1 VSPH 1140/2010-A-182
KSPH 55 INS 2807/2009 1 VSPH 1140/2010-A-182

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a ze soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka KLAOS, s.r.o., sídlem Ctiborova 3091, Kladno, zast. advokátem JUDr. Michalem Račokem, sídlem Štěpánská 49/633, Praha 1, zahájené na návrh věřitelů a) HORA HOLDING, s.r.o., sídlem Skuherského 53, České Budějovice, a b) Simony Zbořilové, bytem Novohradská 60, České Budějovice, obou zast. advokátem JUDr. Vladimírem Krčmou, sídlem Střelecká 437, Hradec Králové, o odvolání navrhovatelů proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 55 INS 2807/2009-A-116 ze dne 1. října 2010

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 55 INS 2807/2009-A-116 ze dne 1. října 2010 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením v insolvenčním řízení vedeném na majetek KLAOS, s.r.o. (dále jen dlužník) zamítl insolvenční návrh a insolvenčním navrhovatelům HORA HOLDING, s.r.o. a Simoně Zbořilové (dále jen navrhovatel a navrhovatelka, popř. navrhovatelé) uložil, aby společně a nerozdílně uhradili dlužníkovi 34.818,-Kč na náhradu nákladů řízení. Jedná se o v pořadí druhé usnesení insolvenčního soudu ve věci samé, když usnesení č.j. KSPH 55 INS 2807/2009-A-39 ze dne 20.11.2009, jímž insolvenční soud zamítl insolvenční návrh navrhovatele, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením č.j. KSPH 55 INS 2807/2009, 2 VSPH 28/2010-A-45 ze dne 5.5.2010 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Navrhovatel tvrdil, že má za dlužníkem tyto pohledávky: a) pohledávku ve výši 1.097.362,-Kč z titulu poskytnutí částky 505.366,-Kč dlužníku a z titulu uhrazení částek 380.000,-Kč a 211.996,-Kč za dlužníka společnosti CAC LEASING, a.s. na základě smluv o finančním leasingu z 18.3. a 13.4.2005, b) pohledávku ve výši 3.506.502,-Kč z titulu ceny (úplaty) za postoupenou pohledávku na základě dodatku č. 2 ze dne 11.4.2006 ke smlouvě ze dne 25.2.2005 o postoupení pohledávky, c) pohledávky ve výši 14.601,30 Kč a 960,-Kč z titulu pravomocně přiznaného práva na náhradu nákladů soudního řízení dle usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 23 Co 204/2010-58 ze dne 23.12.2009.

Navrhovatelka tvrdila, že má vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 3.500.000,-Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené směnky, v níž se dlužník zavázal zaplatit do 30.4.2009 Ing. Milanu Horovi částku 3.500.000,-Kč. Ing. Milan Hora indosoval směnku ve prospěch Miroslava Kříženeckého a ten následně dne 9.11.2009 ve prospěch navrhovatelky.

V rozhodnutí vyšel insolvenční soud po provedeném dokazování zejména z toho, že: 1) navrhovatel doložil plnění dlužníku ve výši 1.097.362,-Kč, u něhož je otázka existence právního titulu předmětem sporu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 121/2009. Kromě toho doložil, že mu vůči dlužníkovi vznikla další pohledávka jako nárok na zaplacení 3.506.502,-Kč z titulu ceny (úplaty) za postoupenou pohledávku na základě dodatku ke smlouvě o postoupení pohledávky a má vůči němu nárok na zaplacení náhrady nákladů řízení přiznaných soudním rozhodnutím ve výši 14.601,30 Kč a 960,-Kč; 2) navrhovatelka doložila vznik směnečné pohledávky za dlužníkem ve výši 3.500.000,-Kč; 3) dlužník smlouvami o nájmu vozidel BMW 730d a BMW 630 Cl ze dne 4.4.2005 a 4.5.2006 doložil, že mezi ním a navrhovatelem zřejmě existovaly smluvní vztahy, nebo v případě neplatnosti uvedených smluv, která je tvrzena (insolvenčním) navrhovatelem, existoval důvod pro plnění splátek nájemného navrhovatelem, tedy že navrhovatel po dohodě s dlužníkem obě vozidla užíval v období od 4.4.2005 (resp. 4.5.2006) do srpna 2007, kdy mu byla odebrána. Platby za užívání vozidel naposledy poukázal za září 2006. Dlužník postupně účtoval navrhovateli dlužné splátky za další měsíce, dlužný úrok, smluvní pokutu, náklady spojené s odebráním vozidla, úrok z prodlení, bezdůvodné obohacení za užívání vozidel, náklady na jejich opravu a náhradu škody. Tyto částky započítával na pohledávky navrhovatele; 4) věřitelé, kteří byli uvedeni v seznamu závazků dlužníka nebo byli označeni jako jeho věřitelé navrhovatelem, soudu sdělili, že vůči dlužníkovi nemají splatné pohledávky; nárok Evy Jablonské, soudní exekutorky, na zaplacení exekuce v řízení sp. zn. 034 EX 1648/09 a 034 EX 1655/09 zanikl; 5) ke 4.6.2010 činil zůstatek na účtu dlužníka 247.884,54 Kč, stav pokladny 20.955,-Kč, hmotný investiční majetek (pronajatý formou leasingu) po odpisech 14.110.636,-Kč, pohledávky z finančního leasingu 7.071.852,77 Kč, pohledávky z finančního leasingu před splatností 19.549.806,-Kč a pohledávky další ve výši 22.689.716,-Kč; závazky dlužníka činily 27.413.004,79 Kč; 6) k 29.6.2010 činil zůstatek na účtu dlužníka 5.512.452,03 Kč, když mu soudní exekutor vyplatil částku 5.316.932,-Kč z prodeje nemovitostí povinného C-LEASING Turnov, a.s.

Na tomto základě insolvenční soud-cituje ust. § 3 odst. 1, 2 a 3 a § 143 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona-dospěl k závěru, že navrhovatelka doložila vznik a trvání své směnečné pohledávky.

K obraně dlužníka proti této pohledávce insolvenční soud uvedl, že pochybnost o směnečné kauze bude obtížné uplatňovat s ohledem na její indosaci . Za nedůvodnou měl i dlužníkovu námitku, že došlo k účelovému množení věřitelů indosací směnky, protože směnka byla vystavena na řad jiné osoby než navrhovatele, tato osoba sama mohla mít procesní postavení dalšího insolvenčního navrhovatele a nešlo by o osobu totožnou s insolvenčním navrhovatelem.

Insolvenční soud měl dále za doložený vznik všech tří pohledávek (srovnej výše body a/ až c/) navrhovatele uzavíraje ovšem, že navrhovatel nedoložil to, že tyto pohledávky existují v době rozhodování o insolvenčním návrhu .

K pohledávce navrhovatele ad a) insolvenční soud uvedl, že je o ní vedeno nalézací řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 121/2009, které dosud není skončeno a v němž se mimo jiné provádí dokazování znaleckým posudkem. Kromě toho jsou v tomto řízení taktéž řešeny otázky podstatné pro posouzení oprávněnosti nároku na zaplacení pohledávky ad b), tj. platnost smluv uzavřených mezi dlužníkem a navrhovatelem a otázka, zda skutečně došlo k poskytnutí vzájemných plnění. Z uvedeného dovodil, že ohledně doložení existence této pohledávky by bylo nutno vést dokazování, které by fakticky nahrazovalo probíhající sporné řízení.

K pohledávce ad b) insolvenční soud nejprve poznamenal, že se mu jeví jako účelová (až následně) dlužníkem tvrzená neplatnost dodatku č. 2 smlouvy o postoupení pohledávek, z níž nárok navrhovatele vyplývá. Proto se zabýval námitkou dlužníka, že tato pohledávka zanikla započtením jeho pohledávek vůči pohledávkám navrhovatele. Vyšel z toho, že mezi navrhovatelem a dlužníkem byly buď uzavřeny smlouvy o nájmu motorových vozidel BMW, nebo byla tato vozidla v nájmu dlužníka užívána navrhovatelem bez právního důvodu . Otázka posouzení platnosti uzavřených nájemních smluv podle insolvenčního soudu přesahuje rámec šetření, které soud provádí v insolvenčním řízení, a bude jako předběžná řešena v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 121/2009. Jakkoli insolvenční soud nechtěl spekulovat o výši částek, které dlužník navrhovateli vyúčtoval , měl jednoznačně zato, že dlužníku s ohledem na užívání vozidel navrhovatelem nároky na smluvní nájem, smluvní pokutu a úrok nebo na vydání bezdůvodného obohacení či náhrady škody vznikly . S ohledem na hodnotu užívaných vozidel je podle insolvenčního soudu pravděpodobné, že tyto nároky se budou pohybovat ve srovnatelné výši jako uplatněné nároky navrhovatele .

Pohledávka ad c) podle insolvenčního soudu zanikla s ohledem na doložené plnění dlužníka.

Insolvenční soud uzavřel, že se navrhovatelům nepodařilo doložit, že by dlužník měl více věřitelů se splatnými pohledávkami, které by nebyl schopen plnit. K prokázání nároků, které uplatňovali, bude třeba nejprve vést nalézací řízení, protože jsou mezi účastníky sporné a alespoň v rozsahu pohledávek navrhovatele HORA HOLDING, s.r.o. se lze domnívat, že se jedná pravděpodobně o nároky, které zanikly . Jiné splatné závazky zjištěny nebyly a majetková situace dlužníka s ohledem na výši likvidních prostředků, movitého majetku a pohledávek nenasvědčuje podle insolvenčního soudu hrozícímu úpadku .

Proti tomuto usnesení se navrhovatelé včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Namítali, že soudce Krajského soudu v Praze Mgr. Luboš Dörfl nebyl příslušný ve věci rozhodnout, namítali zmatečnost řízení a odkazovali na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1316/2008 z 26.1.2010 uvádějíce, že rozvrh práce Krajského soudu v Praze trpí vadami. Dále namítali rozpor s ust. § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích a vznesli námitku podjatosti soudce Mgr. Luboše Dörfla, jenž ve věci rozhodl.

Kromě toho dovozovali nesprávnost výroku Insolvenční návrh věřitelů HORA HOLDING, s.r.o. a Simony Zbořilové o úpadek dlužníka KLAOS, spol. s r.o., sídlem 272 01 Kladno, Ctiborova 3091, IČ: 47535750, se zamítá. s poukazem na to, že každý z nich podal samostatný insolvenční návrh. Další námitka směřovala do výroku o nákladech řízení, přičemž zdůrazňovali, že navrhovatelka podala insolvenční návrh až poté, co bylo první rozhodnutí insolvenčního soudu zrušeno odvolacím soudem; přesto jí však byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení i za tu fázi řízení, které se neúčastnila.

Insolvenčnímu soudu dále vytýkali, že se nezabýval všemi skutkovými tvrzeními a nepřihlédl k obsahu přihlášek jejich pohledávek. Namítali, že dlužník neprokázal zapravení svých závazků vůči navrhovateli, jež byly předmětem přihlášky pohledávky, a to ani co do nároků pravomocně přiznaných soudem. Do dne vydání napadeného usnesení navíc navrhovatel soudu oznámil pohledávku ve výši 8.972,60 Kč z titulu zastupování navrhovatele v exekučním řízení vedeném proti dlužníkovi před Okresním soudem v Kladně ve věci sp. zn. 57 Nc 5984/2009 a nárok na úhradu částky 960,-Kč dle pravomocného usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 23 Co 286/2010-58 ze dne 30.7.2010. Tyto skutečnosti plynou již z podání ze dne 12.8.2010. Ohledně těchto pohledávek dlužník netvrdil, že by je uhradil či že by zanikly jinak. Dovozovali proto, že insolvenční soud neúplně zjistil skutkový stav, a odkázali na stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 19/98 ze dne 17.6.1998, dle něhož lze závěr o existenci pohledávky za dlužníkem učinit i bez toho, že by byla přesně známa výše dlužníkova závazku, jakož i na rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 29 Cdo 1248/1999 a sp. zn. 29 Odo 156/2005.

Podle navrhovatelů nepřihlédl insolvenční soud řádně ani k závěrům odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím usnesení č.j. 2 VSPH 28/2010-A-45 ze dne 5.5.2010. Poukazovali na to, že dlužník měnil svá skutková tvrzení, zejména pokud šlo o dlužnou částku vůči navrhovateli, přičemž dle jejich názoru měl insolvenční soud považovat úkony směřující k započtení pohledávek za uznání těchto závazků dlužníkem, takže lze mít zato, že doložili existenci svých pohledávek za dlužníkem, a tím i aktivní legitimaci k podání návrhu. V této souvislosti namítali, že se nalézací řízení týká částky 1.097.362,-Kč, a nikoli částky 3.506.502,-Kč. Nesouhlasili se závěrem insolvenčního soudu, že majetková situace umožňuje dlužníkovi uhrazení jeho závazků, a zdůraznili, že movité věci dlužníka jsou ve skutečnosti předmětem leasingu a dlužník je fakticky nevlastní. Nesouhlasili s tím, že se insolvenční soud nevyjádřil k otázce platnosti smluv o nájmu motorových vozidel s odůvodněním, že tato otázka přesahuje rámec šetření prováděného v insolvenčním řízení, a zdůraznili, že insolvenční soud provedl k této otázce důkazy, jež v úplnosti nehodnotil. Dále namítali, že pokud dlužník předkládá v rámci své obrany soudu jen taková skutková tvrzení a důkazy, které by vedly k nutnosti rozsáhlého dokazování, pak nelze rozhodnout v jeho prospěch. Soudu dále vytkli, že jim neposkytl poučení, proto je jeho rozhodnutí pro ně překvapivé. Při projednání věci jim nesdělil své stanovisko ani to, že se již žádné jednání konat nebude. Konečně, navrhovatel sdělil, že se mu v přijatých platbách nepodařilo zjistit, že by od dlužníka obdržel 10.008,-Kč na úhradu přiznaných nákladů řízení, jak dlužník tvrdil v podání ze dne 14.12.2010.

Dlužník navrhl potvrzení napadeného usnesení z důvodu jeho věcné správnosti. Namítal, že jen z toho důvodu, že přehodnotil výše svých pohledávek, nelze dovozovat, že jeho tvrzení jsou nevěrohodná. Uváděl, že jeho pohledávky vůči navrhovateli spočívají v dlužném nájemném za užívání dvou automobilů, případně v bezdůvodném obohacení, pokud se nájemní smlouvy budou považovat za neplatné. Dovozoval, že s ohledem na výši aktiv a pasiv je schopen uhradit pohledávky svých věřitelů, a není tedy v úpadku. Tvrdil, že závazek ve výši 10.008,-Kč představující přiznanou náhradu nákladů (v řízeních vedených pod sp. zn. 57 Nc 5984/2009 a 23 Co 286/2010) uhradil, což dokládal podacím lístkem ze dne 22.9.2010. Poukazoval přitom na to, že navrhovatel záměrně dodání reklamoval, ač pro to nebyl důvod, a zmařil splnění závazku tím, že si částku poukázanou složenkou k výzvě pošty nevyzvedl. Dlužník proto s plněním tohoto závazku nemůže být v prodlení.

Ohledně leasingových smluv dlužník uváděl, že leasingové společnosti na základě zákona o daních z příjmů odepisují hmotný investiční majetek zařazený ve finančním leasingu měsíčně po dobu trvání leasingové smlouvy, která je dána odpisovou skupinou, do které předmět leasingu patří. Hodnota majetku dlužníka uvedená navrhovateli je z účetního hlediska dána součtem zůstatkové hodnoty a hodnoty budoucích leasingových splátek snížených o tuto hodnotu. Není proto pravdivým tvrzení navrhovatelů, že dlužník uvedl jako svá aktiva jak hodnoty movitých věcí, tak pohledávky vůči leasingovým společnostem, tedy že by svůj majetek účetně nadhodnotil. Výpisem z bankovního účtu dlužník doložil, že ke dni 5.1.2011 měl na účtu téměř 3 miliony Kč.

Ohledně skutkových zjištění insolvenčního soudu dlužník uvedl, že soud správně konstatoval, že o pohledávce ve výši 1.097.362,-Kč probíhá nalézací řízení a o pohledávce ve výši 3.506.502,-Kč by v budoucnu probíhat mohlo, a správně dovodil, že ohledně této částky by muselo proběhnout dokazování, jež by toto řízení nahrazovalo. Odkázal současně na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5044/2007 ze dne 11.12.2007 publikované v časopise Soudní judikatura pod číslem 54/2008 a sp. zn. 29 Odo 204/2003 ze dne 31.1.2006 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 64/2006. Zopakoval, že i směnečná pohledávka navrhovatelky je předmětem nalézacího řízení. O nedůvodnosti insolvenčního návrhu podle něj svědčí i to, že poslední věřitel přihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení dne 13.7.2010, a pokud by dlužník v úpadku byl, jistě by se od té doby přihlásili i věřitelé další.

K dlužníkově argumentaci se navrhovatelé mimo jiné vyjádřili podáním ze dne 27.1.2011. Navrhovatel zde především zdůrazňoval, že podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. i dle výroku usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 23 Co 286/2010-48 měl dlužník uhradit náhradu nákladů řízení k rukám jeho zástupce, nikoli zasílat příslušnou sumu poštovní poukázkou přímo jemu. Namítal zároveň nesprávnosti v postupu České pošty, s.p. a zdůraznil, že ani poté, co se dlužník dověděl, že částka 10.008,-Kč nebyla uhrazena, neučinil žádné kroky k jejímu zapravení. Poukázali rovněž na to, že předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 49 Cm 410/2010 je pohledávka navrhovatelky za Ing. Karlem Turkem, tedy za osobou od dlužníka odlišnou. Doplnili, že dlužník ani netvrdil, že by se o všech pohledávkách věřitele vedlo nalézací řízení, a že dle výpisu z bankovního účtu dlužníka dochází k neustálému snižování stavu jeho finančních prostředků, když ke dni 6.1.2011 evidoval na účtu necelé 3 miliony Kč, jež nedostačují k zapravení pohledávek věřitelů.

Kromě toho navrhovatelé opakovaně namítali, že insolvenční soud nerespektoval závazná stanoviska plynoucí z předchozího zrušovacího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, z něhož se podává existence pohledávky navrhovatele vůči dlužníku, na němž bylo, aby prokázal, že tato pohledávka navrhovatele zanikla. Namísto toho insolvenční soud nesprávně přenesl na navrhovatele důkazní břemeno s požadavkem, aby existenci své pohledávky prokázal. Insolvenčnímu soudu vytýkali i to, že pokud prováděl dokazování, tak v několika případech provedené důkazy vůbec nehodnotil, bez bližšího odůvodnění odkázal na to, že ve věci je třeba složitě dokazovat a na základě toho insolvenční návrh zamítl.

Setrvali na svém stanovisku, že dlužník neměl vůči navrhovateli žádné takové pohledávky, jež by mohl uplatnit započtením, a trvali na tom, že navrhovatel je dlužníkovým věřitelem. Tím je vedle navrhovatelů i společnost GASTRO TREND, jejíž přihláška se sice v insolvenčním rejstříku dosud neobjevila, nicméně soudu byla doručena dne 28.2.2011.

K odvolání navrhovatelů Vrchní soud v Praze usnesením č.j. KSPH 55 INS 2807/2009,-A-163 ze dne 3.3.2011 napadené usnesení potvrdil ve výroku o zamítnutí insolvenčního návrhu a změnil je ve výroku o nákladech řízení.

Odvolací soud především odmítl námitku navrhovatelů, že ve věci rozhodoval soudce, který k tomu nebyl dle rozvrhu práce příslušný, neboť k ní neuvedli žádnou konkrétní skutečnost, jež by svědčila o vadách rozvrhu práce Krajského soudu v Praze, v souladu, s nímž věc rozhodoval soudce Mgr. Luboš Dörfl. Navrhovatelé pouze odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1316/2008 ze dne 26.1.2010 uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod číslem 16, nicméně žádné konkrétní vady rozvrhu práce neupřesnili a ani odvolací soud je neshledal.

Odvolací soud zdůraznil, že insolvenční řízení není nástrojem k vymáhání pohledávek věřitelů, nýbrž zvláštním soudním řízením, které směřuje k řešení úpadku (popřípadě hrozícího úpadku) dlužníka. Insolvenční zákon zřetelně preferuje zahájení insolvenčního řízení samotným dlužníkem a při vědomí toho se kladou vyšší nároky nejen na procesní úkon, jímž hodlá věřitel zahájit insolvenční řízení, ale i na míru posouzení pro věc rozhodných skutečností. Cílem insolvenčního řízení není složité zjišťování existence pohledávky (insolvenčního navrhovatele) za dlužníkem; ta musí z předložených dokumentů téměř jednoznačně vyplývat a nejevit se vzhledem ke všem okolnostem spornou.

V posuzované věci akceptoval odvolací soud závěry insolvenčního soudu, podle nichž nelze postavit najisto pohledávku navrhovatele ve výši 3.506.502,-Kč (ad b), jelikož dlužník namítal její zánik z důvodu částečného započtení, přičemž se navrhovatelům nepodařilo tuto námitku kvalifikovaně zvrátit, a u pohledávky ve výši 1.097.362,-Kč (ad a), o níž probíhá nalézací řízení, neprokázali, že by její existence byla v rámci nalézacího řízení pravomocně postavena najisto.

K odvolací námitce navrhovatele, že mu dlužník dosud neuhradil pohledávku z titulu přiznaného práva na náhradu nákladů řízení ve výši 9.048,-Kč a 960,-Kč, odvolací soud uvedl, že dlužník činil kroky směřující k úhradě těchto pohledávek, což plyne zejména z podacího lístku (poštovní poukázky) ze dne 22.9.2010. Přestože dlužník zvolil nevhodný způsob úhrady těchto pohledávek, vyjevil úmysl je zaplatit , z čehož odvolací soud dovodil, že dlužník disponuje v tomto ohledu dostatečnými finančními prostředky a nelze bez dalšího konstatovat jeho platební neschopnost .

Závěrem odvolací soud uvedl, že se v zásadě ztotožňuje se stanoviskem insolvenčního soudu o předčasnosti insolvenčního návrhu. K tomu doplnil, že navrhovatelé nepřiměřeně zvolili pro vymáhání svých pohledávek za dlužníkem insolvenční řízení, ačkoliv k tomu mohli-s očekávaným výsledkem nikoli nepříznivějším-zvolit standardní postup, kterým by v daných poměrech byl postaven najisto nejenom rozsah splatných závazků dlužníka (dle úspěchu navrhovatelů v nalézacích řízeních), nýbrž i vlastní dlužníkův úpadek podle toho, jak by navrhovatelé uspěli s vykonatelnými nároky ve vykonávacím řízení.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podali navrhovatelé dovolání, v němž setrvali na tvrzení, že jsou věřiteli dlužníka s pohledávkami, s jejichž úhradou je dlužník ve značném prodlení. Tvrdili, že kromě nich má dlužník závazky v řádu mnoha milionů korun i vůči řadě dalších věřitelů, které označili, takže jsou přesvědčeni, že dlužník je v úpadku.

Namítali, že se oba soudy řádně nevypořádaly s jejich skutkovými tvrzeními a s provedenými důkazy, s právní úpravou a možností její správné aplikace a že existuje řada právních otázek, které dosud nebyly judikaturou řešeny, přičemž jde o zásadní právní otázky, které mají judikatorní přesah. Následně tyto otázky konkrétně formulovali.

Nejvyšší soud usnesením č.j. KSPH 55 INS 2807/2009, 29 NSČR 42/2011-A-174 ze dne 26.6.2012 ve znění opravného usnesení ze dne 17.1.2013 toto usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání přitom shledal přípustným pro zodpovězení otázky, zda lze zamítnout insolvenční návrh věřitele, který osvědčil a prokázal svou pohledávku za dlužníkem, z důvodu, že by prokazování obrany dlužníka proti této pohledávce dlužníkem tvrzeným započtením bylo pro insolvenční soud obtížně proveditelné, a s ní úzce související otázky, zda platí v insolvenčním řízení obecné zásady nesení břemene tvrzení a břemene důkazního účastníky řízení tak, jak platí pro nalézací řízení, nebo zda tyto zásady jsou v insolvenčním řízení modifikovány ve prospěch dlužníka (např. tak, že insolvenční navrhovatel je povinen prokazovat negativní tvrzení).

Nejvyšší soud vyslovil, že: -pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání, a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání; to nicméně neplatí pro závěry formulované v konkursních poměrech k otázce doložení pohledávky navrhujícího věřitele; -i pro insolvenční poměry jsou aplikovatelné zásady, podle nichž důvodem k zamítnutí návrhu věřitele je i to, že vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je navrhující věřitel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výsledech svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce; v insolvenčním řízení jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě; -k tomu, aby soud mohl navrhujícímu věřiteli, jehož splatná pohledávka byla pravomocně přiznána soudem, upřít aktivní legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany spočívající na tvrzení, že věřitelova pohledávka po zahájení konkursního řízení zanikla započtením (mít zánik pohledávky za doložený), přičemž závěr o tom, že zatím není jisto, zda dlužník vůči navrhujícímu věřiteli pohledávku způsobilou k započtení vůbec má (že to musí být podrobeno dalšímu dokazování), ve skutečnosti potvrzuje, že dlužník s obranou, že řádně doložená pohledávka zanikla, neuspěl a na jeho základě návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele zamítnout nelze; -uvedené závěry se uplatní i tehdy, nedisponuje-li navrhující věřitel pohledávkou přiznanou vykonatelným soudním rozhodnutím, avšak vznik jeho pohledávky je řádně doložen a dlužník se brání (pouze) tvrzeným započtením vzájemné pohledávky.

Dovolací soud následně konstatoval, že odvolací soud ve svém prvním (zrušujícím) usnesení v dané věci ze dne 5.5.2010 z těchto závěrů zjevně vycházel, neboť ve vztahu k pohledávce navrhovatele ad b) ve výši 3.506.502,-Kč dovodil, že za situace, kdy dlužník potvrdil pravdivost tvrzení navrhovatele ohledně vzniku této pohledávky, nebylo již na navrhovateli, aby doložil její existenci, ale soud měl požadovat na dlužníkovi, aby doložil své tvrzení o tom, že shora popsaným způsobem zanikla . Právě tento závěr byl důvodem, proč bylo první zamítavé usnesení insolvenčního soudu zrušeno a věc mu byla odvolacím soudem vrácena k dalšímu řízení. Přesto následně v napadeném usnesení ze dne 3.3.2011 uzavřel, že pohledávku navrhovatele ve výši 3.506.502,-Kč nelze postavit najisto, jak tvrdí navrhovatelé s ohledem na to, že dlužník namítal její zánik z důvodu částečného plnění a částečného započtení, přičemž navrhovatelům se nepodařilo tuto námitku dlužníka kvalifikovaně zvrátit .

Dovolací soud uzavřel, že doloží-li insolvenční navrhovatel, že mu vůči dlužníkovi vznikla splatná pohledávka, lze insolvenční návrh zamítnout (jen) z důvodu nedostatku jeho aktivní legitimace pouze tehdy, když dlužník prokáže opodstatněnost své obrany založené na tvrzení, že pohledávka insolvenčního navrhovatele zanikla započtením. Insolvenční navrhovatel tedy není povinen kvalifikovaně zvrátit takto uplatněnou obranu dlužníka, jak nesprávně dovodil odvolací soud, ale je naopak na dlužníkovi, aby doložil, že vůbec má (měl) za insolvenčním navrhovatelem pohledávku způsobilou k započtení. Nepodaří-li se mu to, tj. neprokáže-li, že řádně doložená pohledávka insolvenčního navrhovatele zanikla započtením, nelze insolvenční návrh zamítnout pro nedostatek aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele.

Závěr o nedostatku aktivní legitimace navrhovatele je v dané věci vyloučen též proto, že odvolací soud dovodil, že navrhovatel má za dlužníkem splatnou pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení ve výši 10.008,-Kč. Skutečnost, že se dlužník pokusil tuto pohledávku navrhovateli uhradit, lze zohlednit toliko při posuzování platební schopnosti dlužníka, závěr o doložení aktivní legitimace navrhovatele však zvrátit nemůže.

V obnoveném odvolacím řízení Vrchní soud v Praze opětovně přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a jsa vázán právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelů je důvodné.

Odvolací soud předně nesdílí názor odvolatelů, že ve věci rozhodoval soudce, který k tomu nebyl dle rozvrhu práce příslušný, neboť navrhovatelé neuvedli žádnou konkrétní skutečnost, jež by svědčila o vadách rozvrhu práce Krajského soudu v Praze, dle něhož Mgr. Luboš Dörfl věc rozhodoval. Navrhovatelé pouze odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1316/2008 řešící problematiku příslušnosti soudce k rozhodnutí ve věci dle rozvrhu práce, nicméně žádné konkrétní vady rozvrhu práce neupřesnili a ani odvolací soud je neshledal.

Ke vznesené námitce podjatosti soudce je namístě odkázat na ust. § 14 o.s.ř., dle něhož jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odst. 1). U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak, totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání (odst. 2). Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (odst. 3). Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odst. 4). V citovaném ustanovení jsou formulovány předpoklady pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí ve věci jednak pozitivně (odst. 1 až 3), jednak negativně, když je stanoven důvod, pro který nelze námitce podjatosti vyhovět (odst. 4). Důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce nemůže být jeho postup v řízení a jeho rozhodování v jiných věcech, neboť pouze tak se projevuje výkon samotného soudnictví, resp. soudní moc státu ovládaná principem soudní nezávislosti. To však neznamená, že by účastníci řízení byli vystaveni libovůli soudce-jeho procesní postup a rozhodování musí mít základ v zákonné úpravě, jež je pro něj závazná, a jeho rozhodnutí podléhají přezkumu za zákonem stanovených podmínek v rámci řádných a mimořádných opravných prostředků. Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Je tomu tak proto, že je třeba chránit ústavní imperativ, dle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), který je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc.

V projednávané věci navrhovatelé vznesli námitku podjatosti soudce nikoliv z důvodů uvedených v ust. § 14 odst. 1 až 3 o.s.ř., nýbrž zjevně proto, že nesouhlasí s jeho postupem v insolvenčním řízení, který sám o sobě nemůže o podjatosti soudce svědčit. Jejich námitky jsou námitkami, jež nesvědčí o zvláštním vztahu soudce Mgr. Luboše Dörfla k věci samé či k účastníkům řízení, nýbrž vyplývají ze subjektivního odlišného názoru navrhovatelů na probíhající insolvenční řízení, jenž však nemůže být objektivně důvodem podjatosti soudce, přičemž zároveň nebylo z jejich strany uvedeno nic, co by svědčilo o přímém zájmu soudce na výsledku projednávané věci, o vztahu ekonomické závislosti soudce či jiného úzkého vztahu k projednávané věci. Nad rámec odůvodnění pak odvolací soud podotýká, že Mgr. Luboš Dörfl již není soudcem insolvenčního soudu, jenž napadené rozhodnutí vydal.

Vzhledem ke skutečnosti, že každý další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka se považuje za přistoupení k řízení (ust. § 107 odst. 1 insolvenčního zákona), neobstojí ani výtka navrhovatelů poukazující na údajné formální vady výrokové znělky týkající se věci samé.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, jehož obsah reprodukoval odvolací soud výše, byl insolvenční návrh zamítnut proto, že navrhovatel sice doložil, že mu vznikly pohledávky za dlužníkem ve výši 1.097.362,-Kč a 3.506.502,-Kč a další pohledávky ve výši 14.601,30 Kč a 960,-Kč, jež mu byly pravomocně přiznány soudem, nedoložil však, že tyto pohledávky existovaly v době rozhodování o insolvenčním návrhu. Svůj závěr založil insolvenční soud na zjištění, že: -o pohledávce ve výši 1.097.362,-Kč je vedeno nalézací řízení, které dosud není skončeno a ve kterém se mj. provádí dokazování znaleckým posudkem (v tomto řízení budou řešeny rovněž otázky podstatné pro posouzení oprávněnosti nároku na zaplacení částky 3.506.502,-Kč z titulu ceny za postoupenou pohledávku, tj. platnost smluv uzavřených mezi dlužníkem a navrhovatelem o nájmu motorových vozidel BMW, a dále otázka, zda skutečně došlo k poskytnutí vzájemných plnění na základě těchto smluv či z jiného titulu-náhrady škody či bezdůvodného obohacení), -pohledávka ve výši 3.506.502,-Kč pravděpodobně zanikla započtením pohledávek dlužníka proti této pohledávce navrhovatele; zjištění oprávněnosti uvedených pohledávek by přitom dle insolvenčního soudu vyžadovalo s ohledem na naprosto rozdílná stanoviska účastníků soudní řízení, kde by muselo být prováděno dokazování, jež by v podstatě nahrazovalo civilní nalézací řízení (např. výslechy účastníků, znalecké posudky), -soudním rozhodnutím přiznané pohledávky zanikly zaplacením.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že poté, co byl usnesením odvolacího soudu č.j. KSPH 55 INS 2807/2009, 2 VSPH 28/2010-A-45 ze dne 5.5.2010 zavázán, aby požadoval po dlužníkovi doložení jeho tvrzení o zániku pohledávky navrhovatele v důsledku zápočtů vzájemných pohledávek, provedl insolvenční soud poměrně obsáhlé dokazování (viz str. 5-7 usnesení ze dne 1.10.2010) k prokázání existence těch pohledávek, jež měl dlužník dle svých tvrzení proti pohledávce navrhovatele ve výši 3.506.502,-Kč (ad b) započíst. Navzdory provedenému dokazování se však v rovině skutkové nijak nevypořádal se změnou prokazovaných tvrzení dlužníka ohledně rozsahu zápočtů pohledávek (dlužník úkonem ze dne 29.6.2010 měnil výši i strukturu pohledávek, jež započítával již dříve na základě úkonů ze dne 25.10.2007, 26.10.2007 a 14.4.2010) a z provedených důkazů ani nevyvodil závěr, které z více (vnitřně rozporných) úkonů dlužníka směřujících k započtení jednotlivých pohledávek má za prokázané, a které nikoliv. Skutková zjištění soudu prvního stupně tak v tomto ohledu nejsou úplná.

V rovině právního posouzení pak soud prvního stupně zjištěný skutkový stav nijak nehodnotil, když nevyvodil žádné závěry ohledně platnosti či neplatnosti úkonů (co do obsahu dlužníkem měněných) směřujících k započtení pohledávek dlužníka proti pohledávce navrhovatele ve výši 3.506.502,-Kč, neuzavřel, zda a v jakém rozsahu pohledávka navrhovatele za dlužníkem v důsledku zápočtů zanikla, a proč k takovému závěru dospěl, nýbrž pouze konstatoval, že zjištění konkrétního právního důvodu a výše pohledávek dlužníka vybočuje s ohledem na složitost skutkové situace z rámce insolvenčního řízení a pro účely tohoto řízení dle názoru soudu postačuje hodnocení vyúčtovaných vzájemných pohledávek a provedených zápočtů jako pravděpodobných . Závěry o skutkovém a právním stavu jsou tak pro vyhodnocení dlužníkem vznesené námitky započtení nepostačující a rozhodnutí v této části pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.

Obdobná situace je i u pohledávky navrhovatele ve výši 1.097.362,-Kč (ad a), neboť insolvenční soud se při jejím hodnocení omezil pouze na závěr, že je o ní u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 121/2009 vedeno nalézací řízení, v jehož rámci budou řešeny i otázky podstatné pro posouzení oprávněnosti nároku na zaplacení částky 3.506.502,-Kč. Zmínka o tom, že ve sporném řízení by měla být řešena otázka platnosti smluv uzavřených mezi dlužníkem a navrhovatelem, a otázka, zda skutečně došlo k poskytnutí vzájemných plnění na základě těchto smluv či z jiného titulu, stejně jako poukaz na skutečnost, že se v řízení provádí dokazování znaleckým posudkem (aniž bylo specifikováno, co je mezi stranami sporné a jaké sporné skutečnosti mají být znaleckým posudkem prokázány), však zjevně nepostačuje k tomu, aby odvolací soud přezkoumal správnost vysloveného závěru, že k doložení této pohledávky navrhovatele by bylo třeba provést rozsáhlé dokazování přesahující meze insolvenčního řízení. Soud prvního stupně totiž nejenže neuvedl, jakou konkrétní skutečnost či skutečnosti považuje pro posouzení důvodnosti pohledávky za sporné, ale ani nevysvětlil, proč má zato, že sporné skutečnosti nebude možno objasnit provedením listinných důkazů označených navrhovatelem, resp. jaké jiné konkrétní důkazy by musely být v tomto směru provedeny.

Skutečnost, že se dlužník pokusil uhradit navrhovateli pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení přiznaných rozhodnutím Krajského soudu v Praze ve výši 14.601,30 Kč a 960,-Kč, pak lze, jak je uvedeno ve výše citovaném rozhodnutí dovolacího soudu, s ohledem na závěr insolvenčního soudu o jejím doložení zohlednit pouze při posuzování platební schopnosti dlužníka, a nikoli při hodnocení aktivní legitimace navrhovatele. Otázku platební schopnosti dlužníka však insolvenční soud-vzhledem k nedostatečným závěrům týkajícím se existence a výše pohledávek navrhovatele-dosud uceleně řešit nemohl.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že nejsou dány podmínky pro potvrzení ani změnu napadeného usnesení, proto postupoval podle ust. § 219a odst. 1 a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V něm insolvenční soud v souladu se závěry vyslovenými v rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 5.5.2010 a dovolacího soudu ze dne 26.6.2012 řádně vyhodnotí dlužníkem vznesenou námitku započtení vzájemných pohledávek, tj. postaví najisto, zda a v jakém rozsahu k započtení pohledávek došlo, přičemž bude mít na zřeteli, že je pouze na dlužníkovi, aby tuto obranu (směřující proti pohledávce navrhovatele) doložil. Bude-li v dalším průběhu řízení posuzovat platební schopnost dlužníka, neopomene se vypořádat s argumenty, které navrhovatelé uplatnili v dovolání, a přihlédne též k závěrům, které Nejvyšší soud k této otázce zformuloval v usnesení sp. zn. 29 NSČR 38/1010 ze dne 1.3.2012 uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí, a to k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 12. února 2013

JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová