1 VSPH 1225/2012-A-52
KSUL 43 INS 23893/2011 1 VSPH 1225/2012-A-52

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka METALLPLAST-RECYKLING, s.r.o., IČO 47286164, sídlem Krupka, Pod Stadionem 84, zast. JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem, sídlem Ústí nad Labem, Pařížská 6, zahájené na návrh Flame Consulting Limited-organizační složka v České republice, IČO 28234812, sídlem Praha 5-Zličín, Strojírenská 47, zast. JUDr. Filipem Štípkem, advokátem, sídlem Ústí nad Labem, Hradiště 96/6-8, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. července 2012, č.j. KSUL 43 INS 23893/2011-A-40,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. července 2012, č.j. KSUL 43 INS 23893/2011-A-40, se v bodech I., II. výroku p o t v r z u j e .

II. Navrhovateli se ukládá zaplatit dlužníkovi 3.360,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Michala Vejlupka.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem odmítl insolvenční návrh Flame Consulting Limited-organizační složka v České republice (dále jen navrhovatel) ohledně dlužníka METALLPLAST-RECYKLING, s.r.o. (bod I. výroku), uložil navrhovateli povinnost zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení částku 11.520,-Kč včetně DPH (bod II. výroku), rozhodl o vrácení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč navrhovateli (bod III. výroku) a navrhovateli uložil povinnost sdělit mu číslo svého účtu (bod IV. výroku) a zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč s tím, že dne 10.4.2012 navrhovatel tuto povinnost již splnil (bod V. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se navrhovatel domáhal insolvenčním návrhem zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek s tvrzením, že má za ním pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 13.4.2010 ve výši 750.000,-Kč, pohledávku ve výši 300.000,-Kč z neuhrazených faktur č. FV 0610003, FV 0710003, FV 0810003, FV 0910003 a FV 1010003 podle smlouvy o poskytování služeb při restrukturalizaci dlužníka ze dne 15.12.2009 a pohledávku ze smlouvy o poskytování služeb při restrukturalizaci dlužníka ze dne 20.5.2011 ve výši 100.000,-Kč bez DPH měsíčně. Navrhovatel označil dalších 20 věřitelů dlužníka, z jejichž existence dovozoval, že se dlužník nachází v platební neschopnosti.

Dlužník považoval insolvenční návrh za šikanozní, neboť pohledávky navrhovatele byly zcela uhrazeny nebo zanikly ke dni 19.12.2011 zápočtem anebo je považoval za neoprávněné, a tvrdil, že nemá žádné závazky vůči navrhovatelem označeným věřitelům.

Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že navrhovatel doložil existenci své splatné pohledávky za dlužníkem ve výši 750.000,-Kč ze smlouvy o půjčce, když dlužník nerozporoval přijetí půjčky a neprokázal důvodnost své obrany, že by tato pohledávka zanikla započtením. Z toho soud I. stupně dovodil, že navrhovatel osvědčil svoji aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu.

Pokud šlo o tvrzení navrhovatele ohledně úpadku dlužníka, vyšel soud I. stupně ze závěrů vyjádřených v kasačním usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.6.2012, č.j. 1 VSPH 821/2012-A-36, dle nichž je insolvenční návrh v tomto ohledu neprojednatelný. Proto ho podle § 128 odst. 1 IZ odmítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a vyhl. č. 484/2000 Sb. O poplatkové povinnosti pak podle § 4 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (položka 4 bod 1 písm. c/ sazebníku).

Jen proti bodům I., II. výroku usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Namítal, že soud I. stupně postupoval nesprávně, když insolvenční návrh odmítl, aniž mu dal šanci jej doplnit a upřesnit údaje o splatnosti pohledávek jím označených věřitelů. Pokud by ho soud I. stupně vyzval k doplnění jeho návrhu, zcela jistě by tak učinil.

Dlužník ve vyjádření k odvolání protestoval proti průtahům v řízení a připomínal, že od jeho zahájení aktivně vystupoval proti insolvenčnímu návrhu a poukazoval na jeho nepravdivost. Vyjádřil nesouhlas s postupem soudu I. stupně a požadoval, aby řízení bylo co nejrychleji ukončeno.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání [§ 94 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona; dále jen IZ], přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v navrhovatelem zmiňovaném usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A (publikovaném pod zn. R 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení ze dne 20.5.2010, sen.zn. 29 NSČR 22/2009 (publikovaného pod zn. R 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím

úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení ze dne 27.1.2010, sen.zn. 29 NSČR 1/2008-A (publikovaném pod zn. R 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Z toho plyne, že osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v návrhu přesně označeny, jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány.

Z insolvenčního spisu plyne, že navrhovatel v něm uvedl rozhodující skutečnosti týkající se vzniku a existence svých pohledávek za dlužníkem, na jejichž základě dovozuje svou věcnou legitimaci podle § 105 IZ, avšak k dalším předpokladům dlužníkova úpadku podle § 3 IZ se omezil jen na označení dvaceti dalších věřitelů (jež určil firmou a sídlem, event. též IČO) s paušálním tvrzením, že mají pohledávky za dlužníkem po dobu delší než 30 dnů po splatnosti, jež dlužník neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti bez uvedení výše pohledávek těchto věřitelů a lhůt jejich splatnosti.

Na základě takovýchto tvrzení zjevně nelze přijmout závěr, že dlužník má vedle navrhovatele i další věřitele, vůči nimž má závazky, a to závazky splatné déle než 30 dnů, popř. že jde rovněž o závazky více než 3 měsíce po splatnosti. Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) IZ, jež v daném případě absentují.

Nutno zdůraznit, že požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu na zahájení insolvenčního řízení nelze nikterak směšovat s pravidly důkazního řízení. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování-lhostejno přitom, o kterých skutečnostech je soud povinen provádět i důkazy účastníky nenavržené-musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Jakkoli § 86 IZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele. Povinnost insolvenčního soudu stanovená v § 86 IZ je pojmově spojena s dokazováním. To znamená jediné; výsledek dokazování dlužníkova úpadku není závislý jen na důkazech navržených účastníky. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy též ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 1 IZ neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu nalézacího řízení a individuálního výkonu rozhodnutí. Totéž platí i pro případ, kdy si věřitel svojí splatnou pohledávkou za dlužníkem, z níž by měla vyplývat jeho legitimace k podání insolvenčního návrhu, není jist, a kdy není schopen svoji pohledávku bezpochybně listinami osvědčit, nebo dokonce ani není s to ji řádně skutkově vymezit. Věřitel nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh na dlužníka, o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace, nebo pokud k podání takového návrhu není vybaven nepochybnou věcnou legitimací.

Z uvedeného je zřejmé, že insolvenční návrh věřitele neobsahuje povinná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) osvědčit dlužníkův úpadek, a protože pro takové nedostatky-jak plyne z výše citované judikatury-v řízení nelze pokračovat, postupoval soud I. stupně správně, když návrh dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítl. Vady insolvenčního návrhu mohl navrhovatel odstranit, jen dokud soud I. stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ. Proto i kdyby navrhovatel učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení doplnění návrhu, nemělo by to z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu. Jinými slovy řečeno, soud I. stupně se správně řídil závěry vyjádřenými v kasačním usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.6.2012, č.j. 1 VSPH 821/2012-A-36, jímž byl vázán.

Z těchto důvodů odvolací soud usnesení v napadeném bodě I. výroku včetně akcesorického bodu II. výroku o náhradě nákladů řízení podle § 219 o.s.ř. jako ve výroku věcně správné potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a proti neúspěšnému navrhovateli přiznal dlužníku právo na náhradu jeho nákladů na právní zastoupení advokátem v rozsahu odměny podle § 10 odst. 3 za použití § 8 a § 13 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (tj. 50 % z 10.000,-Kč) se snížením o 50 % dle § 18 odst. 1 téže vyhlášky (tj. 50 % z 5.000,-Kč), tj. ve výši 2.500,-Kč, a jedné náhrady hotových výdajů ve výši 300,-Kč, tj. celkem 2.800,-Kč, což činí se zvýšením o 20% DPH celkem částku 3.360,-Kč.

Poučení : Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 25. září 2012

JUDr. František K u č e r a , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová