1 VSPH 1256/2014-A-17
KSPH 61 INS 11824/2014 1 VSPH 1256/2014-A-17

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. ve věci dlužníka Miroslava Pospíšila, bytem Palackého náměstí 2/2, Hořovice, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 61 INS 11824/2014-A-12 ze dne 29.května 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 61 INS 11824/2014-A-12 ze dne 29.května 2014 se mění tak, že dlužníkovi se ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 3.000,-Kč ve lhůtě deseti dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením uložil Miroslavu Pospíšilovi (dále jen dlužník), který se insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně 28.4.2014 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do deseti dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukázal na ust. § 108 insolvenčního zákona a dále konstatoval, že účelem zálohy je umožnit insolvenčnímu (předběžnému) správci výkon jeho funkce s tím, že pokud by záloha nebyla zaplacena, musely by být náklady správce hrazeny ze státního rozpočtu. Podle soudu prvního stupně nejsou splněny podmínky pro to, aby navrhovateli mohlo být povoleno oddlužení, neboť má závazek z podnikání a věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR neudělila souhlas s řešením úpadku oddlužením. Proto při osvědčeném úpadku připadá v úvahu jeho řešení jen konkursem. S ohledem na skutečnost, že pouze minimální výše odměny insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem podle vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí 45.000,-Kč a s přihlédnutím k tomu, že v průběhu konkursního řízení lze pak důvodně očekávat vznik dalších nákladů s konkursem spojených (hotových výdajů správce, aj.), uložil soud zaplacení zálohy navrhovateli ve výši 45.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení dlužník podal včasné odvolání a požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumentoval zejména tím, že soud prvního stupně při stanovení povinnosti platit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyšel z nesprávných zjištění, když vyjádření Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR ze dne 7.5.2014 vyložil jako nesouhlas s povolením oddlužení. Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR v tomto vyjádření pouze uvedla, že souhlas s povolením oddlužení ohledně její pohledávky nebude udělovat, protože nemá možnost ověřit informace uváděné dlužníkem, a k tomuto účelu slouží svolaná schůze věřitelů, která bude hlasovat o způsobu oddlužení. Přitom řešení úpadku oddlužením je pro věřitele výhodnější než jeho řešení konkursem.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž podle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. S účinností od 1.1.2014 bylo toto ustanovení kromě jiného doplněno v odstavci 1 úpravou, podle níž není důvodem, pro který by bylo možné upustit od požadavku na uhrazení zálohy, skutečnost, že dlužník nemá žádný (zpeněžitelný) majetek.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

V daném případě dlužník podal dne 28.4.2014 na předepsaném formuláři insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužník má vůči šesti věřitelům šest závazků v celkové výši 397.286,-Kč, důvodem jeho platební neschopnosti byl úraz, v jehož důsledku mu byl přiznán invalidní důchod, a nyní není schopen splácet své závazky. Má jednu vyživovací povinnost. Jeho příjem představuje invalidní důchod ve výši 5.821,-Kč měsíčně a mzdu ve výši 8.851,-Kč měsíčně. Jediný závazek z podnikání je vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 143.954,-Kč.

Při vydání napadeného usnesení vycházel soud prvního stupně především z toho, že dlužník nemůže se svým návrhem na povolení oddlužení uspět, a tudíž že jeho úpadek bude třeba řešit konkursem dle ust. § 396 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť k podání návrhu na oddlužení není podle ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona oprávněn z toho důvodu, že jeden jeho závazek pochází z podnikání a že by schválené oddlužení nevedlo k plnému uspokojení věřitelů (čímž by odpadl důvod, pro který je uplatnění institutu oddlužení pro dlužníky s dluhy vzešlými z podnikání zákonem vyloučeno-nedošlo by k přenesení podnikatelského rizika krácením míry uspokojení jejich pohledávek na věřitele).

Podle platné úpravy insolvenčního zákona již dluhy z podnikání obecně nebrání oddlužení a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle ust. § 403 insolvenčního zákona definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením. Při rozhodování o povolení oddlužení je nutné vzít rovněž v úvahu znění ust. § 397 insolvenčního zákona v pochybnostech o tom, zda je namístě návrh na povolení oddlužení odmítnout, ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů. Pokud jsou ustanovení hlavy páté insolvenčního zákona vnímána ve vzájemných souvislostech, je vyloučeno interpretovat ust. § 389 odst. 2 tohoto zákona tak, že by předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení bylo doložení výslovného souhlasu všech věřitelů (s pohledávkami z podnikání dlužníka) s řešením úpadku či hrozícího úpadku oddlužením. V obecné rovině by požadavek aktivního souhlasu takových věřitelů měl v praxi za následek faktickou nemožnost oddlužení u naprosté většiny subjektů, jež mají závazky z podnikání. V kontextu citovaných ustanovení se úvaha soudu prvého stupně o tom, že dlužníci nebyli (jako osoby mající závazky z podnikání) oprávněni návrh na povolení oddlužení podat, jeví jako předčasná.

Z výše uvedeného vyplývá, že o tom, zda bude úpadek dlužníka řešen oddlužením, bude rozhodnuto až hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle ust. § 403 insolvenčního zákona. Z tohoto důvodu nemůže soud obvykle napřed usuzovat, jaký způsob řešení úpadku dlužníků bude věřiteli zvolen, a je proto povinen zajistit pro počáteční fázi insolvenčního řízení odpovídající finanční prostředky. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že je nutné uložit dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Oproti stanovisku soudu prvního stupně je dle názoru odvolacího soudu třeba vzít při stanovení výše zálohy v úvahu konkrétní okolnosti věci, jimiž jsou majetkové poměry dlužníka. S ohledem na uvedené okolnosti odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že přiměřená výše zálohy činí 3.000,-Kč.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 za použití ust. § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 16.září 2014

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová