1 VSPH 1265/2012-A-14
MSPH 90 INS 20633/2012 1 VSPH 1265/2012-A-14

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla ve věci dlužníka: HARM, s.r.o., se sídlem Vrážská 1562/24a, Praha 5-Radotín, PSČ 153 00, IČO 25706977, zastoupeného JUDr. Miluší Jiráskovou, advokátkou se sídlem Vrážská 1562/24a, Praha 5-Radotín, zahájené na návrh věřitele: OSK Praha, s.r.o., se sídlem Praha 2-Vinohrady, Máchova 431/21, PSČ 120 00, IČO 27916243, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 90 INS 20633/2012-A-9, ze dne 31. srpna 2012

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 90 INS 20633/2012-A-9, ze dne 31. srpna 2012 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 90 INS 20633/2012-A-9, ze dne 31. srpna 2012, odmítl v bodě I. výroku insolvenční návrh, jímž se OSK Praha, s.r.o. (dále jen věřitel) domáhal zahájení insolvenčního řízení a prohlášení konkursu na majetek HARM, s.r.o. (dále jen dlužník) a v bodě II. výroku rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že v insolvenčním návrhu navrhovatel dostatečně nevylíčil rozhodující skutečnosti osvědčující jeho aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu, tedy že má za dlužníkem pohledávku splatnou déle než 30 dnů, ani úpadek dlužníka, neboť v návrhu neoznačil své pohledávky ani pohledávky dalších věřitelů za dlužníkem a tyto pohledávky nedoložil. Protože z tvrzení obsažených v návrhu nelze učinit závěr o dlužníkově platební neschopnosti, nesplnil navrhovatel dle soudu I. stupně předepsanou povinnost skutkových tvrzení. Soud proto postupoval podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona a návrh bez dalšího odmítl pro nedostatky, pro které nelze pokračovat v řízení.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel v celém rozsahu včas odvolal a požadoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Namítal, že svého břemene tvrzení a břemene důkazního dostál, neboť řádně své pohledávky za dlužníkem specifikoval a doložil je připojenými listinami.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům: Podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Kromě požadavku, aby návrh obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Odvolací soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit závěry soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A-16 ze dne 26.2.2009), podle nichž je-vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob-nutno trvat na splnění zákonem předepsané povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku. Jiný výklad by podle přesvědčení Nejvyššího soudu narušil zásadu insolvenčního řízení formulovanou v ust. § 5 písm. a) insolvenčního zákona ve prospěch nedbalých či procesně neopatrných insolvenčních navrhovatelů. To podle něj platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (viz ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (viz ust. § 128 odst. 2 insolvenčního zákona).

Podle ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost"). O hrozící úpadek se dle ust. § 3 odst. 4 insolvenčního zákona jedná tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků.

V daném případě je i odvolací soud přesvědčen o tom, že insolvenční návrh neobsahoval všechny náležitosti vyžadované ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť údaje o pohledávce navrhovatele i dalších označených věřitelů jsou neúplné. Navrhovatel blíže neoznačil ani svou pohledávku ani pohledávku dalšího věřitele, neboť neuvedl údaje, které by nezaměnitelným a určitým způsobem označovaly vlastní pohledávku navrhovatele i pohledávku dalšího věřitele, tedy zejména jejich důvod, výši a datum splatnosti těchto pohledávek. Pokud navrhovatel označil pouze obecný název díla, které měl pro dlužníka vykonat a výši fakturované částky za uvedené dílo, nelze takový údaj za řádné označení pohledávky považovat. Z takového tvrzení nevyplývají podstatné okolnosti, z nichž by uzavření smlouvy o dílo vyplývaly, zejména předmět díla, jeho cena a termín dodání. V případě dalších označených věřitelů pak vůbec není zřejmé, jaké pohledávky jim za dlužníkem vznikly, v jaké výši a s jakou splatností.

Z takto uvedeného tvrzení není možno dovodit, že navrhovatel má vůči dlužníku konkrétní pohledávku splatnou déle než 30 dnů. Nelze tak posoudit, zda dlužník má více věřitelů, ani to, že by ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona nebyl své závazky schopen plnit. Tvrzení obsažená v návrhu postrádají vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek uvedených v ust. § 3 odst. 2 téhož zákona, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008, uveřejněném pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i Vrchního soudu v Praze (srovnej např. usnesení sp.zn. KSPL 29 INS 12458/2011, 1 VSPH 1067/2011-A ze dne 6.9.2011 nebo sp.zn. KSPL 27 INS 7385/2011, 2 VSPH 912/2011-A ze dne 7.9.2011) se již ustálila v tom, že není zásadní rozdíl v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem. Jinými slovy, jak navrhovatel, tak další věřitelé dlužníka musí být v návrhu přesně označeni a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu, výše a splatnosti náležitě identifikovány.

Insolvenční navrhovatel je tedy povinen k podmínce plurality věřitelů dlužníka tvrdit v návrhu takové skutečnosti, které budou-li osvědčeny či prokázány, umožní přijmout závěr, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Další věřitelé dlužníka musí být v návrhu přesně označeni a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány. Povinnost insolvenčního soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány, stanovená v ust. § 86 insolvenčního zákona, je pojmově spojena s dokazováním. To znamená jediné: výsledek dokazování dlužníkova úpadku není závislý jen na důkazech navržených účastníky. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu, ani vyzývat v návrhu označené věřitele k doplnění údajů o jejich pohledávkách) a podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona je povinen neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Touto úpravou se též zdůrazňuje odpovědnost věřitele-insolvenčního navrhovatele, za zahájení insolvenčního řízení, s nímž jsou spojeny významné účinky (viz ust. § 109 až § 111 insolvenčního zákona), jimž lze dát průchod jedině za předpokladu, že věřitel v návrhu poskytne soudu zákonem požadované informace o dalších věřitelích dlužníka a jeho majetkových poměrech. Věřitel přitom nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh, proto nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh proti dlužníkovi, o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace.

Závěr odvolacího soudu je proto shodný se závěrem, k němuž došel soud prvního stupně: insolvenční návrh navrhovatele vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat.

Pro rozhodnutí soudu o odmítnutí insolvenčního návrhu je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí. Odvolací soud proto nepřihlížel k doplnění návrhu provedenému navrhovatelem po podání odvolání (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008-A-10 ze dne 17.3.2008 publikované pod č. R 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil. Protože byl insolvenční návrh odmítnut, měl by dlužník podle ust. § 146 odst. 3 občanského soudního řádu vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, jež mu však v daném případě v odvolacím řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 15. října 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva