účel zálohy s tím, že dlužnice má závazky z podnikání ve výši 324.290,-Kč, odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 3/2009, č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k názoru, že dlužnice nebyla oprávněna návrh na povolení oddlužení podat a s ohledem na minimální výši odměny insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem (vyhl. č. 313/2007 Sb.) uložil dlužnici povinnost uhradit shora uvedenou zálohu.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala. Namítala, že jediným závazkem z podnikání byl závazek vůči věřiteli Heineken z blankosměnky, kterou byla zajištěna smlouva o půjčce, že Heineken po ní vymáhal směnečnou částku jako po nepodnikateli, ale vzhledem ke svému poctivému založení dlužnice uvedla tento závazek jako závazek z podnikání. Namítala, že v případě oddlužení by uhradila minimálně 50 % pohledávek. Proto navrhovala, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a uložil jí povinnost uhradit zálohu ve výši 5.000,-Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ), podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 nebo § 368 odst. 1 InsZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z obsahu insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení a příloh plyne, že dlužnice má závazky vůči 10 věřitelům ve výši 818.636,-Kč, vlastní jen běžné vybavení domácnosti, má příjem od zaměstnavatele Krajská hygienická stanice Ústeckého kraje ve výši asi 17.000,-Kč čistého měsíčně, nemá vyživovací povinnost a je rozvedená.

S přihlédnutím k počtu věřitelů, souhrnné výši závazků, neexistenci významnějšího zpeněžitelného majetku, a existenci příjmu, který poskytuje možnost úhrady nejen nákladů insolvenčního správce, ale i zapravení pohledávek v rozsahu nad minimální zákonnou hranici 30 %, dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně nepochybil, když uložil dlužnici povinnost uhradit shora uvedenou zálohu. S ohledem na principy posuzování aktivní legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení (usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009) nelze bez dalšího konstatovat, že dlužnice není osobou oprávněnou dosáhnout řešení úpadku oddlužením, přičemž závěr soudu I. stupně o uložení zálohy ukládané co do výše v případě pravděpodobnosti řešení úpadku konkursem byl založen zejména na původu závazků dlužnice.

To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k:

1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků.

Odvolací soud má na základě shora uvedeného za to, že jako přiměřená se záloha jeví částka 5.000,-Kč, přičemž další náklady řízení a odměna správce budou hrazeny v závislosti na způsobu řešení úpadku buď v rámci jednotlivých měsíčních splátek nebo v případě řešení úpadku konkursem z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty.

Pro úplnost odvolací soud uvádí, že záloha na náklady insolvenčního řízení podle § 108 IZ není soudním poplatkem, proto ustanovení o soudním poplatku obsažená v o.s.ř. ani zákon o soudních poplatcích nelze na tuto zálohu ani přiměřeně použít. To platí jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zálohu zaplatit, tak pro případ požadavku na osvobození od placení zálohy. Ustanovení § 138 o.s.ř. o osvobození od povinnosti hradit soudní poplatek se vzhledem ke specialitě IZ (§ 7) neužije ani přiměřeně.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud odvoláním napadené usnesení podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil tak, jak je ve výroku uvedeno, a současně prodloužil lhůtu ke splnění uložené povinnosti.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 23. srpna 2013

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová