1 VSPH 1200/2010-A-16
MSPH 95 INS 14806/2010 1 VSPH 1200/2010-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka Doležal s.r.o.-zakázková kovovýroba, sídlem Praha 9, Letovská 544, identifikační číslo 63980100, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 14806/2010-A-8 ze dne 7. prosince 2010,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 14806/2010-A-8 ze dne 7. prosince 2010 se m ě n í tak, že se dlužníku Doležal s.r.o.-zakázková kovovýroba, sídlem Praha 9, Letovská 544, identifikační číslo 63980100 ukládá povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením uložil dlužníku povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména odkázal na § 108 odst. 1 a 2 IZ a účel ukládané zálohy, zjistil, že dlužníkovy peněžní prostředky na bankovních účtech jsou postiženy exekucemi a vázány bankovní zárukou a zdůraznil, že bylo povinností dlužníka podat insolvenční návrh v době, kdy se o svém úpadku dozvěděl, a bylo na něm, aby si peněžní prostředky k úhradě zálohy opatřil v dostatečném časovém předstihu.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že na bankovních účtech má celkem asi 1,4 mil. Kč, ale jeho účty jsou blokovány exekucí ze strany Finančního úřadu pro Prahu 9 a bankovní zárukou České spořitelny, a.s. a dlužník s nimi nemůže disponovat. Dlužník si opatřil před zahájením insolvenčního řízení hotovost 70.000,-Kč, z níž byl připraven zálohu uhradit, ale dne 18.10.2010 navštívili jeho provozovnu na adrese Cukrovarská 66, Praha 9 pracovníci Finančního úřadu pro Prahu 9, kteří mu tuto částku zabavili z důvodu dluhu u správce daně v celkové výši asi 3,6 mil. Kč. Vzhledem k tomu nemůže zálohu uhradit, a proto navrhoval napadené usnesení zrušit.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Jak vyplývá z ustanovení § 1 IZ, insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže. Jinak řečeno, nejde-li o případ podle § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá. Dlužník však není společností, jež by byla zrušena rozhodnutím soudu ani mu nebyl jmenován likvidátor ze seznamu insolvenčních správců, nebyly kumulativně splněny podmínky stanovené v § 144 odst. 1 IZ, proto aplikace tohoto ustanovení nepřipadá v úvahu.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužník má závazky v celkové výši asi 10 mil. Kč (závazky z obchodních vztahů, závazky ze sociálního a zdravotního pojištění, závazky vůči správci daně, pojišťovnám, bankám, zaměstnancům), jeho pohledávky z obchodních vztahů činí asi 3,4 mil. Kč, zůstatky na bankovních účtech jsou postiženy exekucí ze strany správce daně a orgánu sociálního zabezpečení a bankovní zárukou České spořitelny, a.s. Výše těchto prostředků činí asi 1,4 mil. Kč. Movitý majetek dlužníka je předmětem zástavního práva zřízeného ve prospěch správce daně k zajištění daňových pohledávek, přičemž pět položek majetku bylo zpeněženo a z výtěžku 90.000,-Kč byla zčásti uhrazena pohledávka správce daně, zbývající movité věci byly správcem daně dlužníku vráceny s tím, že jejich hodnota je zanedbatelná a případný prodej by vedl jen k navyšování nedoplatku správce daně.

S ohledem na to, že úpadek dlužníka bude zřejmě řešen konkursem, protože ze spisu se nepodává ničeho, z čeho by bylo možno usuzovat na záměr a objektivní možnost dlužníka-podnikatele řešit úpadek reorganizací, je třeba počítat s tím, že v případě řešení úpadku konkursem náklady insolvenčního řízení představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, jež dosahuje dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč, byť za situace, kdy nedojde ke zpeněžení majetku dlužníka, může být snížena. Ačkoli správce daně dal dlužníku zbývající část movitých věcí k dispozici s tím, že nelze očekávat výtěžek z jejich prodeje, odvolací soud je toho názoru, že existence tohoto movitého majetku dlužníka ve spojení se zůstatkem na účtu dlužníka umožňuje uloženou zálohu snížit, přičemž jako přiměřená se jeví výše 10.000,-Kč.

Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 3 o.s.ř. a napadené usnesení změnil co do výše uložené zálohy a prodloužil lhůtu k jejímu uhrazení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 7. ledna 2011

JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová