1 VSPH 1215/2013-A-34
MSPH 88 INS 4971/2013 1 VSPH 1215/2013-A-34

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a Mgr. Luboše Dörfla ve věci dlužníka AGH development, s.r.o., IČO 24690651, sídlem Praha 4-Háje, Tatarkova 729/10, zahájené na návrh navrhovatele a) Agentura ADOR, s.r.o., IČO 29204224, sídlem Brno-Horní Heršpice, Bohunická 576/52, zast. Mgr. Evou Rajsiglovou, advokátkou, sídlem Brno, Jaselská 940/23, k němuž přistoupila navrhovatelka b) Pavlína Procházková, nar. 27.1.1970, bytem Sokolnice, Brno-venkov, Slanisko, zast. Mgr. Evou Rajsiglovou, advokátkou, sídlem Brno, Jaselská 940/23, o odvolání navrhovatelů a), b) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2013, č.j. MSPH 88 INS 4971/2013-A-14,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2013, č.j. MSPH 88 INS 4971/2013-A-14, se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze zamítl insolvenční návrh, jímž se Agentura ADOR, s.r.o. (dále též navrhovatel a) domáhal vydání rozhodnutí o úpadku AGH development, s.r.o. (dále jen dlužník; bod I. výroku), rozhodl o vrácení složené zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč navrhovateli a) (bod II. výroku), vyslovil, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení (bod III. výroku), a navrhovateli a) uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (bod IV. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se navrhovatel a) domáhal insolvenčním návrhem zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek s tvrzením, že má za dlužníkem splatné pohledávky získané postoupením od Stavebniny Šťastný, s.r.o., které vznikly z titulu nezaplacených dodávek zboží v celkové výši 491.968,-Kč a byly splatné v srpnu a září 2012. Za dalšího věřitele dlužníka navrhovatel a) označil pana Hugo Šilberského (dále též věřitel) s pohledávkami vzniklými nezaplacením služeb dodaných na základě písemných a telefonických objednávek v celkové výši 237.055,83 Kč splatnými v únoru 2012.

Dlužník nepopíral existenci pohledávky navrhovatele a), avšak zpochybňoval její výši, jež by měla být o 95.000,-Kč nižší, neboť tuto částku již dříve započetl vůči Stavebniny Šťastný, spol. s r.o. Pohledávku věřitele dlužník popíral s tvrzením, že směřuje za Patrikem Šilberským, bratrem věřitele, a nikoliv za ním. Vysvětloval, že si dlužník jednající prostřednictvím Patrika Šilberského objednal u věřitele úpravu a cihelný recyklát na pozemek v Pohořelicích, a za to řádně zaplatil dle dohody bagristovi, kterému věřitel dlužil za služby, které pro něj prováděl. Dlužník se bránil tvrzením, že má majetek, který mnohonásobně převyšuje výši pohledávky navrhovatele a) a že se jej navrhovatel a) snaží přivést do finančních potíží a zejména získat jeho nemovitosti.

Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že navrhovatel doložil své pohledávky za dlužníkem smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30.11.2012, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 30.11.2012, všeobecnou plnou mocí vystavenou dlužníkem pro Patrika Šilberského ze dne 10.9.2010 a dohodou o platebních podmínkách na rok 2012 uzavřenou mezi prodávajícím Stavebniny Šťastný, s.r.o. a dlužníkem ze dne 8.8.2012.

Ohledně pohledávek věřitele provedl soud I. stupně důkazy listinami předloženými navrhovatelem a), a to fakturami vystavenými Hugo Šilberským VFA 12001 ze dne 24.1.2012, VFA 12002 ze dne 25.1.2012, VFA 12003 ze dne 25.1.2012 a VFA 12004 ze dne 25.1.2012, dvěma objednávkami ze dne 18.1.2012, nedatovanou objednávkou na cihelní recyklát, výpisem z katastru nemovitostí LV 1132 k.ú. Příběnice a oznámením o jednostranném zápočtu mezi Stavebniny Šťastný, s.r.o. a dlužníkem ze dne 30.11.2012, k nimž dlužník uvedl, že žádné písemné objednávky nevystavoval a jeho podpis na nich je zfalšovaný, že služby vyúčtované fakturou VFA 001 a VFA 003 neobjednal on, ale Patrik Šilberský jako fyzická osoba, a že částky vyúčtované fakturami VFA 002 a VFA 004 zaplatil na pokyn věřitele přímo bagristovi Romanovi Broulíkovi z Vlasatic.

Soud I. stupně provedl též důkazy listinami předloženými dlužníkem, a to nepodepsanou smlouvu o zřízení zástavního práva, letákem agentury ADOR CZ, čestným prohlášením Patrika Šilberského, dodacími listy ze dne 6.11.2012, v nichž je jako dodavatel označen dlužník a jako odběratel Stavebniny Šťastný, s.r.o., fakturou č. 00051 vystavenou dlužníkem pro odběratele Stavebniny Šťastný, s.r.o. a e-mailovou korespondencí ze dne 8.1.2013 mezi dlužníkem a Stavebniny Šťastný, s.r.o.

Z provedených důkazů a z tvrzení účastníků měl soud I. stupně za nesporné, že navrhovatel a) má proti dlužníkovi splatnou pohledávku. Dokazováním však naopak nebyla osvědčena pohledávka věřitele, ohledně níž by bylo třeba vést další natolik rozsáhlé dokazování, jímž by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení. V dané věci šlo o to vyjasnit rozporná tvrzení bratrů Huga a Patrika Šilberských, k čemuž by bylo třeba provést výslech Huga Šilberského, bagristy Romana Broulíka z Vlasatic a znalecký posudek z oboru písmoznalectví k určení pravosti podpisu dlužníka na objednávkách. Tak rozsáhlé dokazování však jde nad rámec insolvenčního řízení, jehož cílem není rozhodnout o sporných závazcích dlužníka, nýbrž posoudit, zda vzhledem k osvědčeným závazkům dlužníka jsou nebo nejsou dány okolnosti jeho úpadku. Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že v průběhu řízení byla prokázána jen existence jediného splatného závazku dlužníka vůči navrhovateli a že tak nebyl splněn požadavek mnohosti věřitelů, jež je pojmovým znakem úpadku. Protože úpadek dlužníka nebyl v řízení osvědčen, soud I. stupně insolvenční návrh navrhovatele a) podle § 143 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že dlužník měl ve věci plný úspěch, žádné náklady řízení mu však nevznikly. Poplatkovou povinnost uložil navrhovateli a) podle § 4 odst. 1 písm. e) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Proti tomuto usnesení se včas odvolali navrhovatel a) a navrhovatelka b), jež insolvenčním návrhem ze dne 22.6.2013 přistoupila do řízení po vydání napadeného usnesení.

Navrhovatelka b) v odvolání (A-18) poukazovala na svůj insolvenční návrh, jímž přistoupila do řízení, neboť má za dlužníkem splatné pracovněprávní nároky v celkové výši 86.640,-Kč splatné dílem ke dni 15.11.2012 a ke dni 15.12.2012 a podrobně popsala okolnosti ukončení svého pracovního poměru u dlužníka a jednotlivé pohledávky. Uvedla, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.1.2012 byla zaměstnána u dlužníka, že za měsíce říjen a poměrnou část listopadu 2012 nedostala mzdu, že dne 26.11.2012 rozhodl její ošetřující lékař o její pracovní neschopnosti, o čemž informovala dlužníka, a že následně zrušila svůj pracovní poměr dle § 56 odst. písm. b) ZP dopisem doručeným dlužníkovi dne 4.2.2013. Z toho, že navrhovatel a) doložil své pohledávky za dlužníkem a z toho, že má sama za dlužníkem splatné pohledávky dovozovala, že dlužník je v úpadku. Proto požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se zjišťuje úpadek dlužníka a na jeho majetek se prohlašuje konkurs.

Navrhovatel a) v odvolání (A-19) poukazoval na insolvenční návrh navrhovatelky b) se závěrem, že vedle jeho doložené pohledávky je zde nově další pohledávka navrhovatelky b). Z toho dovozoval, že soudem I. stupně zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť jsou zde další (nové) skutečnosti nebo jiné důkazy, které dosud nebyly uplatněny. V odvolacích důvodech a v odvolacím návrhu pak uváděl shodná tvrzení jako navrhovatelka b).

Dlužník ve vyjádření k odvolání navrhovatelky b) (A-22, A-29) popíral její tvrzení a předestřel svoji verzi průběhu a ukončení pracovněprávního vztahu s navrhovatelkou b). Uvedl zejména to, že navrhovatelka b) byla u něho zaměstnána od 1.1.2012 do 26.11.2012, kdy jí byl okamžitě ukončen pracovní poměr pro hrubé porušení pracovní kázně podle § 55 odst. 1 písm. b) ZP, neboť od 5.11. do 26.11.2012 nebyla v práci vůbec přítomna, když nečerpala dovolenou, ani nebyla nemocná. Dne 26.11.2012 se navrhovatelka b) náhle objevila zdravá na pracovišti, kde odmítla převzít písemné zrušení pracovního poměru, odešla a výsledkem byla její pracovní neschopnost a dále byla již nekontaktní. Dlužník rozvedl podrobnosti ohledně pracovní morálky navrhovatelky b), jež nepředložila dokumentaci vztahující se k její náplni práce, docházkové listy, soupis prodeje zboží a rezervace nemovitostí aj. Důvodem pro zrušení jejího pracovního poměru bylo i to, že v pracovní době trávila denně 3 a více hodin na serverech jako jsou Lidé a Badoo.

Navrhovatelka b) v replice na vyjádření dlužníka (A-25) setrvala na svých tvrzeních obsažených v insolvenčním návrhu a v odvolání včetně návrhů tam učiněných.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející, a aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 3 IZ), dospěl k závěru, že odvolání důvodná nejsou.

Podle § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 143 odst. 1 a 2 téhož zákona zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Podle § 3 IZ dlužník je v úpadku jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (odst. 1). Má se za to, že dlužník není schopen své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud (odst. 2). Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat (odst. 3).

Z dikce výše citovaných ustanovení vyplývá, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem, a to jako úpadek projevující se insolvencí dlužníka (nedostatkem platební schopnosti) nebo předlužením, jež přichází v úvahu jen u dlužníka, který je podnikatelem. Není však nezbytné, aby situace dlužníka-podnikatele naplňovala obě formy úpadku, a k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o jeho úpadku, postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní nebo že je předlužen.

V případě, kdy je insolvenční řízení zahájeno dle § 97 odst. 1 a 3 IZ na návrh věřitele, je tento navrhovatel ve smyslu § 103 odst. 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu mimo jiné uvést rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, a označit důkazy, kterých se dovolává, přičemž dle § 105 IZ je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci), a jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumáními tvrzeného dlužníkova úpadku, jehož zjištění je základním předpokladem podmiňujícím rozhodnutí o úpadku.

Pokud jde o aktivní legitimaci navrhovatele a), ztotožňuje se odvolací soud se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu I. stupně, že navrhovatel a) předloženými listinnými důkazy doložil své splatné pohledávky za dlužníkem ve výši nejméně 396.968,-Kč (jde o rozdíl částek 491.968,-Kč mínus 95.000,-Kč, která byla započtena); ostatně v tomto rozsahu dlužník vůči pohledávkám navrhovatele a) ničeho ani nenamítal. V řízení tak byl postaven najisto jeden věřitel dlužníka (navrhovatel a).

Pokud jde o závěry soudu I. stupně o neexistenci úpadku dlužníka, odvolací soud se rovněž zcela ztotožňuje s napadeným usnesením, v němž Městský soud v Praze přesvědčivým způsobem vše podstatné podrobně vysvětlil, proto na argumentaci tam obsaženou pro stručnost odkazuje. Jinými slovy řečeno, předloženými listinnými důkazy se navrhovateli a) nepodařilo v řízení osvědčit existenci dalšího věřitele dlužníka pana Hugo Šilberského, když dlužníkova obrana byla natolik kvalifikovaná, že by její vyvrácení nebo potvrzení přesahovalo meze insolvenčního řízení a fakticky by tak suplovalo řízení nalézací. Soud I. stupně správně usuzoval, že k prokázání existence dalšího věřitele dlužníka by bylo třeba především vyjasnit rozporná tvrzení bratrů Huga a Patrika Šilberských a za tím účelem vyslechnout Huga Šilberského, bagristu Romana Broulíka z Vlasatic a nechat vyhotovit znalecký posudek z oboru písmoznalectví k určení pravosti podpisu dlužníka na objednávkách. Tak rozsáhlé dokazování, jež se bezprostředně netýká zjišťování úpadku dlužníka a které řeší jen (jednu dílčí) předběžnou otázku, a to existenci druhého věřitele dlužníka, jde nad rámec insolvenčního řízení, jehož cílem není rozhodnout o sporných závazcích dlužníka, nýbrž posoudit, zda vzhledem k osvědčeným (a nesporným) závazkům dlužníka jsou nebo nejsou dány okolnosti jeho úpadku. Soud I. stupně proto správně dospěl k závěru, že v průběhu řízení byla prokázána jen existence jediného splatného závazku dlužníka vůči navrhovateli a) a že tak nebyl splněn požadavek mnohosti věřitelů, jenž je pojmovým znakem úpadku. Ostatně proti těmto zjištěním a závěrům soudu I. stupně navrhovatelé a), b) ničeho nenamítali, nerozporovali je a byli s nimi srozuměni a tento stav zůstal nezměněn i za odvolacího řízení. Protože úpadek dlužníka nebyl v řízení před soudem I. stupně ke dni vydání napadeného usnesení osvědčen, soud I. stupně insolvenční návrh navrhovatele a) podle § 143 odst. 1 IZ právem zamítl.

Zbývá se vypořádat s odvolací argumentací navrhovatelů a), b) spočívající v tom, že soudem I. stupně zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť jsou zde další (nové) skutečnosti nebo jiné důkazy, které dosud nebyly uplatněny, totiž že po vydání napadeného usnesení je zde (nový) insolvenční návrh navrhovatelky b), z něhož plyne (nový) věřitel, a to navrhovatelka b) se splatnými pracovněprávními nároky v celkové výši 86.640,-Kč.

Podle § 146 odst. 2 IZ v řízení o odvolání proti rozhodnutí podle § 142 IZ se nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. Jiným rozhodnutím o insolvenčním návrhu je též zamítnutí insolvenčního návrhu (§ 142 písm. c/ IZ).

Z citovaných ustanovení je zřejmé, že odvolací soud nemůže přihlédnout k odvolací argumentaci navrhovatelů a), b), jež spoléhá toliko na nový insolvenční návrh navrhovatelky b) a čerpá z jeho obsahu, neboť mu to insolvenční zákon neumožňuje. Jinými slovy řečeno, na skutkových a právních závěrech soudu I. stupně nemůže pozdější nový insolvenční návrh navrhovatelky b) (resp. nové skutečnosti v něm uvedené) změnit ničeho a navrhovatelce b) tak nezbývá, než strpět stav řízení v době jejího přistoupení, neboť pro ni platí (§ 107 odst. 2 IZ). Sluší se dodat, že i kdyby bylo lze přihlédnout k obsahu insolvenčního návrhu navrhovatelky b), jeví se dosavadní obrana dlužníka vůči němu opět natolik kvalifikovanou, že by její vyvrácení nebo potvrzení nepřípustně přesahovalo rámec insolvenčního řízení (předmětem dokazování by byly mezi účastníky rozporné okolnosti a důvody ukončení pracovního poměru navrhovatelky b), jakož i nároky z toho plynoucí, což opětovně vybočuje z předmětu jednání insolvenčního soudu, totiž osvědčování okolností úpadku dlužníka).

Ostatně tomu, že dlužník patrně nebude v úpadku, nasvědčuje zřejmě i to, že se do insolvenčního řízení probíhajícího od 25.2.2013 přihlásil (vyjma navrhovatele a), jen sporný věřitel Hugo Šilberský, z jehož tvrzených pohledávek však nelze usuzovat na úpadek dlužníka, a navrhovatelka b), k níž ovšem nelze přihlížet.

Dále je třeba uvést, že dle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.1.2012, č.j. 29 Cdo 4462/2011-879, které se sice vyjadřovalo k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání a jež se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní i pro výklad insolvenčního zákona, věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s návrhem na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Je-li takový návrh přesto podán, musí být zamítnut. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že dlužník tyto pohledávky neplnil proto, že toho nebyl schopen, tak spočívá na navrhovateli. Z toho, že je zde delší dobu dlužníkem dobrovolně neuspokojená pohledávka, úsudek o neschopnosti dlužníka k její úhradě bez dalšího vyvozovat nelze. Takový závěr by byl namístě, kdyby bylo osvědčeno, že pohledávka nebyla uspokojena, ač se navrhovatel o její vymožení cestou výkonu rozhodnutí nebo exekuce bez úspěchu pokoušel (srov. v duchu téže logiky v nové úpravě i ustanovení § 3 odst. 2 písm. c/ IZ). Obrana dlužníka poukazem na zpeněžitelný (exekucí nebo výkonem rozhodnutí dosažitelný) majetek, z nějž lze uspokojit pohledávky, jimiž má být osvědčen jeho úpadek, je přitom možná, když to, zda je dlužník k úhradě svých splatných pohledávek schopen , je nepochybně závislé nejen na výši částek, jež má k dispozici v hotovosti nebo na účtech, nýbrž i na posouzení, zda je schopen k takové úhradě využít i jiných svých aktiv (věcí, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot). Srov. mutatis mutandis i závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.9.2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněném pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jinak řečeno, u dlužníka, jenž má movitý či nemovitý majetek přesahující výši (všech) splatných pohledávek, jež mají osvědčovat jeho platební neschopnost, nestačí k závěru, že dlužník není úhrady těchto pohledávek schopen , pouhé zjištění, že dlužník nemá k dispozici dostatek peněžních prostředků. Vyjde-li v řízení najevo, že pohledávky, jež mají osvědčovat platební neschopnost dlužníka, lze bez obtíží uspokojit výkonem rozhodnutí (exekucí) postihujícím movitý či nemovitý majetek dlužníka, má (musí) to být naopak důvodem pro zamítnutí návrhu proto, že dlužník k úhradě těchto závazků schopen je. Převedeno na danou věc to znamená, že k tomu, aby navrhovatelé, a), b) mohli se svými insolvenčními návrhy uspět, museli by je ještě doplnit o další shora uvedená nezbytná tvrzení ohledně dlužníkova úpadku a označit k nim též potřebné důkazy, což se dosud nestalo (srov. důsledky spojené s neúplným insolvenčním návrhem stanovené v § 128 odst. 1 IZ).

Zbývá dodat, že insolvenční návrh není standardním nástrojem k vymáhání pohledávek za dlužníkem (slouží ke zjištění úpadku dlužníka). Věřitel proto není nucen-ochrana jeho práv to nevyžaduje-aby nad rámec svého práva vymáhat pohledávku suploval povinnosti dlužníka, který neřeší svůj úpadek sám. Insolvenční řízení by totiž mělo zásadně přicházet v úvahu až jako poslední možné řešení. K uplatňování pohledávky za dlužníkem slouží pravidelně nalézací nebo exekuční řízení, jež jsou k tomu primárně určena.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil včetně správných akcesorických výroků.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle jeho výsledku dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že ve věci úspěšnému dlužníkovi žádné nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 24. září 2013

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková