1 VSPH 1143/2014-B-17
KSHK 35 INS 1931/2013 1 VSPH 1143/2014-B-17

USNES EN Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: Michal Brabec, nar. 22. srpna 1978, bytem Týnište nad Orlicí, Čs. armády 929, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 35 INS 1931/2013-B-9/celk.6 ze dne 14. března 2014,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 35 INS 1931/2013-B-9/celk.6 ze dne 14. března 2014 se v bodech II. a IV. výroku potvrzuje.

Od ůvo d ně n í:

Krajský soud v Hradci Králové nadepsaným usnesením v bodě I. výroku schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře, v bodě II. výroku mu uložil platit prostřednictvím insolvenčního správce nezajištěným věřitelům k 25. dni v měsíci 7.211,-Kč (částka byla ponížena o odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce ve výši 900,-Kč plus DPH a o stanovené výživné ve výši 3.700,-Kč) a určil rozvržení procentních podílů mezi jednotlivé věřitele s tím, že první splátky bude zaplacena 25.4.2014 (bod III. výroku), dlužníku uložil vždy do 25. dne v každém měsíci po dobu trvání účinků schváleného oddlužení vyplácet částku 12.000,-Kč na účet majetkové podstaty (bod IV. výroku), insolvenčnímu správci uložil, aby z finančních prostředků, které obdrží na účet majetkové podstaty po odečtení částky 900,-Kč plus DPH a po odečtení stanoveného, případně dlužného výživného, rozvrhl zbylou částku mezi věřitele způsobem uvedeným v bodě II. výroku (bod V. výroku), přiznal insolvenčnímu správci odměnu a náhradu hotových výdajů ze května 2013 až únor 2014 (bod VI. výroku), uložil insolvenčnímu správci povinnost podávat zprávy o činnosti a plnění oddlužení (bod VII. výroku), uložil věřitelům uvedeným pod bodem II. výroku sdělit insolvenčnímu správci bankovní spojení (bod VIII. výroku), rozhodl o zrušení dispozičních omezení dlužníka v souladu s § 407 odst. 2 IZ právní mocí usnesení (bod IX. výroku), uložil dlužníkovi související povinnosti (bod X. výroku), rozhodl, že insolvenční soud bude vykonávat působnost věřitelského výboru (bod XI. výroku) a že účinky rozhodnutí nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku (bod XII. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dne 24.1.2014 mu byl doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení. Usnesením ze dne 23.5.2013 (A-10) soud zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho řešení oddlužením.

Na přezkumném jednání byly zjištěny závazky dlužníka v celkové výši 645.176,36 Kč, dále přihlásila pohledávku na výživném Žaneta Seidelová (matka syna dlužníka) ve výši 22.000,-Kč.

O návrhu na určení nižších než zákonem určených splátek soud rozhodl tak, že dlužníkovi určil částku 12.000,-Kč jako měsíční splátku, kterou má dlužník vyplácet na účet majetkové podstaty a která dává předpoklad-po odečtení nároků insolvenčního správce a výživného ve výši 3.700,-Kč-pro uspokojení nezajištěných věřitelů v rozsahu asi 61%, ačkoli dlužník v návrhu na povolení oddlužení navrhoval částku 6.200,-Kč, která by však po odečtení nároků správce a dlužného výživného umožnila uspokojení nezajištěných věřitelů toliko v rozsahu 8%.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že soud vycházel z příjmů dlužníka za posledních šest měsíců, které však byly zkresleny vlivem variabilního bonusu, půl 13. platu a daňovým dorovnáním, což vedlo k tomu, že splátka ve výši 12.000,-Kč ohrožuje životní potřeby dlužníka a zbývající část příjmu nestačí na výchovu a vzdělání dlužníkova syna nad rámec běžného výživného. Dále namítal, že mu vznikly zvýšené náklady vlivem zálohových plateb na elektřinu. Dodal, že po odstěhování syna a matky do Olomouce nebyl vyřešen styk dlužníka se synem, jeho matka ve styku brání, jsou vedena jednání u soudu v Olomouci, dlužník má náklady na dojíždění za synem i náklady na právního zástupce. Proto dlužník žádal o snížení částky 12.000,-Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že soud prvního stupně se se všemi relevantními skutečnostmi řádně vypořádal, a proto na odůvodnění usnesení ze dne 14.3.2014 odkazuje a sám pro potřeby odvolacího řízení uvádí následující:

Podle § 398 odst. 4 IZ dlužníku, který o to požádal v návrhu na povolení oddlužení, může insolvenční soud stanovit jinou výši měsíčních splátek. Učiní tak jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek, anebo stejná nebo vyšší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. Přitom dále přihlédne k důvodům, které vedly k dlužníkově úpadku, k celkové výši dlužníkových závazků, k dosavadní a očekávané výši dlužníkových příjmů, k opatřením, která dlužník činí k zachování a zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků, a k doporučení věřitelů. Dlužníkovým návrhem jiné výše měsíčních splátek není insolvenční soud vázán. K opožděné žádosti insolvenční soud nepřihlíží.

K problematice povinnosti dlužníka, jemuž bylo schváleno oddlužením formou splátkového kalendáře, splácet výživné a dlužné výživné, se Vrchní soud opakovaně vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, když dovodil, že dlužník není zbaven povinnosti platit běžné či dlužné výživné na nezletilé dítě v průběhu splátkového kalendáře (dokonce ani tehdy, pokud mu tato povinnost vznikla až po rozhodnutí o schválení oddlužení). Byla-li soudem určena výše výživného, jež má dlužník ve prospěch vyživované osoby měsíčně platit, tedy má-li tato osoba vůči němu takto určenou peněžitou pohledávku, pak jde vždy o přednostní nárok dle § 169 odst. 1 písm. e) IZ. V takovém případě změní insolvenční soud rozhodnutí o schválení oddlužení tak, že dlužníkovi uloží, aby z měsíční splátky (v níž již nezohlední povinnost platit soudem stanovené výživné, tj. nedojde k jejímu snížení o 25 % nezabavitelné částky připadající na vyživovanou osobu) platil přednostně (v plné výši) soudem určené běžné výživné, a teprve ze zbytku poskytoval v určeném poměru plnění nezajištěným věřitelům pojatým do oddlužení. Stejně musí být naloženo i s dlužným výživným, tj. s dluhem na soudně určeném běžném výživném vzniklým za předchozí období. Má-li tedy dlužník povinnost platit běžné výživné stanovené soudem a má-li z dřívější doby i dluh na tomto výživném, pak ze splátky platí během splátkového kalendáře každý měsíc přednostně celé běžné výživné a zbytek částky používá k úhradě dlužného výživného až do jeho úplného zaplacení. Dokud není tento dluh zcela zaplacen, nemůže dlužník použít splátky (jejich část pozůstávající po úhradě běžného výživného) k placení pohledávek nezajištěných věřitelů (viz usnesení ze dne 14.5.2012, č.j. 2 VSPH 195/2012-B-55).

Obdobně danou problematiku Vrchní soud v Praze rozebral v usnesení ze dne 15.9.2011, sp.zn. 3 VSPH 638/2011, kde uzavřel, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře není ponecháno dlužníkovi na výběr, jakou částku bude věřitelům (včetně těch, kterým svědčí pohledávka s právem na přednostní uspokojení dle § 168 nebo 169 IZ) splácet a jakou částku si ponechá pro vlastní potřebu. Je tak vyloučeno, že by dlužník platil výživné určené mu soudem mimo insolvenční řízení.

Běžné i dlužné výživné (bez ohledu na to, zda je již pro ně nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce) jsou pohledávkami za majetkovou podstatou dle § 169 odst. 1 písm. e) IZ, které i v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře mají (stejně jako nároky insolvenčního správce) právo na přednostní uspokojení. K němu slouží zákonná splátka vymezená v § 398 odst. 3 IZ, již je zaměstnavatel dlužníka povinen insolvenčnímu správci k plnění splátkového kalendáře poukazovat. Protože dlužník v průběhu oddlužení splátkovým kalendářem smí s příjmy nabytými po jeho schválení nakládat (prostřednictvím insolvenčního správce) jen způsobem uvedeným v rozhodnutí, jímž bylo toto oddlužení schváleno (§ 409 odst. 2 IZ), k uspokojení pohledávky výživného ze zákonné splátky může dojít jen za předpokladu, že byla do splátkového kalendáře (jako pohledávka přednostně uspokojovaná ze splátek) insolvenčním soudem pojata.

Z uvedeného vyplývá, že má-li dlužník zákonnou vyživovací povinnost, jíž neodpovídá jeho platební povinnost stanovená soudem (tj. nebyla určena částka měsíčního výživného, již má dlužník ve prospěch vyživované osoby poskytovat), plátce dlužníkova příjmu tuto vyživovací povinnost při výpočtu postižitelné části dlužníkova příjmu (zákonné měsíční srážky) dle § 398 odst. 3 IZ zohlední příslušným zvýšením nezabavitelné částky (podle vl. nař. č. 595/2006 Sb.). Takto plátce nepostupuje, bylo-li placení výživného dlužníku soudem určeno. Pak se dlužníkova vyživovací povinnost vůči dané osobě při výpočtu zákonné srážky nijak neprojeví s tím, že soudem určené běžné výživné (popř. i dluh na tomto výživném) je-jako pohledávka za majetkovou podstatou dle § 169 odst. 1 písm. e) IZ-pojata do schváleného splátkového kalendáře co pohledávka s právem na úplné přednostní uspokojení před pohledávkami ostatních věřitelů (§ 169 odst. 2 IZ). Pak soud koncipuje usnesení o schválení oddlužení ve formě splátkového kalendáře takto: plátci dlužníkova příjmu (nikoli dlužníku) uloží zasílat příslušnou měsíční srážku (splátku) přímo k rukám správce, který ji rozdělí mezi věřitele způsobem určeným v usnesení o schválení oddlužení splátkovým kalendářem tak, že nejprve splátku použije k úplnému uspokojení soudem označených přednostních pohledávek v režimu za majetkovou podstatou, a to typicky nejprve svých vlastních nároků představovaných měsíční zálohou na odměnu a paušální náhradou hotových výdajů (a to vč. DPH, je-li správce plátcem této daně), a poté označených nároků na soudem určené výživné (běžné měsíční výživné či dlužné výživné). Zbytek zákonné srážky (splátky) správce rozdělí mezi nezajištěné věřitele ve stanovených poměrech. Zákonná úprava předpokládá, že v případě vyhovění žádosti dlužníka o stanovení nižší než zákonem stanovené měsíční splátky insolvenční soud svůj závěr vyjádří v rozhodnutí tak, že plátci dlužníkova příjmu uloží provádět (a správci poukazovat) z tohoto příjmu srážky v zákonné výši s tím, že tyto srážky nesmí přesáhnout částku (splátku) soudem zde uvedenou.

Rozhodnutí podle § 406 IZ o schválení oddlužení a o určení částky, kterou má dlužník platit svým věřitelům, je typickým rozhodnutím, které se vydává za předpokladu, že jeho účinky trvají, jestliže nedojde k podstatné změně poměrů, z nichž soud vycházel v době rozhodování. Jestliže tedy např. dojde k zásadní změně ve skutečnostech, jež se vztahují k vyživovací povinnosti dlužníka k nezletilým dětem (např. bude-li posléze soudem rozhodnuto o dlužníkově povinnosti placení měsíčního výživného), popřípadě dojde-li ke změně v jiné srovnatelně významné skutečnosti, jež je pro rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře podstatná a musí v něm být odpovídajícím způsobem vyjádřena, soud takové zjištění ve smyslu § 407 odst. 3 IZ projeví příslušnou změnou tohoto usnesení.

Ani s ohledem na dlužníkovo tvrzení o nižším příjmu, i pokud by se ukázalo pravdivým, neshledává tedy odvolací soud důvody pro další snížení splátek za situace, kdy dlužník má dluh na výživném (soud prvního stupně vycházel z dlužníkem nerozporované částky 22.000,-Kč dle usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7.12.2011, sp.zn. 6 C 144/2011, jímž byl schválen smír mezi dlužníkem a Žanetou Seidelovou), neboť jde svou povahou ve smyslu shora uvedeného o přednostní nároky, které by měly být zapraveny ještě před tím, než bude ostatním věřitelům plněno v režimu splátkového kalendáře. Jinak řečeno, shodně se soudem prvního stupně pokládá odvolací soud v této fázi řízení dílčí vyhovění dlužníkovu požadavku za postačující a odpovídající kriteriím obsaženým v § 398 odst. 4 IZ, s tím, že pokud dojde k úhradě tohoto nároku, pak, a to i s ohledem na případnou změnu v dlužníkových poměrech, jež by takové snížení odůvodňovaly, není vyloučeno dlužníkovu požadavku na další snížení vyhovět.

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení v bodech II. a IV. výroku podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 22. srpna 2014

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Andrea Synková