1 VSPH 1162/2013-A-14
KSUL 79 INS 13008/2013 1 VSPH 1162/2013-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka Radka anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Julia Fučíka 46, 431 59 Vysoká Pec, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 79 INS 13008/2013-A-9 ze dne 25.června 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 79 INS 13008/2013-A-9 ze dne 25.června 2013 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem nadepsaným usnesením uložil dlužníkovi Radku Šafaříkovi (dále jen dlužník), aby do tří dnů od doručení usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud především uvedl, že dlužník dne 9.5.2013 podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Soud vyjádřil názor, že návrhu na povolení oddlužení nebude možné vyhovět, neboť dlužník je podnikatelem. Z návrhu na povolení oddlužení totiž vyplývá, že dlužník eviduje závazky ve výši 1.038.186,-Kč, z toho však pochází závazky ve výši 245.991,-Kč z jeho podnikání. Podle soudu tak není splněn základní předpoklad povolení oddlužení dle § 389 insolvenčního zákona a úpadek dlužníka bude proto třeba řešit konkursem. V takovém případě bude třeba zajistit úhradu počátečních nákladů insolvenčního správce, mezi které patří i odměna insolvenčního správce. Jako přiměřenou výši zálohy shledal proto soud I. stupně částku 30.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně stanovil dlužníku zálohu nižší. Argumentoval zejména tím, že na úhradu takto stanovené zálohy nemá prostředky, neboť jeho manželka je na mateřské dovolené a ve společné domácnosti s nimi žijí též dvě nezletilé děti.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, podle něhož může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (nejde-li o osobu uvedenou v poslední větě ust. § 108 odst. 1 či v ust. § 368 odst. 1 insolvenčního zákona), resp. solidárně všem navrhovatelům, jedině nelze-li předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než složením zálohy). Pro posouzení, zda je namístě požadovat po navrhovateli zaplacení zálohy a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale v rámci téhož způsobu řešení úpadku je též ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy náleží mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.

Ze spisu odvolací soud zjistil, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení na předepsaném formuláři dne 9.5.2013. Jeho manželka Martina Šafaříková vyslovila s návrhem souhlas a téhož dne podala sama insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, s nímž vyjádřil souhlas dlužník; řízení o něm je vedeno pod sp. zn. KSUL 79 INS 12947/2013. Dlužník své podnikání před podáním insolvenčního návrhu ukončil, je zaměstnaný a jeho příjem činí 12.400,-Kč. Příjem manželky dlužníka činí 4.900,-Kč a jako další příjem dlužníka je v návrhu označen příspěvek třetí osoby ve výši 5.200,-Kč měsíčně. Závazky z minulého podnikání dlužníka mají dle jeho návrhu činit přibližně 245.000,-Kč z celkové výše závazků přesahující 1 mil. Kč.

Hlavním argumentem soudu I. stupně pro uložení relativně vysoké zálohy dlužníku bylo to, že na jeho osobu dle názoru soudu je třeba hledět jako na podnikatele.

K tomu odvolací soud poznamenává, že skutečně podle § 389 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) jedině dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením.

Dosavadní judikatura zaujímá k věcnému obsahu ustanovení § 389 IZ stanovisko, potvrzené i sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 zveřejněné pod č. 79/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), podle nějž se může oddlužení úspěšně domáhat jen taková fyzická či právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele, a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání. Lze tedy shrnout, že řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením je zapovězeno jak dlužníku, na nějž se podle norem hmotného práva stále pohlíží jako na podnikatele (srovnej např. § 2 odst. 3 obchodního zákoníku), a to i kdyby v době podání návrhu na povolení oddlužení již fakticky nepodnikal a ani neměl žádné dluhy z podnikání, tak je zapovězeno i dlužníku, který již svou podnikatelskou činnost formálně ukončil (např. bylo-li jeho živnostenské oprávnění na jeho žádost zrušeno, nebo zaniklo) nebo ji přerušil (k jeho oznámení bylo provozování jeho živnosti přerušeno), má však dluhy z podnikání.

Na druhou stranu však je třeba dodat, že shora citované usnesení Nejvyššího soudu připouští výhradu, že striktní uplatňování zákonného požadavku, aby do oddlužení nevstupovali ti, kdož mají dluhy ze svého podnikání, může vést v krajních případech k nepřiměřeně tvrdému dopadu do poměrů toho či onoho dlužníka. V takovýchto specifických případech je proto na uvážení insolvenčního soudu (založeném na konkrétních skutkových okolnostech případu), aby zhodnotil, zda automatickou aplikací zásady, podle které osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení není dlužník, který-ač již nepodniká-má stále dluhy ze svého podnikání, by nebyl popřen duch zákona, a zda tím ve skutečnosti není upírána možnost pokusit se o oddlužení způsobem předjímaným insolvenčním zákonem osobě, se kterou institut oddlužení v souladu s účelem, pro který byl zákonodárcem zformulován, typově počítá.

Proto je odvolací soud s přihlédnutím k dosud známým skutečnostem z insolvenčního spisu toho názoru, že závěr soudu o nemožnosti povolení oddlužení v projednávaném případě je (s ohledem na celkové množství věřitelů, výši závazků dlužníka i podílu jeho závazků z podnikání) předčasný a povolení oddlužení nelze zcela vyloučit.

Kromě toho ze zjištění odvolacího soudu vyplývá, že manželka dlužníka podala vlastní insolvenční návrh, k němuž (zejména existenci společných závazků manželů a majetkovým poměrům manželky dlužníka) soud prvního stupně nepřihlížel. Při vyměření výše zálohy na náklady insolvenčního řízení měl přitom soud I. stupně vyjít z obou insolvenčních návrhů (a z jejich příloh, jakož i z obou návrhů na povolení oddlužení), neboť z jejich obsahu vyplývá, že je v nich tvrzen majetek a závazky, jež spadají do společného jmění manželů ve smyslu ust. § 143a občanského zákoníku, když zúžení společného jmění manželů nebylo prokázáno, ani nebylo tvrzeno, že by společné jmění manželů neexistovalo. Proto bylo třeba vycházet z domněnky stanovené v ust. § 144 občanského zákoníku, podle něhož platí, že pokud není prokázán opak, má se zato, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Nebylo prokázáno ani to, že by některé závazky vznikly ještě před uzavřením manželství či před vznikem společného jmění manželů. V této situaci je nezbytné, aby insolvenční soud insolvenční návrhy obou manželů posoudil a projednal společně.

Odvolací soud přitom zdůrazňuje, že budou-li oba manželé splňovat ekonomické podmínky oddlužení, a bude-li nejspíše možno předpokládat jeho provedení plněním splátkového kalendáře, bude zásadně pro společné řízení postačovat podstatně nižší záloha, než kterou zvažoval soud prvního stupně.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 2.září 2013

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová