1 VSPH 1203/2010-B-118
MSPH 94 INS 3902/2010 1 VSPH 1203/2010-B-118

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka PALCOR CZECH, s.r.o., identifikační číslo 27615812, sídlem v Praze 2, Krkonošská 1511/5, zast. JUDr. Miroslavem Nippertem, advokátem, advokátní kancelář Spálená 29, Praha 1, o odvolání věřitelů: a) APRIS 3MP, s.r.o., identifikační číslo 27183912, sídlem v Praze 6, K Roztokům 190, b) CIEG ENGINEERING, s.r.o. v likvidaci, identifikační číslo 28425774, sídlem v Praze 1, Čelakovského sady 1580/4, oba zast. JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, c) 2R Holding, s.r.o., identifikační číslo 27274276, sídlem v Praze 10, Weilova 1451/2g, zast. Mgr. Janem Tomaierem, advokátem, sídlem v Praze 1, Vodičkova 1935/38, d) Poláček Farma Hole, s.r.o., identifikační číslo 27152383, sídlem Svrkyně, Hole 11, zast. Mgr. Robertem Hynkem, advokátem, sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 3902/2010-B-78 ze dne 16. listopadu 2010,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 3902/2010-B-78 ze dne 16. listopadu 2010 se v bodech I. a II. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku zamítl návrh na reorganizaci dlužníka-PALCOR CZECH, s.r.o., v bodě II. výroku prohlásil na majetek dlužníka konkurs a v bodě III. výroku odvolal dosavadního insolvenčního správce Ing. Jiřího Krejčiříka a novou správkyní ustanovil JUDr. Ing. Helenu Horovou.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že usnesením ze dne 16.9.2010 byl zjištěn úpadek dlužníka. Podáním ze dne 25.8.2010 navrhlo 6 věřitelů řešení úpadku dlužníka reorganizací, dne 29.9.2010 k tomuto návrhu přistoupil dlužník a předložil reorganizační plán. Insolvenční správce navrhoval řešit úpadek konkursem. Soud konstatoval, že věřitelé postupem dle § 151 odst. 1 písm. a) i b) IZ odmítli řešení úpadku reorganizací a postupem dle § 151 odst. 1 písm. b) IZ rozhodli o řešení úpadku konkursem. Soud proto postupoval dle § 152 IZ a na majetek dlužníka prohlásil konkurs.

Proti tomuto usnesení podali včas do bodů I. a II. výroku odvolání v záhlaví uvedení věřitelé. Věřitelé a) a b) v odvolání namítali, že soud I. stupně nesprávně přiznal hlasovací práva věřiteli UniCredit Bank Czech Republic, a.s., přestože se jednalo o věřitele, jehož pohledávka byla věřiteli popřena, přičemž popěrný úkon věřitelé odůvodnili i písemným podáním doručeným soudu I. stupně krátkou cestou v průběhu jednání, a schůze věřitelů ani soud mu hlasovací právo nepřiznali. Soud I. stupně však na popěrný úkon věřitelů nijak nereagoval, přes výslovný dotaz neseznámil účastníky přezkumného řízení se svým právním názorem a postupoval jako by pohledávka věřitele byla zjištěna. Svůj postoj soud nezměnil ani po oznámení ze strany jednoho z věřitelů, že pohledávka byla přihlášena duplicitně. Věřitel a) pak silou svého hlasu ve výši asi 1.198.842.213,-Kč prosadil způsob řešení úpadku, o který soud I. stupně opřel své rozhodnutí. Totožnou pohledávku přitom do řízení přihlásil i věřitel UniCredit Corporate Banking S.p.A. Věřitelé poukazovali na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 14/10 z 1.7.2010, dle kterého je § 192 odst. 1 IZ, jež nepřiznává právo popírat pohledávky ostatním věřitelům, protiústavní, přičemž na tuto skutečnost soud I. stupně nijak nereagoval. Dovozovali, že v případě, že by tento věřitel nehlasoval, by byla reorganizace věřiteli přijata.

Dále namítali, že věřitelé UniCredit Corporate Banking S.p.A. a UniCredit Bank Czech Republic, a.s. přihlásili totožnou pohledávku, tvrdili, že jsou solidárními věřiteli. Odvolatelé dovozovali, že tito dva věřitelé by měli mít hlasovací práva jen v rozsahu poloviny své přihlášené pohledávky. Dále namítali, že soud porušil své povinnosti plynoucí z čl. 40 Nařízení Rady ES č. 1346/2000 a nesplnil informační povinnosti vůči zahraničním věřitelům, kterých má dlužník celou řadu a kteří tak byli zbaveni možnosti rozhodovat o způsobu řešení úpadku dlužníka. Z výše uvedených důvodů dovozoval, že napadené usnesení bylo přijato v důsledku hrubého procesního pochybení soudu I. stupně, a proto navrhovali, aby je odvolací soud v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Věřitel c) se co do odvolací argumentace ztotožnil s věřiteli-odvolateli a) a b). Doplnil, že odvolatelé a) a b) podali proti UniCredit Bank Czech Republic, a.s., dlužníku a insolvenčnímu správci incidenční žalobu na určení neplatnosti zástavních smluv a na určení neexistence zástavních práv, kterými UniCredit Bank Czech Republic, a.s. zajistila své pohledávky. Zopakoval, že při přezkumném jednání dne 16.11.2010 odvolatelé a), c) a d) popřeli pohledávku UniCredit Bank Czech Republic, a.s. co do pořadí a zčásti i co do pravosti a opět odkázal na výše uvedený nález Ústavního soudu. Dodal, že pokud věřitelé UniCredit Corporate Banking S.p.A. a UniCredit Bank Czech Republic, a.s. nedoložili dohodu o způsobu výkonu hlasovacích práv s pohledávkou ve výši 711.072.864,79 Kč, mohli oba tito věřitelé hlasovat jen co do poloviny hlasovacích práv připadajících na přihlášenou pohledávku a odkázal na § 49 odst. 2 IZ. Dále namítal, že pokud by soud postupoval v souladu se zákonem, podstatným způsobem by se změnil poměr hlasů a kvóra pro přijetí rozhodnutí dle § 150 IZ. Proto navrhoval usnesení v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Proti výše uvedenému usnesení se odvolal včas do bodů I. a II. výroku věřitel-odvolatel d), jehož odvolací argumentace byla obsahově totožná s odvoláními výše uvedených věřitelů a), b) a c).

Proti výše uvedenému usnesení se do bodů I. a II. výroku odvolal i dlužník, jež se obsahově ztotožnil s argumenty výše uvedenými a zdůraznil, že soud opomněl o insolvenčním řízení vyrozumět zahraniční věřitele, jejichž pohledávky co do účetní hodnoty přesahují 500 mil. Kč, čímž došlo k zásadní změně poměru hlasů kvóra pro přijetí rozhodnutí dle § 150 IZ.

Z vyjádření věřitele UniCredit Bank Czech Republic, a.s. z 16.12.2010 se podává, že nesouhlasil s názorem výše uvedených věřitelů, že neměl na schůzi věřitelů právo hlasovat, namítal, že Ústavní soud ve výše citovaném nálezu dovodil, že ústavní ochrany požívá toliko právo věřitelů popírat pohledávky ostatních věřitelů, ale další aspekty výkonu tohoto práva závisí na úvaze zákonodárce, že bude na zákonodárci, jak zakotví postup při realizaci popěrného práva věřitelů, a že Ústavní soud nemůže ve svém nálezu takový postup předjímat. Namítal, že chystaná novelizace insolvenčního zákona předpokládá, že popření některým z věřitelů nebude mít vliv na výkon hlasovacích práv a tím méně lze dovozovat takový důsledek ze stávající právní úpravy. Uvedl, že nelze stavět na roveň derogaci zákona s účinky ex nunc a ex tunc a že odložení vykonatelnosti má sloužit k vyplnění mezery, která by okamžitým zrušením normy vznikla. Odložení vykonatelnosti nálezu, tedy princip právní jistoty a bezrozpornosti právního řádu, převažuje nad principem okamžitého odstranění neústavního předpisu. Odkázal na podobný názor Mgr. Jana Kozáka publikovaný v Konkursních novinách č. 16-17/2010, jež zde uvedl, že z rozhodnutí Ústavního soudu nelze dovodit, že by umožnilo bez dalšího věřitelům popírat pohledávky, ani to, že by toto právo odebral insolvenčnímu správci či dlužníkovi. Věřitel zdůraznil, že insolvenční soud v zápisu z přezkumného jednání uvedl, že popěrné právo náleží jen dlužníkovi a insolvenčnímu správci.

Dále namítal, že věřitelé překrucují rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 1704/2007 z 16.4.2008, který pouze konstatoval, že vydání rozhodnutí, o němž musí být od počátku zřejmé, že nesmí být vykonáno a že tedy nebude mít žádné právní následky, neodpovídá zákonu. Z toho však nelze dovozovat, že napadené usnesení nesmí být vykonáno.

Věřitel tvrdil, že § 49 odst. 1 IZ se na posuzovanou situaci nevztahuje, namítal, že vystupoval v roli agenta pro zajištění , a proto byl oprávněn uplatnit pohledávku v plném rozsahu vlastním jménem a odkázal na čl. 25 Úvěrové smlouvy z 12.12.2006 ve znění z 13.4.2007, a že ze strany UniCredit S.p.A šlo jen o podmíněné přihlášení, k duplicitnímu uplatnění pohledávky proto nedošlo. UniCredit S.p.A. na přezkumném jednání prohlásila, že hlasovací práva nebude vykonávat. I pokud by oba subjekty hlasovaly jen s jednou polovinou pohledávky, nemělo by to na výsledek hlasování vliv.

Ohledně domnělého částečného uhrazení pohledávky dlužníkem věřitel uvedl, že šlo jen o interní operaci provedenou automaticky informačním systémem ke konci účetního období, šlo o souběžné splacení původní dlužné jistiny a načerpání původní dlužné částky zvýšené o naběhlé úroky. K datům domnělých splátek nebyla splatná žádná splátka úvěru, pokud by dlužník měl v úmyslu splácet předčasně, musel by o tom věřitele předem informovat.

Věřitel nesouhlasil s údajným porušením čl. 40 Nařízení Rady ES č. 1346/2000 spočívající v neinformovanosti známých zahraničních věřitelů. Namítal, že insolvenční zákon neupravuje možnost vyslovit následně neplatnost přijatého usnesení schůze věřitelů, pouze soudu umožňuje dle § 54 odst. 1 IZ usnesení zrušit, je-li v rozporu se společným zájmem věřitelů.

Dále namítal, že návrh na reorganizaci nebyl schválen schůzí věřitelů, a proto soud nemohl postupovat jinak než dle § 326 odst. 1 písm. c) IZ. Zdůraznil, že dlužník nesplňoval kritéria obratu ani počtu zaměstnanců, jež stanoví insolvenční zákon pro reorganizaci. Dále namítal, že věřitelé-odvolatelé se nevypořádali dostatečně s otázkou svojí aktivní legitimace k podání odvolání do usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, když § 326 odst. 5 IZ, na který odvolatelé poukazují, se vztahuje jen na možnost opravným prostředkem napadnout usnesení o zamítnutí návrhu na reorganizaci. Zpochybnil smysl pravomoci dané soudu zpochybnit usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku dlužníka z důvodu společného zájmu věřitelů. Proto navrhoval napadené usnesení potvrdit.

V podání ze dne 3.2.2011 věřitelé APRIS 3MP, s.r.o. a CIEG ENGINEERING, s.r.o. v likvidaci namítali vadu řízení před soudem I. stupně, odmítli závěry UniCredit Bank Czech Republic, a.s., namítali porušení ústavně garantovaných práv a domnívali se, že věc měla být předložena Ústavnímu soudu. Tvrdili, že normou, která je pro vyřešení věci určující, je § 51 odst. 1 IZ. Zopakovali, že pohledávka byla přihlášena duplicitně a nebyla uzavřena dohoda ohledně výkonu práv s pohledávkou spojených. Domnívali se, že usnesení schůze věřitelů nebylo pro soud závazné, protože nebylo přijato řádně. K podání připojili ústavní stížnost ze dne 14.1.2011, kterou se domáhali, aby Ústavní soud zabránil porušování jejich práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 LZPS, zrušil rozhodnutí insolvenčního správce, který pohledávku UniCredit Bank Czech Republic, a.s. uznal, zakázal, aby práva ústavně garantovaná byla nadále porušována a přikázal provedení nového přezkoumání pohledávky UniCredit Bank Czech Republic, a.s.

Na výše uvedené podání reagoval věřitel UniCredit S.p.A. (dříve UniCredit Corporate Banking S.p.A.) s žádostí, aby odvolací soud vyčkal se svým rozhodnutím ve věci s tím, že na výše uvedené podání hodlá reagovat ve lhůtě 5 dnů.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle nálezu Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 14/10 z 1.7.2010 základním účelem úpadkového práva upraveného insolvenčním zákonem je řešení majetkových vztahů dlužníka, který je v úpadku, a uspokojení pohledávek věřitelů z jedné majetkové podstaty dlužníka. Rozhodnutí insolvenčního správce o tom, že přihlášenou pohledávku uznává nebo popírá (příp. v jakém rozsahu), určuje závazně právo věřitele na jeho poměrné uspokojení v rámci insolvenčního řízení (včetně všech dalších důsledků spojených s výsledkem přezkumu), a současně se závazně rozhoduje o právu všech ostatních věřitelů na jejich poměrné uspokojení. Nesprávné přihlášení, resp. uznání (nepopření) insolvenčním správcem té které pohledávky (její pravosti, výše, pořadí) jednoho věřitele může mít proto za důsledek (mimo jiné) uspokojení pohledávky druhého věřitele v menší míře, než by tomu bylo za předpokladu správného zjištění předmětné pohledávky, může tedy důsledně vzato značit dotčení majetkových práv věřitele. Ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona vylučuje možnost jednoho věřitele zpochybnit pohledávky jiných věřitelů, a to prostřednictvím jakéhokoli procesního prostředku.

Má-li každý dle čl. 36 odst. 1 Listiny právo domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu, přičemž podmínky a pravidla realizace tohoto práva stanoví zákon, pak takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok každého domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu v té které situaci zcela negovat, a tím tedy ústavně zaručené základní právo popřít. Článkem 36 odst. 1 Listiny je každému ústavně garantována možnost domáhat se ochrany svého práva u soudu či jiného orgánu pro všechny situace.

Zákonodárce tím, že v § 192 odst. 1 insolvenčního zákona omezil, dokonce anuloval právo věřitele domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu, základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny v těchto případech popřel.

Nesprávné přihlášení, resp. uznání (nepopření) insolvenčním správcem té které pohledávky (její pravosti, výše, pořadí) jednoho věřitele může mít proto za důsledek (mimo jiné) uspokojení pohledávky druhého věřitele v menší míře, než by tomu bylo za předpokladu správného zjištění předmětné pohledávky. Tedy může důsledně vzato značit dotčení majetkových práv věřitele a dotčení i jiných jeho práv (srov. další důsledky spojené s výsledkem přezkumu, tj. hlasování a účast ve věřitelských orgánech, příp. sankce a další procesní práva, povinnosti).

Ústavní soud ze shora uvedených důvodů zrušil § 192 odst. 1 větu první včetně věty za středníkem insolvenčního zákona, která znamená protiústavní mezeru v podobě protiústavního zúžení okruhu subjektů oprávněných popírat pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek. Ústavní soud považoval za nezbytné poskytnout časový prostor zákonodárci k odstranění ústavního deficitu zákonné úpravy, a proto odložil vykonatelnost tohoto nálezu.

Na přezkumném jednání dne 16.11.2010 věřitelé APRIS 3MP, s.r.o., CIEG ENGINEERING, s.r.o. v likvidaci a Poláček Farma Hole, s.r.o. ústně do protokolu i písemným podáním krátkou cestou do soudního spisu popřeli pohledávku UniCredit Bank Czech Republic, a.s. v celém rozsahu co do pořadí, čímž bylo zpochybněno postavení tohoto věřitele jako věřitele zajištěného a v podstatné části i co do výše s odkazem na výše uvedený nález.

Soudní praxe již ustáleně vychází ze zásady, že je-li v době rozhodování odvolacího soudu právní úprava, z níž vycházel soud prvního stupně, Ústavním soudem prohlášena za neústavní, nelze v odvolacím řízení taková ustanovení zákona aplikovat. Odvolací soud se domnívá, že tím, že soud I. stupně nechal věřitele hlasovat i přes výše uvedené popření jeho pohledávky ze strany ostatních věřitelů, dal najevo, že tento věřitel hlasovací právo ve věci určení způsobu řešení úpadku dlužníka má. V citovaném nálezu Ústavní soud toliko deklaroval, že vedle insolvenčního správce přísluší popěrné právo i věřitelům, neuvedl však již, jaké právní následky se s tímto právním úkonem pojí, pokud jde o výkon hlasovacího práva věřitele s popřenou pohledávkou. Při absenci výslovné úpravy pak nelze dovozovat, že věřitel, jehož pohledávka byla popřena ze strany jiných věřitelů, nesmí vykonávat hlasovací právo s popřenou pohledávkou spojené. Zákon neupravuje, jaké účinky popěrný úkon věřitelů má, přičemž nelze bez dalšího analogicky aplikovat § 51 odst. 1 IZ s ohledem na to, že Ústavní soud je sice tzv. negativním zákonodárcem, nemůže však chybějící právní úpravu vlastní činností doplnit.

O správnosti výše uvedeného názoru odvolací soud utvrzuje i usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. KSBR 27 INS 3089/2009, 29 NSČR 30/2010-B-34 ze dne 20.1.2011 vydané v době rozhodování odvolacího soudu, ve kterém se Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou aplikace § 152 IZ. Dle tohoto usnesení platí následující:

1) Je-li dlužník podnikatelem, kterého z reorganizace vylučuje úprava obsažená v § 316 odst. 3 insolvenčního zákona, lze s rozhodnutím o úpadku spojit bez dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, jelikož dlužníkem je osoba, u které insolvenční zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací (§ 148 odst. 1 insolvenčního zákona). Jestliže insolvenční soud v takovém případě s rozhodnutím o úpadku nespojil rozhodnutí o prohlášení konkursu (např. proto, že přehlédl, že dlužník je insolvenčním zákonem z reorganizace vyloučen), není při vydání rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku vázán požadavkem vyčkat skončení (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (§ 149 odst. 1 insolvenčního zákona). Schůze věřitelů totiž v takovém případě ani nemůže přijmout usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací, a kdyby takové rozhodnutí přesto přijala, nebyl by jím insolvenční soud vázán (srov. § 152 insolvenčního zákona). Závazné pro insolvenční soud v takovém případě není (byť způsob řešení úpadku odpovídá zákonu) ani usnesení schůze věřitelů o tom, že způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs (srov. opět dikci § 152 insolvenčního zákona).

2) Dlužník je podnikatelem, u kterého je reorganizace podle insolvenčního zákona-objektivně vzato-přípustná (nejde o případ dle § 316 odst. 3 insolvenčního zákona a dlužník současně splňuje některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v ustanovení § 316 odst. 4 insolvenčního zákona). V takovém případě nelze s rozhodnutím o úpadku spojit bez dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (nelze postupovat dle § 148 odst. 1 insolvenčního zákona). Předmětem jednání první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (§ 136 odst. 2 písm. g/ insolvenčního zákona) v takovém případě je (má být) vždy též bod nabízející schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku.

S přihlédnutím k ustanovení § 325 insolvenčního zákona, podle kterého při projednání návrhu na povolení reorganizace postupuje insolvenční soud podle § 148 až 152 insolvenčního zákona, není insolvenční soud v takovém případě oprávněn rozhodnout o dlužníkově včas podaném a opodstatněném návrhu na povolení reorganizace až do skončení (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku. Nevznese-li k výzvě insolvenčního soudu návrh na přijetí usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku žádný z přítomných věřitelů, je tím příslušný bod jednání této schůze věřitelů vyčerpán.

Schůze věřitelů přitom může v nyní popisovaném případě přijmout usnesení o tom, že povoluje způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací, bez zřetele k tomu, že v době konání schůze věřitelů k tomu oprávněným osobám (v intencích § 317 odst. 1 insolvenčního zákona tedy dlužníku nebo některému z přihlášených věřitelů) již uplynula lhůta k podání návrhu na povolení reorganizace.

Z povahy věci pak plyne (vzhledem k tomu, že podle systematiky insolvenčního zákona je způsob řešení dlužníkova úpadku zbytkovým řešením vždy tam, kde není rozhodnuto o přijetí sanačního způsobu řešení dlužníkova úpadku /o povolení reorganizace/), že tam, kde schůze věřitelů hlasuje o návrhu některého z přítomných věřitelů na přijetí usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku, ačkoli dlužník ani některý z přihlášených věřitelů nepodal návrh na povolení reorganizace, hlasuje vždy o tom, zda povoluje způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací. Není-li takové usnesení přijato, není zde usnesení schůze věřitelů, jímž by byl insolvenční soud ve smyslu § 152 věty první insolvenčního zákona vázán, ale insolvenční soud rozhodne automaticky o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, neboť jiné rozhodnutí za daného stavu věci nepřichází v úvahu (není zde nevypořádaných návrhů na povolení reorganizace).

Je-li zde v době konání (první) schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku návrh dlužníka na povolení reorganizace, může vedle hlasování o tom, zda schůze věřitelů povoluje způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací, obstát i hlasování o tom, zda způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs.

Záporná (a třeba i jednomyslně přijatá) odpověď daná hlasováním schůze věřitelů o tom, zda způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs, pak nevylučuje rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (takové hlasování nelze interpretovat ani jako usnesení o povolení způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací, ba dokonce ani jako usnesení, jímž schůze věřitelů ve smyslu § 323 odst. 1 insolvenčního zákona schválila návrh na povolení reorganizace podaný věřitelem). Jestliže však schůze věřitelů přijme předepsanou většinou (§ 151 insolvenčního zákona) usnesení o tom, že způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs, je tím pro insolvenční soud v intencích § 152 věty první insolvenčního zákona závazným způsobem určen způsob řešení dlužníkova úpadku (konkursem), a to bez zřetele k tomu, že je zde jinak věcně zdůvodněný a včasný návrh dlužníka na povolení reorganizace, jemuž by insolvenční soud jinak (kdyby nebylo usnesení schůze věřitelů podle § 150 insolvenčního zákona) vyhověl.

V takovém případě insolvenční soud po skončení schůze věřitelů vydá usnesení, jímž se jednak vypořádá s dlužníkovým návrhem na povolení reorganizace, a to tak, že jej zamítne s poukazem na závaznost usnesení schůze věřitelů o jiném (než dlužníkem navrženém) způsobu řešení jeho úpadku, jednak současně (opět s odůvodněním, že usnesení schůze věřitelů o této otázce je pro něj závazné) prohlásí konkurs na majetek dlužníka.

To je ostatně ve shodě s tím, jak se k úpravě obsažené v ustanoveních § 148 až § 152 insolvenčního zákona vyslovuje důvodová zpráva k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (jenž projednávala Poslanecká sněmovna ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120). Ve vládním návrhu insolvenčního zákona se úprava obsažená nyní v § 150 až 152 insolvenčního zákona nacházela (v nezměněné podobě) v ustanoveních § 150 a § 151, podle této důvodové zprávy: Ustanovení § 149 návrhu pak pro další případy předepisuje insolvenčnímu soudu, aby o způsobu řešení úpadku rozhodl (nejpozději do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku) až po schůzi věřitelů, na které se věřitelé mohou k řešení dlužníkova úpadku závazně vyslovit (§ 150 odst. 1). Pro tento účel se zavádí speciální kvórum (§ 150 odst. 2), jež odpovídá významu schůzí přijímaného usnesení. Důvody, pro které insolvenční soud nemusí rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle takto přijatého usnesení schůze věřitelů, jsou taxativně (v souladu s logikou věci) vypočteny v § 151 návrhu.

K uvedenému zbývá doplnit, že úsudek, podle kterého schůze věřitelů svým rozhodnutím překonává i dlužníkův včasný a jinak přípustný návrh na povolení reorganizace, podporuje i výčet výjimek ze závaznosti usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku, obsažených v ustanovení § 152 větě druhé insolvenčního zákona. Ve vztahu k dlužníkovým pokusům o povolení reorganizace totiž označené ustanovení dovoluje insolvenčnímu soudu pominout usnesení přijaté schůzí věřitelů podle § 150 insolvenčního zákona, jen je-li zde již dlužníkem předložený a všemi skupinami věřitelů přijatý reorganizační plán, se kterým je takové usnesení v rozporu. Prosté včasné podání jinak přípustného návrhu na povolení reorganizace závaznost usnesení schůze věřitelů přijatého podle § 150 insolvenčního zákona neprolamuje, a to ani tehdy, je-li spolu s ním již předložen reorganizační plán, který ovšem nebyl schválen způsobem popsaným v § 152 větě druhé insolvenčního zákona.

3) Dlužník je podnikatelem, u kterého reorganizace podle insolvenčního zákona není přípustná bez dalšího (nejde sice o případ dle § 316 odst. 3 insolvenčního zákona, avšak dlužník nesplňuje ani některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v ustanovení § 316 odst. 4 insolvenčního zákona). V takovém případě je reorganizace podle insolvenčního zákona přípustná podmíněně, za předpokladu, že dlužník ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předloží ve lhůtě určené v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení, čímž překoná nesplnění některé z podmínek kladených pro přípustnost reorganizace ustanovením § 316 odst. 4 insolvenčního zákona. S vydáním rozhodnutí o úpadku nelze za této situace spojit rozhodnutí o prohlášení konkursu (§ 148 odst. 1 insolvenčního zákona). Na program jednání první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku (§ 136 odst. 2 písm. g/ insolvenčního zákona) v takovém případě insolvenční soud zařadí i bod nabízející schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Jestliže však lhůta určená k předložení reorganizačního plánu dlužníkem v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona marně uplyne ještě před konáním oné (první) schůze věřitelů, stává se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou a insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby i před konáním schůze věřitelů prohlásil konkurs na majetek dlužníka. O usnesení schůze věřitelů, která by přijala usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku až po marném uplynutí lhůty dle § 316 odst. 5 insolvenčního zákona, platí dále to, co bylo o povaze takového usnesení řečeno výše pod bodem 1).

Z výše uvedených možností zvažovaných Nejvyšším soudem dopadá na posuzovanou věc bod 2), neboť schůze věřitelů v posuzované věci reorganizační plán předložený dlužníkem odmítla a jako způsob řešení dlužníkova úpadku byl ve smyslu shora uvedeného závazným způsobem zvolen konkurs, přičemž nenastala žádná z podmínek umožňujících soudu nerespektovat takto kvalifikovaně projev vůle věřitelů. Jinak řečeno, pokud si schůze věřitelů za popsaného stavu věci odhlasovala, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, je tímto rozhodnutím schůze věřitelů insolvenční soud vázán bez ohledu na existenci včasného návrhu na povolení reorganizace.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení v bodech I. a II. výroku jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 17. února 2011

JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová