1 VSPH 1154/2014-A-18
KSCB 27 INS 35650/2013 1 VSPH 1154/2014-A-18

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. ve věci dlužnice Miloslavy Kostkové, bytem Sviny 82, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 35650/2013-A-12 ze dne 10. dubna 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 35650/2013-A-12 ze dne 10. dubna 2014 se mění tak, že se dlužnici ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 8.000,-Kč ve lhůtě deseti dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným usnesením uložil Miloslavě Kostkové (dále jen dlužnice), která se insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně 11.12.2013 domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do sedmi dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukázal na ust. § 108 insolvenčního zákona a dále konstatoval, že účelem zálohy je umožnit insolvenčnímu (předběžnému) správci výkon jeho funkce s tím, že pokud by záloha nebyla zaplacena, musely by být náklady správce hrazeny ze státního rozpočtu. Podle soudu prvního stupně je možné, že návrh na povolení oddlužení bude odmítnut a její úpadek bude řešen konkursem, neboť dlužnice nepředložila souhlas věřitelů s pohledávkami vyplývající z jejího podnikání s tím, aby její úpadek byl řešen oddlužením.

Dále soud prvního stupně doplnil, že řešení úpadku dlužnice oddlužením není možné povolit ani v případě souhlasu věřitelů s pohledávkami z podnikání, a to vzhledem k nedostatečnému majetku dlužnice a vzhledem k výši příjmu dlužnice. Příjem dlužnice činí cca. 14.000,-Kč měsíčně. Při uvedené výši příjmu, s připočtením finančních prostředků (2.600,-Kč měsíčně) získaných na základě darovací smlouvy se Stanislavem Brůhou, dlužnice nesplňuje základní podmínku pro povolení oddlužení, tedy není schopna po odečtení odměny insolvenčního správce uspokojit své nezajištěné věřitele v zákonem stanovené výši třiceti procent. Proto přistoupil insolvenční soud k uložení zálohy v dolní hranici zákonného rozpětí, když tato bude sloužit k úhradě nákladů insolvenčního řízení po prohlášení konkursu.

Proti tomuto usnesení dlužnice podala včasné odvolání a požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se povinnost zaplatit zálohu neukládá, případně napadené usnesení změnil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumentovala zejména tím, že soud prvního stupně měl předtím, než jí uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, nařídit jednání, na němž by vyřešil sporné otázky. Dále zastávala názor, že podmínky pro uložení zálohy ve výši uvedené v napadeném usnesení nejsou dány. Do majetkové podstaty patří movitý majetek v hodnotě 76.000,-Kč a nemovitost v hodnotě 345.520,-Kč. Pokud by došlo ke zpeněžení majetkové podstaty, dá se předpokládat, že z výtěžku jejího zpeněžení by bylo možné uhradit odměnu a náklady insolvenčního správce. Dále dlužnice uvedla, že nyní má čistý příjem 15.209,-Kč a má zajištěn příjem ve výši 2.600,-Kč, a proto by své nezajištěné závazky v rozsahu 30% to je 425.535,-Kč, mohla splatit až do výše 32%.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž podle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. S účinností od 1.1.2014 bylo toto ustanovení kromě jiného doplněno v odstavci 1 úpravou, podle níž není důvodem, pro který by bylo možné upustit od požadavku na uhrazení zálohy, skutečnost, že dlužník nemá žádný (zpeněžitelný) majetek.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

V daném případě dlužnice podala dne 11.12.2013 na předepsaném formuláři insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužnice nemá žádnou vyživovací povinnost. Dlužnice vlastní vybavení domácnosti, které má podle jejího ocenění hodnotu 76.000,-Kč a byt v hodnotě 345.520,-Kč. Má příjem ze zaměstnání, který, podle výplatních pásek připojených k odvolání, činí 15.209,-Kč čistého měsíčně, a dále má zajištěn příjem na základě smlouvy ve výši 2.600,-Kč měsíčně.

Vůči třiceti šesti věřitelům má čtyřicet sedm splatných závazků v celkové výši 2.085.324,33 Kč, když závazek ve výši 666.874,12 Kč je zajištěný. Nezajištěné závazky v rozsahu 30% pocházejí z podnikatelské činnosti.

Při vydání napadeného usnesení vycházel soud prvního stupně především z toho, že dlužnice nemůže se svým návrhem na povolení oddlužení uspět, a tudíž že její úpadek bude třeba řešit konkursem dle ust. § 396 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť k podání návrhu na oddlužení není podle ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona oprávněna z toho důvodu, že část jejích závazků pochází z podnikání a že by schválené oddlužení nevedlo k plnému uspokojení věřitelů (čímž by odpadl důvod, pro který je uplatnění institutu oddlužení pro dlužníky s dluhy vzešlými z podnikání zákonem vyloučeno-nedošlo by k přenesení podnikatelského rizika krácením míry uspokojení jejich pohledávek na věřitele).

Podle platné úpravy insolvenčního zákona již dluhy z podnikání obecně nebrání oddlužení a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle ust. § 403 insolvenčního zákona definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením. Při rozhodování o povolení oddlužení je nutné vzít rovněž v úvahu znění ust. § 397 insolvenčního zákona v pochybnostech o tom, zda je namístě návrh na povolení oddlužení odmítnout, ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů. Pokud jsou ustanovení hlavy páté insolvenčního zákona vnímána ve vzájemných souvislostech, je vyloučeno interpretovat ust. § 389 odst. 2 tohoto zákona tak, že by předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení bylo doložení výslovného souhlasu všech věřitelů (s pohledávkami z podnikání dlužníka) s řešením úpadku či hrozícího úpadku oddlužením. V obecné rovině by požadavek aktivního souhlasu takových věřitelů měl v praxi za následek faktickou nemožnost oddlužení u naprosté většiny subjektů, jež mají závazky z podnikání. V kontextu citovaných ustanovení se úvaha soudu prvého stupně o tom, že dlužnice nebyla (jako osoba mající závazky z podnikání) oprávněna návrh na povolení oddlužení podat, jeví jako předčasná.

Z výše uvedeného vyplývá, že o tom, zda bude úpadek dlužnice řešen oddlužením, bude rozhodnuto až hlasováním na schůzi věřitelů spojeném s podáním námitek podle ust. § 403 insolvenčního zákona. Z tohoto důvodu nemůže soud s jistotou napřed usuzovat, jaký způsob řešení úpadku dlužnice bude věřiteli zvolen. Je proto povinen zajistit pro počáteční fázi insolvenčního řízení odpovídající finanční prostředky. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že je nutné uložit dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, vzhledem k tomu, že není zřejmé jaký způsob řešení úpadku bude věřiteli preferován.

Podle názoru odvolacího soudu je třeba vzít při stanovení výše zálohy v úvahu konkrétní okolnosti věci, jimiž jsou majetkové poměry dlužnice. S ohledem na uvedené okolnosti, zejména současný dlužnicí deklarovaný příjem, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že přiměřená výše zálohy činí 8.000,-Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 2. září 2014

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková