1 VSPH 1251/2013-B-43
MSPH 99 INS 7421/2012 1 VSPH 1251/2013-B-43

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a ze soudců JUDr. Františka Kučery a Mgr. Luboše Dörfla ve věci dlužníka Jurije anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 5-Slivenec, Za Farou 819/61, místem podnikání Praha-Staré Město, Melantrichova 472/12, IČO: 72914076, o odvolání Olgy Valerjevny anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 5-Slivenec, Za Farou 819/61, zast. Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem, sídlem Praha 3, Sudoměřská 1038/39, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2013, č.j. MSPH 99 INS 7421/2012-B-35,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2013, č.j. MSPH 99 INS 7421/2012-B-35, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze odmítl návrh manželky insolvenčního dlužníka Jurije anonymizovano (dále jen dlužník) Olgy Valerjevny anonymizovano (dále jen navrhovatelka) na vydání předběžného opatření, kterým by soud uložil insolvenční správkyni dlužníka Ing. Gabriele Burzové (dále jen správkyně), aby nepřeváděla a nečinila jakékoliv úkony směřující k převodu vlastnictví ohledně nemovitých věcí zapsaných v soupisu majetkové podstaty ze dne 28.8.2012 (B-14) v oddílu I. pod položkou I.1 a movitých věcí zapsaných v témže soupisu v oddílu II. pod položkou II.1 jako soubor movitého majetku specifikovaného v příloze č. 1 (dále jen věci) do právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci povolení oddlužení navrhovatelky.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se navrhovatelka domáhala podáním ze dne 19.7.2013 nařízení shora uvedeného předběžného opatření s tvrzením, že je manželkou dlužníka, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2.11.2012, č.j. MSPH 98 INS 7422/2012-A-23, byl zjištěn její úpadek a prohlášen konkurs na její majetek, proti čemuž se odvolala, neboť požaduje řešení svého úpadku oddlužením. Prohlášením konkursu na majetek dlužníka zaniklo jejich společné jmění manželů, které bylo třeba postupem podle § 268 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona (dále jen IZ) vypořádat, což se dle navrhovatelky nestalo, když správkyně neprokázala, že by závazky dlužníka byly vyšší než hodnota majetku dlužníka. Dle přesvědčení navrhovatelky by ji prodej věcí mohl poškodit a zmařil by její případné oddlužení.

Soud I. stupně citoval § 229 IZ se závěrem, že po prohlášení konkursu na majetek dlužníka je osobou s dispozičním oprávněním k majetku podstaty insolvenční správce dlužníka. Z usnesení ze dne 2.11.2012, č.j. MSPH 98 INS

7422/2012-A-23, zjistil, že byl zjištěn úpadek navrhovatelky a na její majetek byl prohlášen konkurs, z čehož dovodil, že ode dne 2.11.2012 není navrhovatelka osobou s dispozičním oprávněním. Ze soupisu majetkové podstaty navrhovatelky ze dne 15.3.2013 (B-17) zjistil, že věci, s jejichž nakládáním by měl omezit správkyni dlužníka, byly zapsány do majetkové podstaty navrhovatelky. Z toho dovodil, že navrhovatelka není oprávněna činit ohledně své majetkové podstaty jakékoliv úkony a není tedy osobou oprávněnou podat návrh na nařízení předběžného opatření. Proto návrh na nařízení předběžného opatření odmítl.

Návrh na nařízení předběžného opatření soud I. stupně současně odmítl podle § 75b odst. 2 o.s.ř. proto, že navrhovatelka nesložila jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením ve smyslu § 75b odst. 1 o.s.ř. Konstatoval, že nesdílí názor navrhovatelky, jež se domnívala, že s odkazem na § 82 odst. 1 IZ není povinna jistotu platit. Uvedl, že vyslovil souhlas se zpeněžením věcí mimo dražbu s vědomím, že tyto jsou ještě zapsány do soupisu majetkové podstaty navrhovatelky, když insolvenčním správcem navrhovatelky podané excindační žaloby byly pravomocně odmítnuty, a že je tedy zřejmé, že by předběžné opatření v dané věci bez návrhu nenařizoval. Dodal, že navrhovatelka není osvobozena od placení zálohy podle věty třetí § 82 odst. 1 IZ, neboť není dlužníkem v tomto insolvenčním řízení.

Závěrem soud I. stupně zrekapituloval, že se do insolvenčního řízení dlužníka přihlásilo 9 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 10.064.793,31 Kč, přičemž nemovitý majetek dlužníka byl oceněn na 7.130.000,-Kč (viz znalecký posudek založený na B-17) a jeho ostatní majetek (včetně věcí, které tvořily SJM) na 1.820.000,-Kč. Proto byl namístě postup podle § 274 IZ, tedy zahrnutí veškerého majetku ze společného jmění manželů do majetkové podstaty dlužníka bez nutnosti jeho vypořádání.

Proti tomuto usnesení podala navrhovatelka včas odvolání a požadovala, aby je odvolací soud změnil tak, že návrhu na nařízení předběžného opatření vyhoví. Akcentovala, že svým návrhem sledovala jen dočasné zamezení prodeje věcí, dokud nebude rozhodnuto o jejím oddlužení, a že jí soud I. stupně měl vyhovět. Soudu I. stupně zejména vytýkala nesprávnou aplikaci § 229 IZ a to, že jí svým rozhodnutím nepřípustně odejmul vlastnické právo k věcem. Požadavek na složení jistoty negovala poukazem na § 82 IZ, z něhož dovozovala, že ji skládat nemusela. Vyjádřila názor, že návrhem na nařízení předběžného opatření osvědčila nesprávnost postupu správkyně spočívající v tom, že dosud nebylo rozhodnuto o oddlužení navrhovatelky.

K dotazu odvolacího soudu po vydání usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.2013, č.j. 3 VSPH 15/2013-B-25, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5.12.2012, č.j. MSPH 98 INS 7422/2012-B-4, o odmítnutí návrhu navrhovatelky na povolení jejího oddlužení, sdělila navrhovatelka, že na svém odvolání trvá a požadovala, aby o něm nebylo rozhodováno do 31.10.2013, neboť se snaží o mimosoudní vyřízení své věci a zvažuje též podání dovolání.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 102 o.s.ř. je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření (odst. 1). Ve věcech příslušejících senátu nařídí předběžné opatření nebo zajistí důkaz senát; předseda senátu tak může učinit, jen je-li tu nebezpečí z prodlení. Ustanovení § 75 odst. 1 věta druhá, § 75 odst. 2, 4 a 5, § 75a, 75b, § 75c odst. 1 písm. a), § 75c odst. 2 až 4, § 76, 76b, 76c, 76d, 76e, 76f, § 77 odst. 1 písm. b) až d), § 77 odst. 2, § 77a a § 78 odst. 3 zde platí obdobně (odst. 3).

Podle § 75b o.s.ř. k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, je navrhovatel povinen složit nejpozději ve stejný den, kdy podal u soudu návrh na nařízení předběžného opatření, jistotu ve výši 10.000,-Kč a v obchodních věcech ve výši 50.000,-Kč. Dospěje-li předseda senátu k závěru, že složená jistota zjevně nepostačuje k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, vyzve navrhovatele bezodkladně, aby do 3 dnů složil doplatek jistoty ve výši, kterou stanoví s přihlédnutím k okolnostem případu. Podalo-li návrh na předběžné opatření více navrhovatelů, jsou povinni jistotu a doplatek jistoty složit společně a nerozdílně (odst. 1). Nebude-li jistota podle odstavce 1 složena, předseda senátu návrh na předběžné opatření odmítne (odst. 2).

Z citovaných ustanovení je zřejmé, že u předběžného opatření požadovaného podle § 102 o.s.ř. je třeba pravidelně složit jistotu podle § 75b o.s.ř. k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením.

Podle § 11 odst. 1 IZ rozhoduje insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení.

Podle § 36 odst. 1 IZ je insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.

Návrhem na nařízení předběžného opatření ze dne 19.7.2013 (B-33) se navrhovatelka domáhala toho, aby soud uložil správkyni povinnost zdržet se úkonů směřujících ke zpeněžení nemovitých a movitých věcí dlužníka, k jejichž prodeji mimo dražbu udělil soud I. stupně správkyni souhlas pravomocným usnesením ze dne 17.5.2013 (B-28). Vydáním předběžného opatření tedy navrhovatelka ve své podstatě požadovala takto omezit správkyni ve výkonu její funkce, ke které patří rovněž zpeněžování majetkové podstaty.

Odvolací soud zastává názor, že takovémuto návrhu navrhovatelky na nařízení předběžného opatření vyhovět nelze, neboť podmínky pro jeho nařízení splněny nejsou. Odvolací soud považuje ovšem za významné především to,

že insolvenční správce není účastníkem insolvenčního řízení, a že již proto i přiměřená aplikace ustanovení občanského soudního řádu či insolvenčního zákona týkajících se institutu předběžného opatření je vůči němu v insolvenčním řízení vyloučena.

V souladu s § 37 IZ insolvenční správce při výkonu své funkce odpovídá za škodu či jinou újmu spočívající v porušení zákonné povinnosti či povinnosti uložené rozhodnutím soudu a za výkon funkce s odbornou péčí, a proto jej nelze při výkonu jeho základní činnosti (kterou zpeněžení majetkové podstaty jistě je) předběžným opatřením omezit. Je třeba přihlédnout k tomu, že insolvenční správce je procesním subjektem sui generis a předběžným opatřením lze ukládat povinnosti zásadně toliko účastníkům řízení.

Jak vyplývá z konkursní judikatury, kterou lze bezesporu aplikovat i na výklad § 11 odst. 1 IZ, konkrétně pak z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.3.2005, sp. zn. 1 Ko 97/2005 (R 75/2008), správci konkursní podstaty nelze uložit předběžným opatřením takovou povinnost, která podléhá výkonu dohlédací činnosti konkursního soudu podle § 12 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31.12.2007. Odvolací soud pro úplnost doplňuje, že v projednávaném případě byla otázka vhodnosti postupu správkyně posouzena nepochybně v rámci posuzování udělení souhlasu soudu I. stupně se zpeněžením věcí prodejem mimo dražbu. Ostatně obě excindační žaloby podané insolvenčním správcem navrhovatelky byly pravomocně odmítnuty usneseními ze dne 15.3.2013, č.j. MSPH 199 ICm 525/2013-5 (MSPH 99 INS 7421/2012) a ze dne 8.4.2013, č.j. MSPH 199 ICm 1044/2013-11 (MSPH 99 INS 7421/2012).

Insolvenční soud proto nemůže výkon činnosti insolvenčního správce v jeho zákonném rámci omezit vydáním předběžného opatření. Může ji toliko korigovat v rámci posuzování a rozhodování těch úkonů insolvenčního správce, k nimž je třeba souhlasu soudu, nebo opatřeními soudního dohledu, k jehož výkonu je vybaven řadou oprávnění (kromě oprávnění vymezených v § 11 IZ jsou vymezeny i v dalších ustanoveních téhož zákona, např. v § 36, § 286 odst. 1 IZ). Pokud by navrhovatelka složila jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, nezbylo by než takový návrh na nařízení předběžného opatření rovnou zamítnout, protože již ze skutkových tvrzení uvedených v předběžném opatření směřujícím proti výkonu funkce insolvenčního správce bylo zřejmé, že návrhu nemůže být vyhověno.

V daném případě však navrhovatelka nesložila jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením navrženým v průběhu insolvenčního řízení podle § 102 o.s.ř. Soud I. stupně proto nepochybil, když návrh na nařízení předběžného opatření z tohoto důvodu odmítl. Odvolací soud tak nesdílí přesvědčení navrhovatelky, že její návrh na nařízení předběžního opatření by bylo lze snad posuzovat podle § 82 IZ. Je tomu tak především proto, že předběžné opatření podle § 82 IZ má své místo ve fázi před rozhodnutím o úpadku dlužníka (tedy nikoliv po zjištění úpadku nebo po prohlášení konkursu na majetek dlužníka), má zcela jiný účel (chrání především věřitele dlužníka, resp. majetkovou podstatu dlužníka před jejím cíleným zmenšováním, a nikoliv manželku dlužníka před insolvenčním správcem dlužníka) a týká se naprosto jiných skutkových podstat. Jinými slovy řečeno, ustanovení § 82 IZ ani jiná ustanovení IZ upravující předběžná opatření v insolvenčním řízení, která lze příp. nařídit i bez návrhu a u nichž proto netřeba složit jistotu, nejsou určena k omezování insolvenčního správce; předběžné opatření směřující proti správci lze požadovat jen v režimu § 74 a násl. o.s.ř. nebo § 102 o.s.ř., kde je třeba složit jistotu.

Ze shora uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Odvolací soud nemohl vyhovět žádosti navrhovatelky, aby o jejím odvolání rozhodl až po 31.10.2013, neboť takový postup by byl v rozporu s § 92 IZ, dle něhož je odvolací soud povinen projednat a rozhodnout odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření s nejvyšším urychlením. Dlužno dodat, že navrhované předběžné opatření, jež navrhovatelka požadovala nařídit do doby rozhodnutí o jejím oddlužení, se nadto stalo obsoletním v důsledku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.2013, č.j. 3 VSPH 15/2013-B-25.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 11. září 2013

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová