1 VSPH 1201/2014-A-52
MSPH 79 INS 3707/2014 1 VSPH 1201/2014-A-52

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka TH-SYSTEM, s.r.o., IČO 64574059, sídlem Praha 10, U hostivařského nádraží 276a, zast. JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL. M., advokátem, sídlem Praha 1, V Jirchářích 148/4, zahájené na návrh navrhovatelů a) TPB STEEL, s.r.o., IČO 25113305, sídlem Areál VÚ, Praha 9-Běchovice, Podnikatelská, zast. JUDr. Ladislavem Labanczem, advokátem, sídlem Praha 5, Ostrovského 3, b) ALLEGRO , s.r.o., IČO 48951862, sídlem Černošice I., V Kosině 1307, c) RCZ-MYKO CZECH, s.r.o., IČO 28049985, sídlem Plzeň-Vnitřní Město, Perlová 60/14, zast. JUDr. Miloslavem Krýslem, advokátem, sídlem Plzeň, náměstí Republiky 30, o odvolání navrhovatelů a), b), c) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2014, č.j. MSPH 79 INS 3707/2014-A-33

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2014, č.j. MSPH 79 INS 3707/2014-A-33, se zr u š u j e a věc se vr a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze zamítl insolvenční návrh (bod I. výroku) a navrhovatelům TPB STEEL, s.r.o. (dále též navrhovatel a), ALLEGRO , s.r.o. (dále též navrhovatel b) a RCZ-MYKO CZECH, s.r.o. (dále též navrhovatel c) uložil, aby rovným dílem zaplatili dlužníkovi TH-SYSTEM, s.r.o. (dále jen dlužník) na náhradu nákladů řízení částku 45.254,-Kč k rukám jeho zástupce do 3 dnů od právní moci usnesení (bod II. výroku) a aby ve stejné lhůtě každý z nich zaplatil soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (bod III. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně uvedl, že se navrhovatel a) domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka s tím, že má za dlužníkem splatné pohledávky v celkové výši 1.647.632,80 Kč z titulu neuhrazené ceny provedeného díla (na stavbě Lofty-Křižíkova v Praze 8) dle smlouvy o dílo ze dne 19.4.2012 č. 2012/sub/378/005-zámečnické výrobky sestávající z nezaplacená ceny díla (993.078,-Kč) a z nezaplaceného zádržného-pozastávky (365.171,80 Kč a 289.383,-Kč), vše splatné k 30.1.2014. Na úpadek dlužníka navrhovatel a) usuzoval z existence pohledávek navrhovatele b). Své pohledávky dokládal přihláškou (P1), smlouvu o dílo ze dne 19.4.2012, devíti fakturami za prováděné dílo, výzvou dlužníkovi k plnění ze dne 20.12.2013, odstoupením od smlouvy ze dne 31.12.2013 a výzvu k zaplacení celkové dlužné částky ze dne 24.1.2014. Ohledně dlužníkem předloženému seznamu závazků navrhovatel a) uvedl (A-27), že není úplný a pokud jde o údaje o jeho pohledávce, není ani pravdivý, nicméně i tak z takto neúplného seznamu plyne dlužníkův úpadek, když v něm dlužník uvádí, že eviduje 13 věřitelů s pohledávkami ve výši celkem 4.400.070,53 Kč.

Insolvenčním návrhem ze dne 7.2.2014 přistoupil do řízení navrhovatel b) s tvrzením, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 1.151.103,27 Kč za neuhrazené práce, které pro něj provedl na novostavbě bytového domu Ehrlich-Plzeň, a které mu vyúčtoval třemi fakturami (č. 100130093, č. 100130165 a č. 100130112) splatnými dne 15.8.2013, 12.9.2013 a 17.11.2013. V doplnění ze dne 12.3.2014 (A-21) upřesnil, že celková výše jeho pohledávky činí 997.779,85 Kč. Za dalšího známého věřitele označil navrhovatele a). Svoji pohledávku dokládal přihláškou (P2-po snížení přihlášené částky evidováno jako P7), záznamy o předání a převzetí díla se soupisem provedených prací a fakturami. K dlužníkem předloženému seznam závazků argumentoval shodně jako navrhovatel a) (A-28).

Insolvenčním návrhem ze dne 27.2.2014 přistoupil do řízení navrhovatel c) s tvrzením, že mu dlužník dluží částku 1.582.879 Kč za provedené stavební práce dle smlouvy ze dne 11.1.2013 (šlo o stavbu Šafaříkovy sady v Plzni), které mu vyúčtoval pěti fakturami, jejichž splatnost postupně nastala mezi daty 3.6.2016 až 1.9.2013. Za další známé věřitele označil navrhovatele a), b). Své pohledávky dokládal přihláškou (P4), smlouvou o dílo ze dne 11.1.2013, pěti fakturami č. 2013/16, 2013/19, 2013/28, 2013/31 a č. 2013/32, soupisem provedených prací a výzvami k zaplacení ze dne 20.8.2013, 22.10.2013 a 29.11.2013. Podáním ze dne 17.3.2014 (A-23) zpochybnil úplnost dlužníkem předloženého seznamu závazků.

Dlužník insolvenčním návrhům oponoval podáními ze dne 16.1.2014 (A-7), 20.2.2014 (A-10), 20.2.2014 (A-12), 21.2.2014 (A-14), 7.3.2014 (A-18), 18.3.2014 (A-24), 19.3.2014 (A-25), 27.3.2014 (A-29), 28.3.2014 (A-31) a 8.4.2014 (A-33). Namítal, že insolvenční návrhy jsou účelově předem vzájemně koordinované a bezdůvodné a navrhoval jejich zamítnutí. Tvrdil, že není v úpadku, že je schopen platit své závazky a ty také průběžně hradí. Tvrzené pohledávky navrhovatelů a), b), c) neuznává stejně jako pohledávky ve výši 355.612,20 Kč čtvrtého přihlášeného věřitele Lukor, s.r.o. (P5, P6) a není ochoten je plnit.

K pohledávce navrhovatele a) dlužník uvedl, že navrhovatel a) pro něho prováděl práce, ale posléze odstoupil od smlouvy o dílo, čímž se vyloučil z nároku na odměnu dle vystavených faktur v režimu zaniklé smlouvy, a že k následnému vypořádání mezi účastníky dosud nedošlo. Odvedené dílo vykazovalo řadu vad a nedodělků, které vedly k prodlení s jeho dokončením, přičemž mezi účastníky probíhala vzájemná korespondence i osobní jednání. Proto pohledávku navrhovatele a) neuznává a odmítá ji uhradit. Ke svým tvrzením dlužník předložil zápis z prohlídky díla ze dne 8.8.2013, soupisy vad a nedodělků z měsíce září 2013, rekapitulaci s přefakturací nákladů, prohlášení svého zaměstnance Ing. Petra Vojty, ředitele stavební divize, ze dne 20.2.2014 o jednáních s navrhovatelem a) a fotodokumentaci.

K pohledávce navrhovatele b) dlužník uvedl, že si dne 6.2.2013 objednal provedení prací bez sjednaných dílčích (průběžných) plateb a že navrhovateli b) měl vzniknout nárok na zaplacení ceny až po řádném zhotovení a předání díla ke sjednanému termínu 30.4.2013. Navrhovatel b) však dílo neprovedl řádně ani včas a ke dni podání insolvenčního návrhu jej nepředal. Proto není splatná cena díla a odmítá ji uhradit. Ke svým tvrzením dlužník předložil objednávku č. 700 ze dne 6.2.2013 s návrhem smlouvy o dílo, zápočty pohledávek ze dne 11.10.2013 a 21.2.2014, daňové doklady, přefakturaci nákladů a soupisy vad a nedodělků.

K pohledávce navrhovatele c) dlužník uvedl, že ani navrhovatel c) dílo řádně nezhotovil a nepředal, takže si za něj musel zajistit náhradu, v důsledku čehož mu vznikla škoda, jejíchž odstraňování platil ze svého. Na odstranění vzniklých škod dlužník vynaložil 507.244,-Kč. Navíc navrhovatel c) v předložených fakturách účtoval i položky, na něž podle smlouvy nárok neměl. Proto se jakákoliv cena za odvedenou práci nemohla stát dosud splatnou. Ke svým tvrzením dlužník předložil vyčíslení nákladů na provedení oprav, dodací listy prací společnosti Baumit, s.r.o. s fakturou č. 36400708, fakturu vystavenou navrhovateli c) ze dne 23.8.2013, č. 200130990 splatnou dne 6.9.2013 na částku 507.244,-Kč, přefakturaci nákladů a fotodokumentaci.

Z dlužníkem předložených listin, zejména ze seznamů jeho majetku, závazků a zaměstnanců (A-18, A-19, A-33) soud I. stupně zjistil, že dlužník má přes 30 zaměstnanců, hodnota jeho majetku činí 102.224.414,-Kč a sestává především z prostředků na účtu běžném (886.914,68 Kč) a na účtu vázaném (4.204.502,-Kč), ze skladových zásob (5.284.283,26 Kč), z vozového parku (7.720.000,-Kč), z ostatního majetku (704.416,98 Kč) a z pohledávek a pozastávek (94.628.795,-Kč). Závazky dlužníka činí 58.704.813,-Kč, z čehož jsou závazky do 30 dnů po splatnosti ve výši 4.480.071,-Kč, neuznané závazky ve výši 3.222.238,-Kč, závazky sporné a vykonatelné ve výši 6.897.415,-Kč a splácené úvěry ve výši cca 17,5 mil. Kč. Z toho soud I. stupně dovodil, že dlužníkova bilance je aktivní a generuje zisk v řádu vyšším, než 5 milionů Kč, přičemž přihlášené pohledávky navrhovatelů a), b), c) činí dohromady jen 4.228.291,65 Kč, což spolu s přihlášenou (a dlužníkem rovněž neuznávanou) pohledávkou věřitele č. 5 ve výši 355.612,20 Kč činí celkem 4.583.903,85 Kč.

Soud I. stupně měl za podstatné, že navrhovatelé a), b), c) uplatňují vůči dlužníkovi pohledávky v souhrnné výši 4.228.291,65 Kč, resp. ve výši 4.583.903,85 Kč (s připočtením pohledávky věřitele č. 5 ve výši 355.612,20 Kč), což pro zjištění úpadku dlužníka nepostačuje s ohledem na dále uvedený závěr o neexistenci dlužníkova úpadku. Proto se soud I. stupně nezabýval jejich pravostí a skutečnou výši těchto pohledávek a vyšel z důvodu ekonomiky řízení z toho, že navrhovatelé a), b), c) dokládali své pohledávky ve výši 4,228.291,65 Kč.

Soud I. stupně citoval vybraná ustanovení insolvenčního zákona (dále jen IZ) podle nichž věc posuzoval (§ 3, § 7, § 86, § 105 a § 133 IZ) a judikaturu Nejvyššího soudu ČR (usnesení sp. zn. 29 Cdo 4462/2011 publikované pod R 83/2012, ze dne 26.6.2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, zn. R 80/2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009 a R 43/2012), jež na věc dopadá se závěrem, že v řízení nebyl osvědčen úpadek dlužníka z důvodu platební neschopnosti, neboť dlužník je schopen své splatné závazky vůči svým věřitelům plnit (resp. pouze k tomu není z důvodů jím uváděných ochoten, neboť tyto neuznává) a není ani předlužen (jeho majetek je podstatně vyšší než jeho závazky). I pro případ, že by navrhovatelé a), b), c) doložili svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu tak, že by jimi dokládané pohledávky byly po provedeném dokazování zjištěny v jimi tvrzené výši, je jejich hodnota (včetně přihlášené pohledávky věřitele č. 5) podstatně nižší, než je hodnota zpeněžitelného majetku dlužníka. Dle soudu I. stupně dlužník osvědčil, že jen výše peněžních prostředků, kterými disponuje na svých účtech (tj. bez připočtení hodnoty movitého majetku v jeho vlastnictví) je vyšší než souhrn všech uplatněných pohledávek navrhovatelů. Uzavřel, že navrhovatelé a), b), c) mohou bez obtíží vydobýt všechny své splatné pohledávky (pokud existují) výkonem rozhodnutí (exekucí), a s odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu ČR tak nemohou uspět s insolvenčním návrhem, pro jehož podání není žádný důvod, neboť insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Proto soud I. stupně postupoval podle § 143 odst. 1 IZ a insolvenční návrh zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 7 IZ ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a ve věci úspěšnému dlužníkovi přiznal náhradu nákladů řízení za 11 úkonů právní služby po 3.100,-Kč dle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.) a 11 režijními paušály po 300,-Kč = 3.300,-Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, vše s připočtením DPH ve výši 7.854,-Kč, celkem tedy 45.254,-Kč. Protože nelze určit poměr účastenství jednotlivých navrhovatelů a), b), c) (samostatných společníků ve sporu) na věci, uložil jim povinnost uhradit náklady dlužníku rovným dílem.

O poplatkové povinnosti každého z navrhovatelů a), b), c) rozhodl soud I. stupně podle § 2 odst. 1 písm. a) a § 4 odst. 1 písm. e) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (položka 4, bod 1. písmeno c) sazebníku).

Proti tomuto usnesení se navrhovatelé a), b), c) včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Navrhovatel a) v odvolání (A-46) soudu I. stupně zejména vytýkal, že napadené usnesení vydal předtím, než mu dlužník předložil vyžádané dokumenty, a že blíže nezkoumal pohledávky navrhovatelů a), b), c) a dalších věřitelů a spokojil se tvrzením dlužníka, jehož pravdivost nelze ověřit, ohledně výše jeho majetku, z čehož nesprávně uzavřel, že dlužník není v úpadku. Poukazoval na to, že dlužník založil do sbírky listin svoji účetní závěrku jen za rok 2010 a že jím předložené seznamy nejsou správné. Z toho dovozoval nepřezkoumatelnost napadeného usnesení.

Navrhovatel b) v odvolání (A-45) především kritizoval soud I. stupně za to, že neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav věci, a tvrdil některé rozpory v odůvodnění napadeného usnesení. Poukazoval na to, že soud I. stupně shledal,

že výše závazků dlužníka činí 58.704.813,-Kč, avšak dlužník v předloženém seznamu závazků uvádí jejich výši 22.639.919,-Kč. Měl za to, že nelze ověřit pravdivost údajů uváděných dlužníkem, když svoji poslední účetní závěrku založil dlužník do sbírky listin za rok 2010, a že hodnota pohledávek a pozastávek dlužníka ve výši 94.628.795,-Kč by odpovídala jeho obratu ve výši 400 miliónů Kč, což není reálné. Poukazoval na to, že se do insolvenčního řízení přihlásilo již 6 věřitelů, a vysvětloval vznik svých pohledávek, které dlužník zčásti uhradil zápočty. Tvrdil, že dílo řádně předal dlužníkovi a že mu vzniklo právo je dlužníkovi fakturovat. Proto má za dlužníkem splatné pohledávky dle insolvenčního návrhu a nesouhlasil se závěry soudu I. stupně, že úpadek dlužníka nebyl osvědčen, což soud I. stupně vyslovil ještě dříve, než od dlužníka obdržel všechny potřebné doklady a listiny. K odvolání připojil faktury, soupisy provedených prací a výpisy z účtu.

Navrhovatel c) v odvolání (A-38) namítal, že se soud I. stupně nevypořádal s jeho námitkou neúplnosti dlužníkem předloženého seznamu závazků. Připomněl, že z 8 jeho faktur dlužník zaplatil jen 3 a nezaplatil jich 5, ohledně nichž byl podán insolvenční návrh, přičemž v těchto fakturách bylo fakturováno stejným způsobem jako v těch předešlých, které dlužník zaplatil. Uvedl, že sám dlužník před podáním insolvenčního návrhu přiznal, že navrhovateli c) dluží a navrhoval zápočet pohledávek a závazků, že dlužník své závazky nepopíral a zpochybňoval jen jejich výši, že u něho dlužník dosud žádné závady nereklamoval a že po vydání napadeného usnesení došla přihláška dalšího věřitele IPSAL C.R., s.r.o. ve výši 745.484,56 Kč. K odvolání připojil fakturu, soupisy prací, směnovky jednolitých pracovníků a dohodu o vzájemném započtení pohledávek a závazků.

Dlužník ve vyjádření k odvoláním (A-49) vyvracel jich vývody, tvrdil, že není v úpadku v žádné z jeho forem, že pohledávky navrhovatelů a), b), c) neuznává a odmítá je uhradit, ačkoliv je toho schopen, že své závazky a splátky úvěrů průběžně plní a že nejsou proti němu vedeny žádné exekuce a hodnota jeho majetku je vyšší než souhrn jeho závazků. Zopakoval svoji obranu vůči pohledávkám navrhovatelů a), b), c), totiž že pohledávka navrhovatele a) na zaplacení smluvní ceny díla a smluvní pokuty neexistuje, když došlo k odstoupení od smlouvy, že pohledávka navrhovatele b) není splatná, neboť nedošlo k řádnému předání díla, a že pohledávka navrhovatele c) je nárokována v rozporu se smlouvou, když byl jednostranně změněn sjednaný způsob účtování a práce nebyly řádně a včas provedeny. K přihlášené pohledávce věřitele IPSAL C.R., s.r.o. dodal, že ji neuznává, neboť dílo nebylo dokončeno a bez vad předáno. Kromě toho uplatňuje dlužník vůči navrhovateli b) pohledávku ve výši 507.244,-Kč a vůči IPSAL C.R., s.r.o. ve výši 139.737,-Kč, když posledně uvedenému věřiteli mohly být jeho nároky uspokojeny společností JIHOVÝCHODNÍ MĚSTO, a.s.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle § 212 a § 212a o.s.ř., aniž nařizoval jednání z důvodu § 94 odst. 2 písm. d) IZ, a dospěl k závěru, že odvolání jsou důvodná.

Podle § 7 odst. 1 IZ pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle § 85 odst. 1 IZ v insolvenčním řízení nařizuje insolvenční soud jednání jen tehdy, stanoví-li to zákon, nebo jestliže to považuje za nutné.

Podle § 86 IZ v insolvenčním řízení je insolvenční soud povinen provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány.

Podle § 133 IZ o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka lze rozhodnout bez jednání tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení souhlasí (odst. 1). Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku (odst. 2).

Z insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že navrhovatel a) podal insolvenční návrh dne 13.2.2014 (A-1), že téhož dne přistoupil k řízení navrhovatel b) (A-5), že se dne 19.2.2014 ve věci vyjádřil dlužník (A-7), že usnesením ze dne 20.2.2014 (A-9) vyzval soud I. stupně dlužníka, aby se vyjádřil k oběma návrhům a aby předložil seznamy dle § 104 odst. 1 IZ, na což dlužník reagoval sérií podání (A-10, A-11, A-12, A-13, A-14), že dne 3.3.2014 přistoupil k řízení navrhovatel c) (A-16), že soud I. stupně opět vyzval dlužníka, aby se vyjádřil k návrhu navrhovatele c) (A-17), na což dlužník reagoval dalšími podáními (A-18, 19), že k výzvě soudu I. stupně ze dne 12.3.2014 (A-20) navrhovatelé a), b), c) soudu sdělili, že trvají na svých insolvenčních návrzích (A-21, A-23, A-27, A-28), přičemž k seznamu majetku dlužníka se vyjádřit nemohli, neboť nebyl zveřejněn, že se dlužník opět ve věci vyjádřil dalšími podáními (A-24, A-25, A-29, A-31), že usnesením ze dne 7.4.2014 (A-32) uložil soud I. stupně dlužníkovi, aby prokázal svoji schopnost úhrady pohledávek navrhovatelů a), b), c), a že napadeným usnesením ze dne 9.4.2014 (A-33) insolvenční návrhy navrhovatelů a), b), c)-bez nařízení jednání o věci samé-zamítl.

Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci insolvenční soud zamítl bez jednání insolvenční návrhy pro neosvědčení úpadku navrhovateli a), b), c) ve smyslu § 143 odst. 2 IZ. Učinil tak za situace, kdy byly návrhy na zahájení insolvenčního řízení podány jinými osobami než dlužníkem a kdy úpadek dlužníka byl sporný. Za takové situace měl soud I. stupně povinnost dle § 133 odst. 2 IZ věc projednat (jako sporný úpadek), neboť nebyla splněna žádná z podmínek § 133 odst. 1 IZ pro rozhodnutí bez nařízení jednání, když o věci nebylo lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů (zejména pokud seznam majetku dlužníka nebyl v insolvenčním zveřejněn a navrhovatelé a), b), c) tak neměli možnost se k němu vyjádřit) a když z insolvenčního spisu nevyplývá, že by se navrhovatelé a), b), c), jejichž návrhy byly zamítnuty, vzdali projednání věci před soudem nebo souhlasili s projednáním věci bez nařízení jednání.

Rozhodnutí je z tohoto důvodu nutno považovat za předčasné, neboť trpí z důvodu nesprávného procesního postupu soudu zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 3 o.s.ř., v důsledku které byla postupem soudu účastníkům odňata možnost jednat před soudem. Je proto dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí soudu dle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Na základě uvedeného odvolací soud napadené rozhodnutí podle § 219a odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu I. stupně.

V dalším řízení soud I. stupně nařídí k projednání věci-ohledně sporného úpadku dlužníka-jednání, na němž-po provedení pravidelného dokazování-posoudí důvodnost obrany dlužníka mj. též s ohledem na námitky navrhovatelů a), b), c) zpochybňující správnost a úplnost dlužníkem předložených seznamů. Třeba připomenout, že při zkoumání úpadku dlužníka není insolvenční soud vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ). V poměrech dané věci to znamená, že při zkoumání úpadku dlužníka vyjde soud I. stupně nejenom ze sumy doložených pohledávek navrhovatelů a), b), c), ale přihlédne též přihlášeným pohledávkám, jejichž výši lze mít za osvědčenou.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 1. září 2014

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková