1 VSPH 1180/2015-A-23
KSCB 41 INS 5360/2015 1 VSPH 1180/2015-A-23

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: RUKKET CZ, s. r. o., se sídlem České Budějovice, A. Trägera 266/113, IČO 28141512, zahájené návrhem navrhovatelky: Soňa Císařová, bytem České Budějovice, A. Trägera 266/113, zastoupené advokátem Mgr. Janem Úlehlou, se sídlem České Budějovice, Krajinská 37, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. KSCB 41 INS 5360/2015-A-8 ze dne 7. května 2015,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. KSCB 41 INS 5360/2015-A-8 ze dne 7. května 2015 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze 7. 5. 2015 v bodu I. výroku zamítl insolvenční návrh navrhovatelky Soni Císařové a v bodu II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V bodu III. výroku uložil navrhovatelce do tří dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit soudní poplatek 2.000 Kč na účet soudu nebo v kolcích.

Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že Soňa Císařová (dále jen navrhovatelka) podala dne 2. 3. 2015 insolvenční návrh, kterým se domáhala zjištění úpadku společnosti RUKKET CZ, s. r. o. (dále jen dlužníka). Navrhovatelka v návrhu uvedla, že na základě pracovní smlouvy z 1. 9. 2013 byla u dlužníka zaměstnána jako pomocná síla do skončení jejího pracovního poměru dohodou o rozvázání pracovního poměru dne 31. 12. 2013. Dle mzdového výměru činila měsíční hrubá mzda navrhovatelky částku 4.000 Kč a podle čl. III. /1 pracovní smlouvy byla splatná vždy do 15. dne následujícího měsíce. Dlužník do data podání insolvenčního návrhu neuhradil navrhovatelce mzdu za měsíc listopad 2013 splatnou 15. 12. 2013 a za prosinec 2013 splatnou 15. 1. 2014 vždy v částce 4.000 Kč. Jako dalšího věřitele dlužníka označila Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, IČO 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3 s pohledávkou ve výši 4.592 Kč na pojistném na veřejném zdravotním pojištění a souvisejícím penále v částce 616 Kč, obojí splatné dne 30. 9. 2014. Navrhovatelka dovodila, že dlužník je v úpadku z důvodu platební neschopnosti, neboť má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, když tyto neplní ve lhůtě delší než 3 měsíce od jejich splatnosti. K návrhu navrhovatelka připojila přihlášku své pohledávky a důkazy, na které odkázala v insolvenčním návrhu.

Soud odkázal na § 97, § 105 a § 143 odst. 2 insolvenčního zákona a dospěl k závěru, že pracovní smlouva z 1. 9. 2013 je neplatná. Smlouva byla uzavřena mezi zaměstnavatelem jednajícím navrhovatelkou na straně jedné a navrhovatelkou jako zaměstnancem na straně druhé. Podle § 4 zákoníku práce se věc posuzuje podle obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Podle § 22 odst. 2 tohoto obč. zák. jiného nemůže zastupovat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Jednatel analogicky nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti, což je v daném případě, kdy dlužník vystupuje na obou stranách pracovněprávního vztahu, zjevné (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 11/98). Předmětná pracovní smlouva je neplatná podle § 39 obč. zák. a navrhovatelce proto nemohla vzniknout v návrhu tvrzená pohledávka.

Soud učinil závěr, že navrhovatelka není aktivně legitimována, z toho důvodu insolvenční návrh dle § 143 odst. 2 insolvenčního návrhu zamítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že dlužníkovi žádné náklady nevznikly. Bod III. výroku odůvodnil ustanovením § 4 odst. 1 písm. e) zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb.

Navrhovatelka napadla usnesení včas podaným odvoláním, ve kterém navrhla rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnila tím, že názor soudu nedopadá na danou právní věc. Není v rozporu se zákonem, zaměstnává-li obchodní společnost člena statutárního orgánu na pracovní pozici, která je svou náplní práce odlišná od činnosti statutárního orgánu. To byl i případ navrhovatelky, proto se jednalo o platný pracovní poměr.

Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona) přezkoumal napadené usnesení a po provedeném jednání, které se v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. konalo v nepřítomnosti obou účastníků, dospěl k závěru, že odvolání navrhovatele není důvodné.

Podle § 136 odst. 1 insolvenčního zákona Insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 143 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Podle § 5 insolvenčního zákona Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a) musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitelů nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

Soud prvního stupně učinil závěr, že navrhovatelka (osoba odlišná od dlužníka) není ve smyslu § 143 odst. 2 insolvenčního zákona aktivně legitimována k podání insolvenčního návrhu, neboť nemá vůči dlužníkovi pohledávku. Názor, že navrhovatelka není věřitelem dlužníka, dovodil soud ze závěru, že pracovní smlouva uzavřená mezi navrhovatelkou a dlužníkem je neplatná a ohledně tohoto závěru soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 11/98 ze 17. 11. 1998, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/99 s právní větou: Z ustanovení § 14 odst. 2 zák. práce, jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastupovaného, lze analogicky dovodit, že statutární orgán nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti. Odvolací soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku opřel své rozhodnutí o § 14 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., účinného do 31. 12. 2006 (dále jen zák. práce), avšak toto ustanovení již nedopadá na právní vztah, který měl být založen pracovní smlouvou z 1. 9. 2013. Nicméně i na uvedený právní vztah je třeba aplikovat § 22 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.), podle kterého Zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Toto ustanovení je doslovně totožné s uvedeným § 14 odst. 2 původního zákoníku práce, tudíž potud je právní závěr soudu prvního stupně správný. Podle § 4 zákona č. 262/2006 Sb., účinného od 1. 1. 2007 (nového zákoníku práce, dále jen ZP) Pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů. S ohledem na toto ustanovení se ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák. uplatní i pro právní vztah, který měl být mezi navrhovatelkou a dlužníkem založen pracovní smlouvou z 1. 9. 2013.

Jak plyne z již uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, je vždy v konkrétním případě třeba posuzovat, zda je dána rozdílnost zájmů zaměstnavatele na jedné straně a budoucího zaměstnance na straně druhé a zda tomu tak je, nutno vždy dovodit z konkrétních okolností, za nichž k uzavření pracovní smlouvy došlo. V tomto směru je správný názor odvolatelky, že nepřekrývá-li se činnost jednatele s pracovní náplní přijímaného zaměstnance, nebudou zpravidla zájmy zaměstnavatele a zaměstnance ve vzájemném rozporu. Nicméně odvolací soud dodává, že i v případě, že by byla pracovní náplň zaměstnance odlišná od činnosti jednatele, by bylo nutno ještě zkoumat konkrétní okolnosti dané věci, tj. zda i přesto nejsou zájmy zaměstnavatele a zaměstnance vzájemně rozporné.

Odvolací soud poukazuje i na závěr Nejvyššího soudu uvedený ve zmíněném rozsudku: Sama okolnost, že nebyla platně uzavřena pracovní smlouva, však ještě neznamená, že organizaci (zaměstnavateli) nemůže vzniknout povinnost peněžitého plnění vůči fyzické osobě. Není-li totiž platně sjednána pracovní smlouva, ale fyzická osoba již začala pro organizaci (zaměstnavatele) s jeho souhlasem pracovat, vznikne tzv. faktický pracovní poměr, tedy právní vztah, kde oběma účastníkům vzniknou povinnosti posuzované podle zákoníku práce. Protože však nejde o pracovní poměr, neplatí pro něj ustanovení o skončení pracovního poměru, o délce výpovědních dob apod. Fyzické osobě však vždy musí být vydán neoprávněný majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení), který organizaci (zaměstnavateli) vznikl tím, že přijala od fyzické osoby plnění z neplatného právního úkonu (srov. § 243 odst. 1, 2 zák. práce). Rozsah takového plnění musí odpovídat tomu, v jaké výši neoprávněný majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení) organizaci (zaměstnavateli) vznikl. Výše neoprávněného majetkového prospěchu (bezdůvodného obohacení) odpovídá tomu, co by organizace (zaměstnavatel) musela plnit fyzické osobě za skutečně vykonanou práci v případě, že by pracovní smlouva byla uzavřena platně. Toto plnění proto musí odpovídat mzdovým podmínkám platným v organizaci (u zaměstnavatele) v době, kdy byla práce vykonána (srov. část druhou zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č.10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 74/1994 Sb.).

ZP nemá obdobné ustanovení, které by odpovídalo zvláštní úpravě bezdůvodného obohacení obsažené v § 243 odst. 1 a 2 zák. práce. Proto se v návaznosti na § 19 písm. d) ZP ve znění účinném do 31. 12. 2013 uplatní obecná úprava bezdůvodného obohacení obsažená v § 451 a násl. obč. zák. Z uvedené úvahy plyne, že se i u právního vztahu založeného mezi navrhovatelkou a dlužníkem uplatní právní principy vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 11/98 ze 17. 11. 1998 včetně povinnosti zaměstnavatele vydat peněžité plnění fyzické osobě, která pro zaměstnavatele pracovala na základě neplatné pracovní smlouvy. Proto i kdyby soud na základě doplněného dokazování zjistil, že pracovní smlouva je skutečně neplatná, i v takovém případě by navrhovatelka mohla mít vůči dlužníkovi pohledávku z bezdůvodného obohacení, avšak pouze za splnění již výše zmíněného předpokladu, že se nepřekrývá činnost jednatele s pracovní náplní přijímaného zaměstnance.

Odvolací soud dospěl na základě výše uvedených úvah k závěru, že by bylo nutno v podstatné míře doplnit dokazování za účelem zjištění, zda navrhovatelka má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku. Tato míra dokazování přesahuje rámec insolvenčního řízení a přísluší řízení nalézacímu, které nemůže být nahrazeno řízením insolvenčním. V tomto směru odvolací soud odkazuje na ustálenou judikaturu vyjádřenou např. pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. Cpjn 19/98 publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se sice vyjadřovala k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, která se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní podle usnesení Nejvyššího soudu č. j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 z 29. 4. 2010 ve znění opravného usnesení č. j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-68 z 20. 7. 2010 (uveřejněném pod č. 14/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) i pro výklad insolvenčního zákona. Podle tohoto stanoviska nevylučuje povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku), aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li soud, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů.

S přihlédnutím k tomu, že § 141 odst. 2 insolvenčního zákona zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, možnosti uplatnit pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení.

Jak již odvolací soud uvedl, v předmětné věci by bylo nutné provádět rozsáhlé dokazování k prokázání skutečnosti, že se nepřekrývala činnost jednatele s pracovní náplní přijímaného zaměstnance (navrhovatelky), a byla-li by tato skutečnost prokázána, bylo by následně nutno ještě zkoumat, zda i přesto nebyly zájmy zaměstnavatele a zaměstnance ve vzájemném rozporu. Rozsah tohoto dokazování přesahuje rámec insolvenčního řízení a insolvenční soud by nahrazoval sporné řízení o pohledávce navrhovatelky. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že navrhovatelka nedoložila svou aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu, tj. že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku (§ 105 insolvenčního zákona).

Vzhledem k uvedeným závěrům soud prvního stupně postupoval po právu, když zamítl insolvenční návrh a rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného dlužníka s přihlédnutím ke skutečnosti, že dlužníkovi žádné náklady nevznikly. Soud prvního stupně též v souladu s § 4 odst. 1 písm. e) zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. a položky 4 bodu 1. písm. c) sazebníku tvořícího přílohu k uvedenému zákonu uložil navrhovatelce zaplatit soudní poplatek 2.000 Kč na účet soudu prvního stupně. Odvolací soud proto v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil usnesení jako věcně správné.

Dlužníkovi nevznikly v odvolacím řízení náklady, o jejichž náhradě by bylo třeba rozhodnout v jeho prospěch dle § 7 insolvenčního zákona a § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu.

V Praze dne 5. května 2016

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Bedrníčková