1 VSPH 1185/2012-A-16
KSUL 70 INS 13324/2012 1 VSPH 1185/2012-A-16

US NESE N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka: Cíl-car, s.r.o. se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 255, identifikační číslo osoby 28715080, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 70 INS 13324/2012-A-10 ze dne 15. srpna 2012,

tak to:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 70 INS 13324/2012-A-10 ze dne 15. srpna 2012 se m ě n í tak, že se dlužníku ukládá povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Odův odně ní:

Krajský soud v Ústí nad Labem nadepsaným usnesením uložil dlužníku povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud konstatoval, že insolvenčním návrhem ze dne 1.6.2012 se dlužník domáhal zjištění svého úpadku. Soud odkázal na § 108 odst. 1 IZ a skutečnost, že v případě řešení úpadku dlužníka konkursem, který se jeví jako pravděpodobný, činí minimální odměna insolvenčního správce 45.000,-Kč, že dlužník má závazky v celkové výši 2.500.000,-Kč, hmotný majetek v hodnotě 44.577,-Kč, pohledávky ve výši 173.207,-Kč a vůz Gonow pick-up v zůstatkové hodnotě 125.098,-Kč. Soud dovodil, že část závazků budou zřejmě tvořit zapodstatové pohledávky (mzdy) a lze předpokládat, že na uspokojení ostatních věřitelů nezbude ničeho, případně bude jejich uspokojení velmi nízké.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že je namístě uložit zálohu v případě, že podle názoru soudu nelze zajistit finanční prostředky jinak, že takové rozhodnutí by mělo zahrnovat úvahu soudu o dalším průběhu řízení, odkázal na § 169 odst. 1 o.s.ř., že výše odměny závisí na způsobu řešení úpadku a že soud své rozhodnutí odůvodnil neurčitě. Nebyly dány předpoklady pro určení zálohy ve stanovené výši, dlužník disponuje majetkem k pokrytí nákladů řízení a názor soudu ohledně předpokládaného uspokojení věřitelů není důvodem pro stanovení povinnosti hradit zálohu ve stanovené výši. Dlužník se domníval, že zaplacení nákladů řízení z výnosu prodeje majetku bude dostačující, případně by stačila záloha nižší. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně, aby zálohu snížil. Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže:

a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá.

Z dlužníkova insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že podmínky pro užití postupu podle § 144 IZ dány nejsou, neboť dlužník především není obchodní společností, která by byla zrušena rozhodnutím soudu, a insolvenční návrh podal dlužník sám, nikoli jeho likvidátor splňující shora uvedené podmínky.

Z obsahu insolvenčního návrhu a jeho příloh se podává, že dlužník se jím domáhal zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu, dlužník má závazky vůči 49 věřitelům v celkové výši asi 2.200.000,-Kč, má pohledávky v částce 243.067,-Kč, vlastní vůz zn. Gonow pick-up v zůstatkové ceně 125.098,-Kč, zboží na skladu v hodnotě 44.577,-Kč, drobný majetek v hodnotě 84.019,-Kč. Dlužno též dodat, že dlužník podnikatel je podle § 98 IZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti, do 20. července 2009 tak byl povinen učinit i v případě předlužení (obdobnou povinnost zakotvoval i zákon o konkursu a vyrovnání v § 3). Z obsahu příloh lze dovodit, že splatnost některých závazků dlužníka nastala minimálně již v roce 2010, z čehož lze usuzovat, že povinnost podat insolvenční návrh nesplnil dlužník bezodkladně poté, co se stal jeho úpadek zjevným, a kdy ovšem ještě disponoval finančními prostředky, jež by k zajištění úhrady nákladů insolvenčního řízení postačovaly. Pokud dlužník prostředky použil k jinému účelu a v důsledku toho nyní není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, je nutno přičíst tuto okolnost jedině k jeho tíži.

V případě řešení úpadku konkursem náklady insolvenčního řízení představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, jež dosahuje dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč. Soud prvního stupně postupoval správně, když dlužníkovi povinnost k zaplacení zálohy insolvenčního řízení uložil, nicméně s ohledem na okolnosti věci, jimiž jsou majetkové poměry dlužníka (vůz, pohledávky dlužníka za třetími osobami, zboží na skladu a drobný majetek, jejichž zpeněžitelnost nelze vyloučit), je odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně přesvědčen o tom, že v prvotní fázi insolvenčního řízení bude ke krytí výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce postačovat záloha ve výši 25.000,-Kč.

Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil, jak je ve výroku uvedeno, a současně prodloužil lhůtu k uhrazení zálohy.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 12. září 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva