1 VSPH 1223/2012-B-66
KSUL 43 INS 4584/2011 1 VSPH 1223/2012-B-66

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka INSTALPRIM, s.r.o., IČO 27950760, sídlem Děčín, Masarykovo nám. 3/3, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. července 2012, č.j. KSUL 43 INS 4584/2011-B-56,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. července 2012, č.j. KSUL 43 INS 4584/2011-B-56, se v bodech I., II. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem pod bodem I. výroku zamítl návrh dlužníka INSTALPRIM, s.r.o. (dále jen dlužník) na povolení reorganizace, pod bodem II. výroku prohlásil konkurs na majetek dlužníka, pod bodem III. výroku konstatoval, že účinky rozhodnutí o prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku, a pod bodem IV. výroku uložil insolvenční správkyni Ing. Vladimíře Jechové Vápeníkové (dále jen správkyně) povinnost podávat každé tři měsíce soudu a věřitelskému orgánu zprávy o průběhu insolvenčního řízení.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 8.6.2011 (A-17) mj. zjistil úpadek dlužníka a svolal první schůzi věřitelů na 24.8.2011, že dne 23.6.2011 podal dlužník návrh na povolení reorganizace a že usnesením ze dne 24.8.2011 mj. prohlásil konkurs na majetek dlužníka, jenž byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27.4.2012, č.j. 3 VSPH 1223/2011-B-51 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Soud I. stupně vyšel z toho, že podání dlužníka ze dne 20.6.2011 označené jako Návrh na povolení reorganizace a Reorganizační plán je podle svého obsahu jen návrhem na povolení reorganizace, neboť obsahuje jeho náležitosti ve smyslu § 319 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a neobsahuje nic z náležitostí reorganizačního plánu dle § 340 IZ, a obšírně rozvedl vše, co v něm chybělo. Soud I. stupně konstatoval, že dlužník nesplňuje podmínky přípustnosti reorganizace uvedené v § 316 odst. 4 IZ a že jeho reorganizace by byla možná jen za předpokladu, že by dlužník ve spojení s návrhem na povolení reorganizace předložil ve lhůtě k tomu určené dle § 316 odst. 5 IZ též reorganizační plán přijatý předepsaným způsobem. To však dlužník neučinil, když reorganizační plán včas nepředložil (podání dlužníka ze dne 20.6.2011 došlé mu dne 23.6.2011 soud nepovažoval za reorganizační plán). Proto soud I. stupně uzavřel, že reorganizace dlužníka je definitivně nepřípustná ve smyslu § 316 odst. 5 IZ a návrh na její povolení zamítl podle § 326 IZ.

Proti bodům I., II. výroku usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, neboť měl za to, že jeho včas učiněné podání ze dne 20.6.2011 mělo všechny náležitosti jak návrhu na povolení reorganizace, tak i reorganizačního plánu. Uvedl, že soud I. stupně jeho návrh neodmítl podle § 320 IZ ani o něm nerozhodl podle § 322 IZ, ale rozhodl o něm meritorně bez svolání schůze věřitelů a bez jednání, tedy že postupoval v rozporu s § 325 IZ. Dále mu vytýkal, že k zamítnutí návrhu došlo z důvodů, jež nejsou uvedeny v taxativním výčtu důvodů uvedených v § 326 IZ a že z jeho návrhu takové důvody nelze dovozovat. Zdůrazňoval, že k zamítnutí návrhu došlo z důvodů namítaných vad v předloženém reorganizačním plánu, které bylo možno odstranit postupem podle § 320 IZ. Vyjádřil názor, že k projednání reorganizační plánu, jenž považoval za perfektní a přijatý potřebnou většinou věřitelů, měl soud I. stupně svolat schůzi věřitelů, a pokud tak neučinil, zatížil tím řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Nesouhlasil s tím, že soud I. stupně vyžadoval ověřené podpisy na souhlasech věřitelů s reorganizačním plánem, neboť takovou povinnost mu IZ nestanoví. Pokud soud I. stupně návrh na povolení reorganizace zamítl, vyloučil tím věřitele z rozhodování o něm, neboť takové jejich rozhodnutí o přijetí či odmítnutí reorganizačního plánu věřiteli nemůže soud předjímat. Z toho dovozoval předčasnost napadeného usnesení.

Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem ve vyjádření k odvolání navrhlo, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Vyjádřilo názor, že k zamítnutí návrhu na povolení reorganizace došlo z nezákonných důvodů, když důvodem k takovému postupu soudu I. stupně byly vady reorganizačního plánu, jež nejsou upraveny v § 326 IZ jako důvod pro zamítnutí návrhu na povolení reorganizace, a že neověření podpisů věřitelů na připojených prohlášeních o schválení reorganizačního plánu neodůvodňuje nepřípustnost reorganizace ve smyslu § 316 IZ.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení v napadeném rozsahu i řízení jemu předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ustanovení § 148 IZ insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením (odstavec 1). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odstavec 2).

Dle ustanovení § 149 odst. 1 IZ, nejde-li o případ podle § 148, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku; nesmí však rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku.

Ustanovení § 150 IZ pak určuje, že má-li insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle § 149 odst. 1, schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku může též přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku.

Z ustanovení § 152 IZ se pak podává, že přijme-li schůze věřitelů usnesení podle § 150, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku podle tohoto usnesení. To neplatí, je-li v době přijetí usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníkem osoba, u které zákon tento způsob řešení úpadku vylučuje, nebo je-li přijaté usnesení v rozporu s reorganizačním plánem přijatým všemi skupinami věřitelů, který dlužník předložil insolvenčnímu soudu po rozhodnutí o úpadku; § 54 odst. 1 se nepoužije.

Podle ustanovení § 316 IZ dále platí, že reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů (odstavec 1). Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku (odstavec 2). Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu (odstavec 3). Reorganizace je přípustná, jestliže celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100.000.000,-Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno (odstavec 4). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek, omezení podle odstavce 4 se nepoužije (odstavec 5).

A konečně, dle ustanovení § 318 odst. 1 IZ dlužník, který podal insolvenční návrh pro hrozící úpadek, může podat návrh na povolení reorganizace nejpozději do rozhodnutí o úpadku. V ostatních případech lze návrh na povolení reorganizace podat nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení okruhu způsobilých námitek dlužníka proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek je určující přesné pojmenování právního rámce, ve kterém insolvenční soud k vydání takového usnesení přistoupil.

V daném případě se ze spisu podává, že usnesení o úpadku dlužníka ze dne 8.6.2011 (A-17) je již pravomocné (dlužníkovi nepříslušelo právo odvolání proti němu), že se dlužník připojil k insolvenčním návrhům navrhovatelů a), b) samostatným insolvenčním návrhem ze dne 26.4.2011 (A-14), jímž se domáhal zjištění svého úpadku a navrhoval jeho řešení reorganizací s tvrzením, že řádně odůvodněný návrh na povolení reorganizace (po předchozím zajištění jeho přijetí potřebnou většinou věřitelů) předloží soudu do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku.

Přitom není sporu o tom (v řízení nebylo nikým zpochybněno), že insolvenční řízení se týká dlužníka, který je podnikatelem (společnosti s ručením omezeným), a u kterého tedy nemá smyslu zkoumat otázku případného řešení úpadku oddlužením, vyhrazenému (v intencích § 389 IZ a ustáleného výkladu tohoto ustanovení podaného Nejvyšším soudem ČR v usnesení ze dne 21.4.2009, sp.zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) fyzické nebo právnické osobě, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání.

Jak se přitom podává přímo z usnesení o úpadku, s tímto rozhodnutím nebylo spojeno (podle § 148 odst. 1 IZ) rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (jímž u dlužníka, který je podnikatelem, podle § 4 odst. 2 písm. a) a b) IZ může být jen rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, nebo rozhodnutí o povolení reorganizace), vzhledem k tomu, že nebylo vyloučeno řešení dlužníkova úpadku reorganizací prostřednictvím návrhu na povolení reorganizace podaného dlužníkem ve lhůtě určené v § 318 odst. 1 větě druhé IZ spojeného (při současném dodržení lhůty uvedené v § 316 odst. 5 IZ) s reorganizačním plánem přijatým způsobem popsaným v § 316 odst. 5 IZ, jehož prostřednictvím mohl dlužník překonat podmínku kladenou pro přípustnost reorganizace ustanovením § 316 odst. 4 IZ.

Insolvenční zákon tedy u dlužníka, který je podnikatelem, počítá s tím, že dokud je možný (protože přípustný) způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací, je vyloučeno spojit s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Nejde-li o případ podle § 148 odst. 2 IZ (kdy insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o povolení reorganizace), je v takové situaci zásadně (leč nikoli bezvýjimečně) vyloučeno přijmout rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku před skončením (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (§ 149 odst. 1 IZ).

V režimu úpravy obsažené v § 148 až § 150 a § 316 IZ přicházejí v úvahu podle výkladu podaného Nejvyšším soudem ČR v usnesení ze dne 20.1.2011, sp. zn. KSBR 27 INS 3089/2009, 29 NSČR 30/2010-B uveřejněném pod zn. R 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tři základní typové situace:

1) Je-li dlužník podnikatelem, kterého z reorganizace vylučuje úprava obsažená v § 316 odst. 3 IZ, lze s rozhodnutím o úpadku spojit bez dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, jelikož dlužníkem je osoba, u které insolvenční zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací (§ 148 odst. 1 IZ). Jestliže insolvenční soud v takovém případě s rozhodnutím o úpadku nespojil rozhodnutí o prohlášení konkursu (např. proto, že přehlédl, že dlužník je insolvenčním zákonem z reorganizace vyloučen), není při vydání rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku vázán požadavkem vyčkat skončení (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (§ 149 odst. 1 IZ). Schůze věřitelů totiž v takovém případě ani nemůže přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací, a kdyby takové rozhodnutí přesto přijala, nebyl by jím insolvenční soud vázán (srov. § 152 IZ). Závazné pro insolvenční soud v takovém případě není (byť způsob řešení úpadku odpovídá zákonu) ani usnesení schůze věřitelů o tom, že způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs (srov. opět dikci § 152 IZ).

2) Dlužník je podnikatelem, u kterého je reorganizace podle insolvenčního zákona-objektivně vzato-přípustná (nejde o případ dle § 316 odst. 3 IZ a dlužník současně splňuje některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v ustanovení § 316 odst. 4 IZ). V takovém případě nelze s rozhodnutím o úpadku spojit bez dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (nelze postupovat dle § 148 odst. 1 IZ). Předmětem jednání první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (§ 136 odst. 2 písm. g/ IZ) v takovém případě je (má být) vždy též bod nabízející schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku.

S přihlédnutím k ustanovení § 325 IZ, podle kterého při projednání návrhu na povolení reorganizace postupuje insolvenční soud podle § 148 až 152 IZ, není insolvenční soud v takovém případě oprávněn rozhodnout o dlužníkově včas podaném a opodstatněném návrhu na povolení reorganizace až do skončení (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku. Nevznese-li k výzvě insolvenčního soudu návrh na přijetí usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku žádný z přítomných věřitelů, je tím příslušný bod jednání této schůze věřitelů vyčerpán.

Schůze věřitelů přitom může v nyní popisovaném případě přijmout usnesení o tom, že povoluje způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací, bez zřetele k tomu, že v době konání schůze věřitelů k tomu oprávněným osobám (v intencích § 317 odst. 1 IZ tedy dlužníku nebo některému z přihlášených věřitelů) již uplynula lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace.

Z povahy věci pak plyne (vzhledem k tomu, že podle systematiky insolvenčního zákona je způsob řešení dlužníkova úpadku konkursem zbytkovým řešením vždy tam, kde není rozhodnuto o přijetí sanačního způsobu řešení dlužníkova úpadku /o povolení reorganizace/), že tam, kde schůze věřitelů hlasuje o návrhu některého z přítomných věřitelů na přijetí usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku, ačkoli dlužník ani některý z přihlášených věřitelů nepodal návrh na povolení reorganizace, hlasuje vždy o tom, zda povoluje způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací. Není-li takové usnesení přijato, není zde usnesení schůze věřitelů, jímž by byl insolvenční soud ve smyslu § 152 věty první IZ vázán, ale insolvenční soud rozhodne automaticky o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, neboť jiné rozhodnutí za daného stavu věci nepřichází v úvahu (není zde nevypořádaných návrhů na povolení reorganizace).

Je-li zde v době konání (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku návrh dlužníka na povolení reorganizace, může vedle hlasování o tom, zda schůze věřitelů povoluje způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací, obstát i hlasování o tom, zda způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs.

Záporná (a třeba i jednomyslně přijatá) odpověď daná hlasováním schůze věřitelů o tom, zda způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs, pak nevylučuje rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (takové hlasování nelze interpretovat ani jako usnesení o povolení způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací, ba dokonce ani jako usnesení, jímž schůze věřitelů ve smyslu § 323 odst. 1 IZ schválila návrh na povolení reorganizace podaný věřitelem). Jestliže však schůze věřitelů přijme předepsanou většinou (§ 151 IZ) usnesení o tom, že způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs, je tím pro insolvenční soud v intencích § 152 věty první IZ závazným způsobem určen způsob řešení dlužníkova úpadku (konkursem), a to bez zřetele k tomu, že je zde jinak věcně zdůvodněný a včasný návrh dlužníka na povolení reorganizace, jemuž by insolvenční soud jinak (kdyby nebylo usnesení schůze věřitelů podle § 150 IZ) vyhověl.

V takovém případě insolvenční soud po skončení schůze věřitelů vydá usnesení, jímž se jednak vypořádá s dlužníkovým návrhem na povolení reorganizace, a to tak, že jej zamítne s poukazem na závaznost usnesení schůze věřitelů o jiném (než dlužníkem navrženém) způsobu řešení jeho úpadku, jednak současně (opět s odůvodněním, že usnesení schůze věřitelů o této otázce je pro něj závazné) prohlásí konkurs na majetek dlužníka.

To je ostatně ve shodě s tím, jak se k úpravě obsažené v ustanoveních § 148 až § 152 IZ vyslovuje důvodová zpráva k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (jenž projednávala Poslanecká sněmovna ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120). Ve vládním návrhu insolvenčního zákona se úprava obsažená nyní v § 150 až 152 IZ nacházela (v nezměněné podobě) v ustanoveních § 150 a § 151, podle této důvodové zprávy: Ustanovení § 149 návrhu pak pro další případy předepisuje insolvenčnímu soudu, aby o způsobu řešení úpadku rozhodl (nejpozději do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku) až po schůzi věřitelů, na které se věřitelé mohou k řešení dlužníkova úpadku závazně vyslovit (§ 150 odst. 1). Pro tento účel se zavádí speciální kvorum (§ 150 odst. 2), jež odpovídá významu schůzí přijímaného usnesení. Důvody, pro které insolvenční soud nemusí rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle takto přijatého usnesení schůze věřitelů, jsou taxativně (v souladu s logikou věci) vypočteny v § 151 návrhu.

K uvedenému zbývá doplnit, že úsudek, podle kterého schůze věřitelů svým rozhodnutím překonává i dlužníkův včasný a jinak přípustný návrh na povolení reorganizace, podporuje i výčet výjimek ze závaznosti usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku, obsažených v ustanovení § 152 větě druhé IZ. Ve vztahu k dlužníkovým pokusům o povolení reorganizace totiž označené ustanovení dovoluje insolvenčnímu soudu pominout usnesení přijaté schůzí věřitelů podle § 150 IZ, jen je-li zde již dlužníkem předložený a všemi skupinami věřitelů přijatý reorganizační plán, se kterým je takové usnesení v rozporu. Prosté včasné podání jinak přípustného návrhu na povolení reorganizace závaznost usnesení schůze věřitelů přijatého podle § 150 IZ neprolamuje, a to ani tehdy, je-li spolu s ním již předložen reorganizační plán, který ovšem nebyl schválen způsobem popsaným v § 152 větě druhé IZ.

3) Dlužník je podnikatelem, u kterého reorganizace podle insolvenčního zákona není přípustná bez dalšího (nejde sice o případ dle § 316 odst. 3 IZ, avšak dlužník nesplňuje ani některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v ustanovení § 316 odst. 4 IZ). V takovém případě je reorganizace podle insolvenčního zákona přípustná podmíněně, za předpokladu, že dlužník ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předloží ve lhůtě určené v § 316 odst. 5 IZ reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení, čímž překoná nesplnění některé z podmínek kladených pro přípustnost reorganizace ustanovením § 316 odst. 4 IZ. S vydáním rozhodnutí o úpadku nelze za této situace spojit rozhodnutí o prohlášení konkursu (§ 148 odst. 1 IZ). Na program jednání první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (§ 136 odst. 2 písm. g/ IZ) v takovém případě insolvenční soud zařadí i bod nabízející schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Jestliže však lhůta určená k předložení reorganizačního plánu dlužníkem v § 316 odst. 5 IZ marně uplyne ještě před konáním oné (první) schůze věřitelů, stává se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou a insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby i před konáním schůze věřitelů prohlásil konkurs na majetek dlužníka. O usnesení schůze věřitelů, která by přijala usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku až po marném uplynutí lhůty dle § 316 odst. 5 IZ, platí dále to, co bylo o povaze takového usnesení řečeno výše pod bodem 1).

Z výše uvedených možností dopadá na posuzovanou věc bod 3), neboť dlužník je podnikatelem, který sice nesplňuje žádný z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace ve smyslu § 316 odst. 4 IZ, avšak reorganizace u něho ještě mohla být přípustná ve smyslu § 316 odst. 5 IZ za předpokladu, že by dlužník ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předložil současně reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení.

Odvolací soud zastává názor, že reorganizační plán (§ 338 a násl. IZ) je zcela samostatný dokument s přesně vymezeným obsahem (s náležitostmi dle § 340 IZ) a doklady (s přílohami dle § 342 IZ), který se zásadně předkládá spolu se zprávou o reorganizačním plánu (její náležitosti viz § 25 a příloha k vyhlášce č. 311/2007 Sb.) ve smyslu § 343 IZ, jejíž je přílohou (§ 25 odst. 2 vyhlášky č. 311/2007 Sb.). Z uvedeného plyne, že reorganizační plán nelze považovat za přílohu návrhu na povolení reorganizace (srov. § 24 vyhlášky č. 311/2007 Sb. upravující povinné přílohy návrhu na povolení reorganizace), a v případě jeho absence proto nelze postupovat podle § 320 odst. 1 a 2 IZ, tedy vyzývat navrhovatele k doplnění návrhu na povolení reorganizace a není-li doplněn, návrh na povolení reorganizace pro vady odmítnout (§ 320 odst. 3 IZ). Není-li reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v § 316 odst. 5 IZ předložen včas ve lhůtě k tomu určené podle téhož ustanovení, ačkoliv návrh na povolení reorganizace byl podán včas ve lhůtě k tomu určené podle § 318 odst. 1 IZ, je tím dán důvod pro zamítnutí návrhu na povolení reorganizace z důvodu, že se reorganizace stala definitivně nepřípustnou podle § 316 odst. 5 IZ, a nikoliv z důvodů uvedených v § 326 IZ, jež se pojí jen k rozhodování o návrhu, jenž je podle § 316 odst. 4 nebo 5 IZ přípustným. Takové rozhodnutí může insolvenční soud přijmout i před konáním schůze věřitelů (tedy bez jednání), neboť schůze věřitelů v takovém případě ani nemůže přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací, a kdyby takové rozhodnutí přesto přijala, nebyl by jím insolvenční soud vázán (srov. § 152 IZ). Závazné pro insolvenční soud v takovém případě nebylo (byť způsob řešení úpadku odpovídá zákonu) ani usnesení schůze věřitelů o tom, že způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs (srov. opět dikci § 152 IZ).

V souvislosti s tím odvolací soud též připomíná právní závěry Nejvyššího soudu ČR vyjádřené v jeho usnesení ze dne 27.10.2011, sp.zn. 29 NSČR 3/2011, jež jsou použitelné i v této věci a dle nichž je-li dlužník podnikatelem, u kterého je přípustnost reorganizace podmíněna tím, že ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předloží ve lhůtě určené v § 316 odst. 5 IZ reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení a uplyne-li lhůta k předložení reorganizačního plánu marně ještě před konáním první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku, je soud povinen prohlásit konkurs na majetek dlužníka bez zřetele k tomu, zda funkci insolvenčního správce vykonává osoba, u které je důvod pochybovat o její nepodjatosti.

V daném případě se ze spisu-ve shodě se zjištěním soudu I. stupně-podává, že dlužník podáním ze dne 20.6.2011 došlým soudu dne 23.6.2011 podal sice včas ve smyslu § 318 odst. 1 věty druhé IZ (ve lhůtě nejpozději do 10 dnů před první schůzí věřitelů konané dne 24.8.2011) návrh na povolení reorganizace, společně s ním však již (vůbec) nepředložil (ve lhůtě nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku vydaného dne 8.6.2011) reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v § 316 odst. 5 IZ (a ani zprávu o reorganizačním plánu). Odvolací soud shodně jako soud I. stupně nahlíží na dlužníkovo podání ze dne 20.6.2011 (B-2)-jež je třeba posuzovat podle jeho obsahu, a nikoliv podle toho, jak je dlužník označil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.)-tak, že šlo jen o návrh na povolení reorganizace, k němuž dlužník v příloze připojil jen výpis z obchodního rejstříku, notářský zápis NZ 255/2011, N 319/2011, usnesení soudu I. stupně ze dne 8.6.2011 (A-17) o zjištění svého úpadku a prohlášení věřitelů GELOT, s.r.o., Sorina Nistora a Petra Příhody o tom, že přijímají reorganizační plán (jenž ovšem předložen nebyl). Odvolací soud se proto zcela ztotožňuje se zjištěními a závěry soudu I. stupně vyjádřenými v odůvodnění napadeného usnesení, na něž lze pro stručnost odkázat a v nichž soud I. stupně přesvědčivě vysvětlil, proč podání dlužníka ze dne 20.6.2011 (B-2) nelze považovat za reorganizační plán. Proto odvolací soud shledal správným též závěr soudu I. stupně, jenž na základě svého zjištění, že dlužník nepředložil včas reorganizační plán, stala se navrhovaná reorganizace nepřípustnou, a proto návrh na její povolení právem zamítl, byť tak učinil s odkazem na § 326 IZ, ačkoliv správně mělo být uvedeno ustanovení § 316 odst. 5 IZ.

Pokud jde o odvolací argumentaci dlužníka spočívající v přesvědčení, že jeho podání ze dne 20.6.2011 (B-2) bylo jak návrhem na povolení reorganizace, tak i reorganizačním plánem, neshledal ji odvolací soud opodstatněnou z důvodů shora vysvětlených, stejně jako jeho výhrady, že jím navrhovaná reorganizace měla být předmětem jednání schůze věřitelů (event. jiného soudního jednání), neboť-jak vysvětleno shora-by jakýkoliv výstup z této schůze nebyl pro insolvenční soud závazný. Ostatně to, že definitivně nepřípustnou reorganizaci lze zamítnout (bez jednání) i před konáním schůze věřitelů, naznačil odvolací soud dlužníkovi již ve svém kasačním usnesení ze dne 27.4.2012, č.j. 3 VSPH 1223/2011-B-51, jímž byl soud I. stupně vázán a jímž se správně řídil. Shora vysvětleno bylo též to, že k zamítnutí nepřípustné reorganizace dochází podle § 316 IZ, a nikoliv podle § 326 IZ, jenž upravuje pouze důvody zamítnutí jinak přípustné reorganizace.

Dlužník se spolu s Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem mýlí též v interpretaci odůvodnění napadeného usnesení potud, že snad k zamítnutí reorganizace došlo z důvodů vad reorganizačního plánu. Ba právě naopak: z odůvodnění napadeného unesení dle názoru odvolacího soudu jasně plyne, že důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení reorganizace byla její zjištěná nepřípustnost. Okolnost, že se soud I. stupně obšírně zabýval náležitostmi reorganizačního plánu, byla vyvolána toliko potřebou patřičně zdůvodnit, proč podání dlužníka ze dne 20.6.2011 (B-2) nelze-podle jeho obsahu-považovat za reorganizační plán. V žádném případě však jen z toho, že dlužník své podání nesprávně označil (nadepsal) mj. též jako reorganizační plán , nelze dovozovat opak, totiž že by reorganizační plán byl snad (včas) předložen, ale byl pouze neúplný (vadný).

Pokud jde o soudem I. stupně konstatovaný nedostatek ověření pravosti podpisů věřitelů na jejich prohlášeních o přijetí reorganizačního plánu, považoval odvolací soud za potřebné jej korigovat potud, že takový požadavek-jak si dlužník i Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem správně povšimli-IZ nestanoví. Uvedený názor soudu I. stupně v této otázce se však nijak nedotýká věcné správnosti napadeného usnesení vystavěného na jiných skutečnostech, totiž na tom, že dlužník reorganizační plán včas (resp. vůbec) nepředložil, čímž si sám uzavřel cestu reorganizace podle § 316 odst. 5 IZ, aniž by prohlášení některých z jeho věřitelů na tom mohlo něčeho změnit.

Ohledně zbývající odvolací argumentace dlužníka, že jím předložený reorganizační plán byl perfektní, že k zamítnutí návrhu na povolení reorganizace došlo z důvodů, jež nejsou uvedeny v taxativním výčtu § 326 IZ, nebo z důvodů vad předloženého reorganizačního plánu, které bylo možno odstranit postupem podle § 320 IZ, že k projednání reorganizačního plánu měla být svolána schůze věřitelů, jejíž rozhodnutí nemůže soud předjímat, a že napadené usnesení je předčasné, považuje ji odvolací soud za neopodstatněnou a v podrobnostech odkazuje na svá shora uvedená zjištění a závěry.

Závěrem shrnuto: protože v řízení bylo zjištěno, že dlužníkovi marně uplynula lhůta určená pro předložení reorganizačního plánu ve smyslu § 316 odst. 5 IZ ještě před konáním první schůze věřitelů, stala se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou. Soud I. stupně proto postupoval pořadem práva, když návrh na povolení reorganizace zamítl, aniž by k tomu nařizoval schůzi věřitelů, a současně prohlásil konkurs na majetek dlužníka, neboť jiný způsob řešení dlužníkova úpadku IZ již nenabízí.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud dle § 219 o.s.ř. a usnesení v napadených bodech I., II. výroku jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 13. září 2012 JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová