1 VSPH 1243/2012-A-68
KSUL 46 INS 20058/2011 1 VSPH 1243/2012-A-68

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci navrhovatelů a) Reliance Petroleum, a.s. v likvidaci, identifikační číslo 26744708, sídlem Praha 4, U Habrovky 247/11, zast. JUDr. Václavem Zelenkou, advokátem se sídlem Praha 3, nám. W. Churchilla 2, b) Československá obchodní banka, a.s., identifikační číslo 00001350, sídlem Praha 5, Radlická 333/150, proti dlužníkovi: Vladan Rychtář, nar. 17. dubna 1972, identifikační číslo 60222182, sídlem Ústí nad Labem, 17. listopadu 281/21, zast. JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 6, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS 20058/2011-A-60 ze dne 24. srpna 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS 20058/2011-A-60 ze dne 24. srpna 2012 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem nadepsaným usnesením v bodě I. výroku zjistil úpadek dlužníka, v bodě II. výroku ustanovil insolvenčním správcem Sdružená konkurzní v.o.s., v bodě III. výroku konstatoval účinky rozhodnutí o úpadku okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku, v bodech IV. a V. výroku vyzval věřitele k přihlašování pohledávek a sdělení práv váznoucích na majetku dlužníka, v bodě VI. výroku vyzval dlužníky dlužníka k plnění k rukám insolvenčního správce, v bodě VII. výroku nařídil konání přezkumného jednání a první schůze věřitelů na 23.10.2012 a v bodě VIII. výroku uložil insolvenčnímu správci povinnost předložit soudu zprávu o hospodářské situaci dlužníka, seznam přihlášených pohledávek a soupis majetkové podstaty.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dne 2.11.2011 byl soudu doručen insolvenční návrh navrhovatele a), který tvrdil existenci pohledávky za dlužníkem na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19.8.2009 postupitelem RK Mělník, s.r.o. Postupitel tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku z titulu provedených oprav vozů a z titulu zčásti neuhrazené kupní ceny za vůz Renault Premium. Celková výše pohledávky činila 2.033.997,86 Kč. Jako další věřitele uvedl PROFI AUTO-leasing, Finanční úřad v Ústí nad Labem, Českou spořitelnu, a.s. a Raiffeisenbank, a.s.

Insolvenčním návrhem ze dne 1.3.2012 k řízení přistoupil navrhovatel b), který tvrdil existenci pohledávky za dlužníkem z titulu smlouvy o úvěru, na základě které aktuální výše pohledávky navrhovatele činila 3.109.514,91 Kč.

Dlužník existenci závazku vůči navrhovateli a) popíral, namítal, že opravy provedené RK Mělník, s.r.o. vyplývaly z titulu záruky, protože vozidla, která byla opravována, byla značně poruchová, a jen z důvodu, že vozidla byla zdrojem podnikání dlužníka, dlužník vozidla nevrátil pro jejich vady, ale strpěl opravy.

Dlužník tvrdil, že jeho majetek je podstatně vyšší než jeho závazky, že vlastní nemovitosti v hodnotě 9.000.000,-Kč, vozy v hodnotě 457.327,-Kč, pohledávky v hodnotě 32.340.163,16 Kč a další majetek v hodnotě 952.275,50 Kč. Zůstatek na bankovním účtu činil 340.334,25 Kč Podle seznamu nezajištěných závazků tyto činily 13.201.462,05 Kč, do výše 2.401.562,-Kč je dlužník popíral. Prohlášením ze dne 7.6.2012 dlužník uznal existenci pohledávky navrhovatele b).

Soud zjistil, že dne 1.6.2010 dlužník písemně uznal závazek vůči RK Mělník, s.r.o., zároveň však předložil doklady o tom, že si v období od května 2010 až do června 2010 pronajímal služby od jiných dovozců.

Z některých faktur, provedených prací i z hlášení pojistné události soud dovodil, že ne vždy šlo o opravy související toliko s údržbou a opravou vozidel v rámci záruky (např. faktury B020091535-proražený chladič).

Dlužník předložil soudu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 9 C 18/2012-19 ze dne 10.7.2012, podle kterého dlužník nebyl povinen zaplatit faktury, avšak v rozsudku nebyly uvedeny konkrétní částky ani podrobnější odůvodnění, proč tak soud rozhodl. Rozhodnutí nenabylo dosud právní moci, bylo podáno odvolání.

V dané věci soud rozhodoval znovu poté, co bylo jeho předchozí usnesení ze dne 2.3.2012 (A-34) zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17.4.2012.

Soud shledal, že některé závazky dlužník neuvedl, např. vůči ČSOB, a.s. a Finančnímu úřadu v Ústí nad Labem, který za dlužníkem evidoval pohledávku ve výši 2.527.715,-Kč, a že jako vymahatelné pohledávky uvedl některé pohledávky vůči dlužníkům, kteří jsou již několik měsíců v úpadku či konkursu a tyto pohledávky nebyly přihlášeny do řízení.

Soud shledal položky na straně aktiv dlužníka za nadhodnocené s tím, že např. zásoby zboží tvoří neprodejné položky, nelze určit jednotlivé položky, že půjčky vůči čtyřem fyzickým osobám jsou nevymahatelné a nejméně dvě osoby jsou v konkursu. Dále zjistil, že v případě společnosti Ekotech Hovořice byla prokázána úhrada, avšak peníze převzal dlužník jako jednatel a nevykázal transakci v účetnictví. Z toho soud dovodil absenci objektivity účetnictví dlužníka.

Soud ze zprávy insolvenční správkyně zjistil, že aktiva dlužníka činila 39.285.000,-Kč, pasiva činila 48.208.000,-Kč. Majetek dlužníka lze však ocenit jen orientačně, protože pohledávky a závazky nebyly v účetnictví spolehlivě vykazovány, vyjádřil možnost propojení se společností LKW TRANS, s.r.o. a možnost propojení účetnictví dlužníka a této společnosti, což je třeba podle soudu prověřit. Z činnosti insolvenčního správce ohledně zjišťování majetku vyplynulo, že majetek dlužníka tvoří jen nemovitosti ve společném jmění manželů a faktická hodnota majetku proto není jistá.

Soud zjistil, že do řízení bylo přihlášeno 28 pohledávek v celkové výši 59.816.724,87 Kč. Z listin a z vyjádření věřitelů měl soud za prokázané, že dlužník má více věřitelů. Byla splněna i podmínka úpadku stanovená v § 3 odst. 2 písm. d) IZ, protože dlužník nepředložil řádný seznam majetku, toliko seznam neúplný, ve kterém jsou některé položky uvedeny jako vymahatelné, ačkoli vymahatelné nejsou již proto, že je řádně neuvedl v soupisu majetku. Pohledávky za svými dlužníky začal dlužník vymáhat až po zahájení insolvenčního řízení.

Ze shora uvedených skutečností měl soud za to, že je dlužník v úpadku. Soud nespojil s rozhodnutím o úpadku s rozhodnutím o prohlášení konkursu, protože chtěl dát dlužníkovi prostor pro uvedení účetnictví do řádného stavu a pro možnost navrhnout reorganizaci.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal do bodu I. výroku. Namítal, že insolvenční návrh trpěl vadami, pro které měl být odmítnut, což se z důvodu pochybení asistenta soudce nestalo a ve věci muselo být meritorně rozhodnuto.

Dlužník tvrdil, že souhrn jeho závazků nepřevyšuje souhrn jeho majetku a nebyl dány okolnosti pro konstatování, že dlužník je v platební neschopnosti. Insolvenční návrh považoval za šikanózní. Odkázal na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 9 C 18/2012-19, ve kterém bylo rozhodnuto o neplatnosti pohledávek uplatněných navrhovatelem a).

Dlužník namítal, že nebyl úplně zjištěn jeho majetek a že nebylo prokázáno, že by své závazky nebyl schopen plnit. Soud v napadeném usnesení uvedl, že podle zprávy předběžného správce lze zjistit a ocenit majetek dlužníka tolik orientačně a soud zdůvodnil své rozhodnutí nespojit rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o prohlášení konkursu z důvodu, že chtěl dát dlužníkovi možnost dát účetnictví do pořádku. Dlužník se domníval, že soud měl jednání odročit, když nezjistil stav majetku dlužníka, a neměl rozhodovat o jeho úpadku. Rozhodnutí soudu popřelo smysl ustanovení předběžného správce. Pokud jde o seznamy majetku, dlužník je doložil podle svého nejlepšího svědomí.

Z těchto důvodů dlužník navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a insolvenční návrh zamítl, případně odmítl a dlužníkovi přiznal právo na náhradu nákladů vč. DPH.

Z vyjádření navrhovatele a) k podanému odvolání plyne, že námitky dlužníka uvedené v odvolání jsou toliko účelové a že podmínky pro vydání napadeného usnesení byly zcela splněny. Proto navrhoval, aby bylo napadené usnesení jako věcně správné potvrzeno.

Z vyjádření navrhovatele b) k podanému odvolání plyne, že podmínky pro vydání napadeného usnesení byly splněny, že navrhovatel netvrdil existenci předlužení, ale platební neschopnosti dlužníka, který již po dobu delší tří měsíců své závazky neplní ani nenabídl splátkový kalendář. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 143 odst. 1 a 2 téhož zákona zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Podle ustálené judikatury vyjádřené například pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998 sp.zn. Cpjn 19/98 publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, která se sice vyjadřovala k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, jež se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010 ve znění opravného usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-68 ze dne 20.7.2010 i pro výklad insolvenčního zákona, nevylučuje povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku), aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů.

Dlužno přitom poznamenat, že Nejvyšší soud České republiky ve shora zmíněném usnesení k mezím dokazování v insolvenčním řízení s poukazem na ust. § 7 odst. 1, § 85, § 86, § 131, § 133, § 141, § 143 a § 144 insolvenčního zákona uvedl, že vylučují úvahy o byť i jen přiměřené aplikaci ust. § 118b občanského soudního řádu. Vysvětlil, že se pro fázi insolvenčního řízení předcházející vydání rozhodnutí o úpadku prosadila prostřednictvím ust. § 86 insolvenčního zákona zásada vyšetřovací, jejíž existence i v poměrech občanského soudního řádu vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení, přičemž povinnost insolvenčního soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku se pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. Zdůraznil však, že ani takto pojatá úprava dokazování či osvědčování skutečností rozhodných pro projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o něm nic nemění na tom, že účelem úpravy obsažené v insolvenčním zákoně není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

I když insolvenční zákon nevylučuje z možnosti docílit prostřednictvím insolvenčního návrhu řešení dlužníkova úpadku věřitele, kteří nemají vůči dlužníkovi vykonatelnou nebo rozhodnutím soudu či jiného k tomu oprávněného orgánu pravomocně přiznanou pohledávku, připomněl dovolací soud, že osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu jedním z předpokladů, jejichž nesplnění vede k zamítnutí insolvenčního návrhu v řízení před soudem prvního stupně. Protože insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, platí i pro ně závěr, jenž Nejvyšší soud zformuloval při charakteristice konkursního řízení. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že ust. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení.

Konečně odvolací soud považoval za nutné zmínit, že se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory podle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. To mimo jiné znamená, že i rozhodnutí vydaná v průběhu insolvenčního řízení musí odpovídat požadavkům vyjádřeným v § 157, § 167 a § 169 občanského soudního řádu, tj. v odůvodnění rozhodnutí musí insolvenční soud uvést, čeho se navrhovatel domáhal a z jakých důvodů, jak se ve věci vyjádřil dlužník, musí stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, přičemž musí dbát o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Podle ustálené judikatury (usnesení Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 4462/2011-879 ze dne 26.1.2012) věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s návrhem na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

Vzhledem k odvolací argumentaci se odvolací soud zabýval v prvé řadě námitkou, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil existenci majetku dlužníka, který dle svého tvrzení není v platební neschopnosti ani není předlužen.

Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že dlužník tyto pohledávky neplnil proto, že toho nebyl schopen, spočívalo na insolvenčních navrhovatelích.

Insolvenční návrh navrhovatele a) měl být podle názoru odvolacího soudu odmítnut pro absenci osvědčení skutečností rozhodných pro konstatování úpadku, protože navrhovatel a) sice označil další věřitele dlužníka (PROFI AUTO, s.r.o., Finanční úřad v Ústí nad Labem, Česká spořitelna, a.s. a Raiffeisenbank, a.s.) včetně jejich sídel a identifikačních čísel, ale neuvedl ničeho o pohledávkách těchto věřitelů za dlužníkem, jejich výších a splatnosti tak, jak to vyžaduje dnes již konstantní judikatura. Přesto byl návrh věcně projednán, přičemž v současné fázi řízení nemá odvolací soud zákonnou možnost tuto vadu napravit, a proto se musel insolvenčním návrhem navrhovatele a) zabývat po věcné stránce.

Pokud jde o pohledávku navrhovatele a), tato je předmětem nalézacího řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod č.j. 9 C 18/2012-19, přičemž v této věci byl vydán rozsudek pro zmeškání a byl proti němu podán opravný prostředek.

I v poměrech insolvenčního řízení se uplatní závěry vyjádřené (ve vztahu ke konkursnímu řízení) pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Jestliže pohledávka navrhovatele a) je předmětem nalézacího řízení a obrana dlužníka v insolvenčním řízení je natolik kvalifikovaná, že skýtá důvod pro pochybnosti o existenci pohledávky insolvenčního navrhovatele, nelze rozhodnout bez dalšího o tom, že dlužník je v úpadku.

Z obsahu insolvenčního návrhu navrhovatele b) odvolací soud zjistil, že má vůči dlužníkovi pohledávku z titulu smlouvy o úvěru, přičemž pohledávka navrhovatele činí k 16.2.2012 částku 3.109.514,91 Kč.

Z obsahu zprávy insolvenčního správce ze dne 11.8.2012 o hospodářské situaci dlužníka, ze které vycházel soud prvního stupně v napadeném usnesení, plyne, že aktiva i pasiva jsou téměř ve stejné výši (39.285.000,-Kč aktiva, 39.285.000,-Kč pasiva). Insolvenční správce sice v případě zásob a položky Odběratelé uvedl, že se jedná o neprodejné zboží a zčásti nedobytné pohledávky, neuvedl však, na základě jaké skutečnosti k tomuto pro ekonomickou situaci dlužníka závažnému závěru dospěl, a soud se touto skutečností podrobněji nezabýval, ačkoli poměr aktiv a pasiv je pro konstatování stavu předlužení podstatné a dlužník se proti údajnému předlužení bránil. Stran toho ve zprávě bylo uvedeno, že je třeba kromě majetku dlužníka jako podnikatele třeba vzít v úvahu jeho majetek, který v rámci účetnictví není, tedy majetek dlužníka jako fyzické osoby. Dlužník vlastní budovu č.p. 109, Krásné Březno, na pozemku p.č. 453, p.č. 454, p.č. 453, zastavěná plocha a nádvoří, p.č. 456/14, ostatní plocha, a p.č. 457, ostatní plocha, k.ú. Krásné Březno, obec a okres Ústí nad Labem, LV č. 768, která je součástí společného jmění manželů, dále vlastní 1/2 budovy č.e. 12, Církvice na pozemku p.č. 190, pozemky p.č. 190, zastavěná plocha a nádvoří a p.č. 191, trvalý travní porost, k.ú. Církvice, obec a okres Ústí nad Labem, LV č. 96 (dále jen nemovitosti ).

Podle seznamu majetku dlužníka tvoří majetek dlužníka hodnoty v celkové výši pohledávky ve výši 32.340.163,16 Kč, dále shora uvedené nemovitosti, dva osobní vozy v hodnotě asi 500.000,-Kč a pokladní hotovost ve výši 2.500,-Kč. Závazky dlužníka bez uspokojení ze zajištění činí 13.201.462,05 Kč, po splatnosti je 5.600.704,27 Kč, dlužník z toho neuznává pohledávky ve výši 2.401.562,-Kč, zajištěné závazky činí 29.926.256,24 Kč, z toho po splatnosti je 18.201.828,38 Kč. Jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že reálná hodnota majetku dlužníka není jistá, nelze považovat toto zjištění s ohledem na shora uvedené skutečnosti za dostačují proto, aby byl zjištěn úpadek dlužníka ve formě předlužení.

Z toho, že je zde delší dobu dlužníkem dobrovolně neuspokojená pohledávka, úsudek o neschopnosti dlužníka k její úhradě bez dalšího vyvozovat nelze. Takový závěr by byl namístě, kdyby bylo osvědčeno, že pohledávka nebyla uspokojena, ač se věřitel (oprávněný) o její vymožení cestou výkonu rozhodnutí nebo exekuce bez úspěchu pokoušel (srov. v duchu téže logiky v nové úpravě i ustanovení § 3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona).

Obrana dlužníka poukazem na zpeněžitelný (exekucí nebo výkonem rozhodnutí dosažitelný) majetek, z nějž lze uspokojit pohledávky, jimiž má být osvědčen jeho úpadek, je přitom možná, když to, zda je dlužník k úhradě svých splatných pohledávek schopen , je nepochybně závislé nejen na výši částek, jež má k dispozici v hotovosti nebo na účtech, nýbrž i na posouzení, zda je schopen k takové úhradě využít i jiných svých aktiv (věcí, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot). Srov. mutatis mutandis i závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněném pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Jinak řečeno, u dlužníka, jenž má movitý či nemovitý majetek přesahující výši (všech) splatných pohledávek, jež mají osvědčovat jeho platební neschopnost, nestačí k závěru, že dlužník není úhrady těchto pohledávek schopen , pouhé zjištění, že dlužník nemá k dispozici dostatek peněžních prostředků. Vyjde-li v insolvenčním řízení najevo, že pohledávky, jež mají osvědčovat platební neschopnost dlužníka, lze bez obtíží uspokojit výkonem rozhodnutí (exekucí) postihujícím movitý či nemovitý majetek dlužníka, má (musí) to být naopak důvodem pro zamítnutí návrhu na zjištění úpadku proto, že dlužník k úhradě těchto závazků schopen je.

Jak je z obsahu výše řečeného patrné, odvolací soud je zajedno se soudem insolvenčním v tom, že k 24. srpnu 2012 nebyly dány důvody pro odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady, ani pro jeho zamítnutí z důvodu nedostatku aktivní legitimace navrhovatelů za situace, kdy dlužník pohledávku navrhovatele b) nerozporoval. Jiná je však situace pokud se týká osvědčení dlužníkova úpadku. Insolvenční soud postavil své rozhodnutí v tomto směru v podstatě především na zprávě insolvenčního správce o hospodářské situaci dlužníka, jenom z ní však při akceptování shora zmíněných judikatorních závěrů (týkají se sice zákona o konkursu a vyrovnání, ale jsou, při nikterak výrazně odlišné zákonné úpravě, dle odvolacího soudu aplikovatelné i na řízení insolvenční) bez dalšího vycházet nelze, pokud by tento důkaz měl vyústit v rozhodnutí o dlužníkově úpadku. Již proto ne, že celková masa závazků, byť poměřována k dohledanému majetku dlužníka, nemusí být tím určujícím kriteriem, pokud není zřejmé, že se jedná o závazky již splatné, což ovšem neplyne ani ze správcovy zprávy, ani z odůvodnění rozhodnutí. Vyjde-li se pak zároveň z toho, že jde o pohledávky vesměs nevykonatelné, což platí též o pohledávkách obou navrhovatelů, pak je namístě za takového stavu věci přiznat relevanci dlužníkovým námitkám, že v tomto směru insolvenční soud jeho obranu poněkud pominul a s jeho výhradami stran absence úpadku se vypořádal nedostatečně. Je sice pravdou, že správcem i soudem zmíněné nedostatky v účetnictví jdou především k tíži dlužníka a jeho argumentaci (o tom, že v úpadku není) poněkud oslabují, nicméně i tak není možné bez dalšího vyloučit, že navrhovatelé insolvenčním návrhem vlastně obcházejí právním řádem preferované uspokojení svých nároků v exekuci (popř. výkonem rozhodnutí) vedené na skutečně existující majetek dlužníka (dle zjištění insolvenčního správce ve výši dosahující téměř 40.000.000,-Kč, počítaje v to i dvě dlužníkovy nemovitosti), přičemž fakt, že si pro své pohledávky dosud neopatřili exekuční tituly, by zásadně neměl jít k tíži dlužníka.

Ze shora uvedených důvodů má tedy odvolací soud za to, že z napadeného usnesení se úpadek dlužníka nepodává, neboť nelze dovodit jeho existenci ve formě předlužení, a s ohledem na skutečnost, že dlužník se kvalifikovaně bránil proti tvrzení o své platební neschopnosti a tvrdil existenci svého majetku, nelze bez dalšího dospět ani k závěru o platební neschopnosti dlužníka. Proto odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) a odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 16. října 2012

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová