1 VSPH 1202/2016-B-23
MSPH 76 INS 28318/2015 1 VSPH 1202/2016-B-23

USNESENÍ Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci zahájené návrhem dlužníků: a) Pavel anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 2, Anny Letenské 1680/11, b) Kateřina anonymizovano , nar. 25. 3. 1973, bytem Praha 9, Hlaďova 673/6, oba na adrese Praha 9, Arnošta Valenty 652, o odvolání dlužníků proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 76 INS 28318/2015-B-16 ze dne 2. června 2016,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 76 INS 28318/2015-B-16 ze dne 2. června 2016 se v bodech I. a II. výroku p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením z 2. 6. 2016 v bodu I. výroku neschválil oddlužení dlužníků manželů Pavla anonymizovano a Kateřiny anonymizovano , v bodu II. výroku prohlásil konkurs na majetek dlužníků. V bodu III. výroku vyslovil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že manželé Stránští jako dlužníci podali insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení a uvedli, že mají 12 věřitelů s 12 závazky v celkové výši 5.250.961,70 Kč. Celkové příjmy dlužníků činily 11.800 Kč a při daru 28.500 Kč měsíčně by dlužníci mohli během 5 let uspokojit více jak 30 % pohledávek věřitelů. Soud proto usnesením na č. d. A-15 ze 4. 4. 2016 zjistil úpadek dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením. Do konce lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku se přihlásilo 24 nezajištěných věřitelů s pohledávkami v celkové výši 18.196.042,43 Kč, které byly na přezkumném jednání dne 2. 6. 2016 zjištěny. Insolvenční správce na schůzi věřitelů konané téhož dne uvedl, že shledává v jednání dlužníků nepoctivý záměr, neboť dlužníci neuvedli v insolvenčním návrhu, v seznamu závazků ani v návrhu na povolení oddlužení všechny své věřitele, ani věřitele s vykonatelnými pohledávkami, které přesahují 10 milionů Kč. Insolvenčnímu správci ani nepředložili doklady, kterými by doložili tvrzené příjmy z pracovního poměru či jiného pracovního vztahu. I v případě pokud by byly vzaty v potaz jimi tvrzené příjmy, a to z pracovního poměru 10.000 Kč měsíčně, z dohody o provedení práce 7.500 Kč měsíčně, z rodičovského příspěvku manželky 3.800 Kč měsíčně a z daru 28.500 Kč měsíčně, by nezajištění věřitelé byli uspokojeni pouze do výše 11 % jejich pohledávek. Za tohoto stavu insolvenční správce navrhl neschválit oddlužení a prohlásit na majetek dlužníků konkurs.

Soud odkázal na § 405 a § 395 odst. 1 insolvenčního zákona a uvedl, že dlužníci se domáhali povolení oddlužení, ačkoli museli vědět, že jejich závazky podstatně převyšují isir.justi ce.cz výši závazků, kterou uvedli v insolvenčním návrhu. Zcela zatajili své věřitele mající za nimi již vykonatelné pohledávky přesahující 10.000.000 Kč. Je nasnadě, že by byli s návrhem na povolení oddlužení neúspěšní, kdyby uvedli všechny své věřitele, neboť by nemohli ze svých příjmů, které nedoložili, ani z daru všechny věřitele uspokojit do výše 30 % jejich pohledávek, nýbrž pouze 11 %. Dlužníci neuvedli a nedoložili, že by některý z věřitelů souhlasil s uspokojením své pohledávky nižší než 30 %.

Soud v jednání dlužníků shledal nepoctivý záměr, který byl potvrzen počtem přihlášených věřitelů s vysokým objemem pohledávek, z nichž podstatnou část dlužníci zatajili. Dále hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé se zjištěnými pohledávkami ve výši 18,196.042,43 Kč, by byla nižší než 30 % jejich pohledávek (pouze 11 % za 5 let).

Soud z uvedených důvodů učinil závěr, že jsou dány důvody pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona, proto dle § 405 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona neschválil oddlužení a prohlásil na majetek dlužníků konkurs.

Dlužníci napadli body I. a II. výroku usnesení včas podaným společným odvoláním, ve kterém navrhli dotčenou část rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnili tím, že nesledovali nepoctivý záměr. Podle jejich evidence dluhy nemohly přesáhnout celkovou výši 5.500.000 Kč. Dlužníci podepsali směnky v neúplné podobě, aniž tušili, co je blankosměnka a nebyli si vědomi toho, co věřitelům umožňují vyplňovací směnečné dohody. Dále dlužníci se často stěhovali a nepodávali odpory proti platebním rozkazům, tudíž tyto nabyly právní moci, aniž dlužníci ve skutečnosti tyto částky dlužili. Soud nevěděl o všech příjmech dlužníků a výši daru a dlužníci jsou v tomto směru připraveni doložit skutečný stav.

Odvolací soud bez nařízení jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, dále jen insolvenčního zákona) přezkoumal napadenou část usnesení soudu prvního stupně body I. a II. výroku) podle § 212 o. s. ř. a neshledal odvolání dlužníků důvodným.

Podle § 405 odst. 1 insolvenčního zákona Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Podle odst. 2 Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 395 odst. 1 insolvenčního zákona Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle odst. 2 Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

V usnesení z 28. 7. 2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 14/2012 ), Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, bude závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Z ustanovení § 104 odst. 2 insolvenčního zákona se podává, že v seznamu majetku je dlužník povinen označit jednotlivě svůj majetek, včetně pohledávek. U pohledávek stručně uvede skutečnosti, na kterých se zakládají, a uvede jejich výši; výslovně se dále vyjádří k jejich dobytnosti. U majetku, včetně pohledávek, o kterých probíhá soudní nebo jiné řízení, nebo ohledně nichž již bylo příslušným orgánem rozhodnuto, dlužník tato řízení (rozhodnutí) označí. Dikce uvedeného ustanovení je jednoznačná v tom, že dlužník je povinen uvést v seznamu majetku veškerý svůj majetek, a to bez ohledu na to, zda jej případně považuje či nepovažuje za zpeněžitelný.

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 45/2010 z 30. 4. 2013 bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 86/2013 mj. s právní větou Z toho, že dlužník v seznamu závazků zamlčel své zahraniční věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil majetek tvořený podíly v zahraničních společnostech, lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka při oddlužení.

Odvolací soud se i z důvodů uvedených v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dlužníci, kteří neuvedli v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení a v seznamu majetku a svých závazků všechny své závazky, sledovali nepoctivý záměr a jejich přístup lze i označit za nedbalý (§ 395 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 insolvenčního zákona). Dobrodiní institutu oddlužení náleží především čestnému a poctivému dlužníkovi, tedy dlužníkovi, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení (srov. § 5 písm. a/ insolvenčního zákona). Pokud dlužník takový úmysl nesleduje, nelze oddlužení povolit ani schválit. Jinými slovy řečeno, i kdyby dlužník jinak splňoval minimální kvantitativní kritéria oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), nemá na oddlužení automaticky nárok, lze-li s přihlédnutím ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím dlužník sleduje nepoctivý záměr.

Při přezkumném jednání dne 2. 6. 2016 z celkové výše zjištěných pohledávek 18,196.042,43 Kč dlužníci popřeli jen v rozsahu 1.262.000 Kč pohledávku věřitele č. 1 evidovanou pod č. P1, což protiřečí jejich odvolacímu tvrzení, že jejich dluhy měly dosahovat výrazně nižší částky.

Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že nelze předpokládat, že by dlužníci byli schopni splnit v horizontu 5 let nejméně 30 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů. Při celkové výši těchto pohledávek 18,196.042,43 Kč by museli dlužníci v rámci oddlužení uspokojit 30 % z této částky, což činí 5.458.813 Kč. Měsíčně po dobu pěti let by museli těmto věřitelům splácet částku 90.980,21 Kč a insolvenčnímu správci na odměnu s náhradou hotových výdajů 1.350 Kč dle § 3 písm. c) a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb., resp. s 21% DPH 1.633,50 Kč, tedy měsíčně celkem 92.613,71 Kč. Při dlužníky uváděných příjmech a daru 28.500 Kč měsíčně toho evidentně nejsou schopni, a tedy nesplňují podmínku dosažení aspoň 30% hranice uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dle § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona při řešení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Totéž platí i v případě řešení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty-nezajištění věřitelé neobdrželi ničeho, neboť jak dlužníci uvedli v seznamu majetku, nemají žádný majetek, bydlí v pronajatém bytu.

Vzhledem k uvedeným závěrům soud prvního stupně postupoval po právu, když v souladu s § 405 odst. 1 a 2 a § 395 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 insolvenčního zákona neschválil oddlužení dlužníků a prohlásil na jejich majetek konkurs. Odvolací soud proto v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil body I. a II. výroku usnesení jako věcně správné.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 insolvenčního zákona); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 insolvenčního zákona).

V Praze dne 16. listopadu 2016

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík