1 VSPH 120/2013-A-13
KSPL 54 INS 32499/2012 1 VSPH 120/2013-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka: Petr Štěp, nar. 11. července 1972, sídlem Cheb, Šlikova 2003/16, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 54 INS 32499/2012-A-6 ze dne 2. ledna 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 54 INS 32499/2012-A-6 ze dne 2. ledna 2013 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni nadepsaným usnesením uložil dlužníkovi povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč ve lhůtě 10 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dne 21.12.2012 byl soudu doručen insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Soud vyložil účel zálohy, uvedl, že nebylo postaveno najisto, že navržené oddlužení bude povoleno a schváleno, a nelze vyloučit ani řešení úpadku konkursem, přičemž v takovém případě činí odměna správce 45.000,-Kč. Soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 620/2010-B-19 ze dne 25.8.2010 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 VSOL 119/2008-A-16 ze dne 30.9.2008 a s ohledem na očekávané náklady řízení od rozhodnutí o úpadku považoval za odpovídající zálohu ve výši 5.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že jeho příjem činí 11.354,-Kč, má manželku a dítě a není schopen uloženou zálohu hradit, protože by mu nezbylo ani nezabavitelné minimum.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ), podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 nebo § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z obsahu insolvenčního návrhu a jeho příloh plyne, že dlužník má závazky vůči 7 věřitelům v celkové výši téměř 2.000.000,-Kč, průměrný čistý měsíční příjem dlužníka činí 11.354,-Kč, dlužník má manželku vedenou na Úřadu práce a jedno dítě. Dlužník nemá žádný zpeněžitelný majetek.

S ohledem na předpokládané řešení úpadku dlužníka konkursem, popř. nepatrným konkursem dle § 314, 315 IZ (s ohledem na to, že současné příjmové poměry dlužníka zatím neskýtají předpoklad řešení úpadku navrhovaným oddlužením), v němž náklady insolvenčního řízení tvoří mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která-jestliže bylo dosaženo relevantního výtěžku dle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb.-dosahuje nejméně 45.000,-Kč. V konkursu dosažený výtěžek (určený k uspokojení nákladů insolvenčního řízení a poté k rozvržení mezi věřitele) je generován jak ze zpeněžení majetku dlužníka (zpeněžení věcí, jež nejsou z majetkové podstaty vyloučeny-§ 207 odst. 1 IZ), tak z postižitelné části příjmů, jež dlužník v průběhu konkursu získá (§ 207 odst. 2 IZ).

S přihlédnutím k neexistenci významnějšího zpeněžitelného majetku dlužníka, k počtu věřitelů a souhrnné výši závazků je odvolací soud toho názoru, že soud prvního stupně nepochybil, když mu povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení uložil, a to včetně její výše.

Pro úplnost odvolací soud uvádí, že záloha na náklady insolvenčního řízení podle § 108 IZ není soudním poplatkem, proto ustanovení o soudním poplatku obsažená v o.s.ř. ani zákon o soudních poplatcích nelze na tuto zálohu ani přiměřeně použít. To platí jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zálohu zaplatit, tak pro případ požadavku na osvobození od placení zálohy. Ustanovení § 138 o.s.ř. o osvobození od povinnosti hradit soudní poplatek se vzhledem ke specialitě IZ (§ 7) neužije ani přiměřeně.

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 28. ledna 2013

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová