1 VSPH 113/2011-A-41
KSPH 36 INS 8444/2010 1 VSPH 113/2011-A-41

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenčním řízení dlužnice Ing. Věry Hnidákové, nar. 14. listopadu 1954, bytem v Jinočanech, Komenského 236, identifikační číslo 18578276, zast. JUDr. Zdeňkem Slapničkou, obecným zmocněncem, sídlem v Praze 4, Na Sádce 193, zahájené navrhovatelem Creatis, a.s. v likvidaci, sídlem v Praze 1, Jánský vršek 6, identifikační číslo 00553166, za účasti Krajského státního zastupitelství se sídlem v Praze 1, Husova 11, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 8444/2010-A-24 ze dne 22. prosince 2010,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 8444/2010-A-24 ze dne 22. prosince 2010 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku zamítl insolvenční návrh věřitele-navrhovatele Creatis, a.s. v likvidaci a v bodě II. výroku vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Podle odůvodnění rozhodnutí návrhem došlým soudu dne 27. července 2010 se navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice, když tvrdil, že má vůči ní pohledávku ve výši 433.205,-Kč s příslušenstvím podle rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 34 Cm 409/97-125 ze dne 19. června 2002 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 6 Cmo 403/2005-271 ze dne 3. dubna 2007. Tato pohledávka je po lhůtě splatnosti delší než 30 dnů. Dlužnice má více věřitelů se závazky, které neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Těmito věřiteli jsou dle navrhovatele společnost s ručením omezeným TST REAL, sídlem v Praze 1, Dlážděná 4, a Architektonický atelier Beta, s.p. v likvidaci. Pokud dlužnice tvrdila, že pohledávka navrhovatele přešla na společnost s ručením omezeným Alia Trade, sídlem v Praze 1, Jánský vršek 6, identifikační číslo 25661191, tak zcela opomíjí skutečnosti vyplývající z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2004, č.j. 6 Cmo 146/2003-185, kterým soud nepřipustil do řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 409/1997 společnost s ručením omezeným Alia Trade na stranu žalobce. Dlužnice opomenula, že ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. ledna 2002 uzavřené mezi navrhovatelem a Alia Trade, s.r.o. vyplývá ujednání, že navrhovatel jako postupitel bude postoupenou pohledávku vymáhat svým jménem na účet Alia Trade, s.r.o. jako postupníka. Doplnil, že dlužnice je nejen v dlouhodobé platební neschopnosti, ale byla navíc podmíněně odsouzena pro trestný čin poškozování věřitele k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a odmítá akceptovat pravomocná soudní rozhodnutí.

Dlužnice namítala, že navrhovatel není aktivně legitimován, neboť pohledávku postoupil společnosti s ručením omezeným Alia Trade, s.r.o., a dále tvrdila, že předmětná pohledávka zanikla započtením.

Soud vzal za prokázané:

Ze smlouvy o úvěru č. 202194574 uzavřené dne 17. listopadu 1994 mezi Investiční a poštovní bankou, a.s. a dlužnicí s dodatky č. 202194574-D02 ze dne 5. května 1995 a č. 202194574-D03 ze dne 7. července 1995, že dlužnici byl poskytnut krátkodobý úvěr ve výši 16.500.000,-Kč.

Ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 16. června 1998 mezi Investiční a poštovní bankou, a.s. a akciovou společností Creatis, že banka jako postupitel převedla všechna práva ze smlouvy o úvěru č. 202194574 uzavřené dne 17. listopadu 1994 mezi postupitelem a dlužníkem s dodatky č. 202194574-D02 ze dne 5. května 1995 a č. 202194574-D03 ze dne 7. července 1995 na akciovou společnost Creatis jako postupníka.

Ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 2. ledna 2002 mezi akciovou společností Creatis a společností s ručením omezeným Alia Trade, že insolvenční navrhovatel jako postupitel postoupil pohledávku na Alia Trade, s.r.o. jako postupníka, s tím, že celková výše postupované pohledávky je 433.205,-Kč s příslušenstvím.

Z usnesení Městského soudu v Praze č.j. 79 K 21/2003-16 ze dne 21. července 2003 soud zjistil, že byl prohlášen konkurs na majetek akciové společnosti Creatis v likvidaci. Tento konkurs byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze č.j. 79 K 21/2003-734 ze dne 10. září 2009.

Z rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 34 Cm 409/97-125 ze dne 19. června 2002 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 6 Cmo 403/2005-271 ze dne 3. dubna 2007 ve věci žalobce Záveská a Brejcha, v.o.s., Praha 1, Křemencova 18, správce konkursní podstaty úpadce Creatis, a.s. v likvidaci , proti žalované dlužnici a žalovanému Nakladatelství H + H Vyšehradská, s.r.o., že dlužnice je povinna zaplatit žalobci částku 433.205,-Kč, přičemž tato částka představuje nesplacenou částku úvěru ze smlouvy č. 202194574 uzavřené dne 17. listopadu 1994 mezi Investiční a poštovní bankou, a.s. a dlužnicí.

Usnesením č.j. 6 Cmo 146/2003-185 ze dne 5. května 2004 Vrchní soud v Praze nepřipustil vstup Alia Trade, s.r.o. na stranu žalobce pro nedostatek aktivní legitimace. Soud poukázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998 sp.zn. Cpjn 19/98 publikovaného pod R 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se uplatnění sporných skutečností v insolvenčním řízení. Dovodil, že z předložených listin nelze prokázat existenci tvrzené pohledávky vzniklé z titulu rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 34 Cm 409/97-125 ze dne 19. června 2002 potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 6 Cmo 403/2005-271 a neměl pochybnosti o platnosti smlouvy ze dne 2. ledna 2002, ani o postoupení pohledávky z Creatis, a.s. na Alia Trade, s.r.o.

Insolvenční soud tak uzavřel, že v projednávané věci navrhovatel dokládá ve smyslu pohledávku, jež je sporná. Za situace, kdy neměl pochybnost o platnosti postupní smlouvy uzavřené dne 2. ledna 2002 mezi navrhovatelem a společností s ručením omezeným Alia Trade, s.r.o., dovodil, že navrhovatel, pokud své vlastnické právo k této pohledávce dokládá rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 34 Cm 409/97-125 ze dne 19. června 2002 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 6 Cmo 403/2005-271 ze dne 3. dubna 2007, podle kterého je dlužnice povinna zaplatit žalobci Záveská a Brejcha, v.o.s., správci konkursní podstaty navrhovatele, částku 433.205,-Kč s 20% úrokem od 12.2.1997 do zaplacení, neunesl důkazní břemeno týkající se aktivní legitimace. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí konstatoval, že v řízení nebylo rozhodováno o vlastnickém právu k pohledávce, nýbrž že byl touto žalobou vymáhán nárok na její zaplacení, když aktivně legitimován k podání této žaloby byl žalující správce (§ 18 odst. 2, odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání-dále též ZKV).

Podle insolvenčního soudu o vlastnickém právu navrhovatele k pohledávce nesvědčí ani usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2004 č.j. 6 Cmo 146/2003-185, neboť soud takto návrh na procesní nástupnictví zamítl pro nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce, když konstatoval, že likvidátor akciové společnosti Creatis v likvidaci nebyl oprávněn takovýto návrh podat, takovýto úkon příslušel správci konkursní podstaty, a samotným návrhem se pak nezabýval.

Další důkaz insolvenčního navrhovatele prokazující jeho aktivní legitimaci, který opírá o ujednání ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. ledna 2002 uzavřené mezi navrhovatelem a společností s ručením omezeným Alia Trade, že navrhovatel jako postupitel bude postoupenou pohledávku vymáhat svým jménem na účet postupníka, rovněž dle insolvenčního soudu neobstojí, neboť za prvé tímto samotným svým tvrzením navrhovatel sám připouští, že vlastnické právo k pohledávce přešlo na osobu odlišnou od navrhovatele, za druhé pak, že osoba, která je oprávněna vymáhat pohledávku svým jménem nikoliv však samotný věřitel, není osobou oprávněnou podat insolvenční návrh .

Veden těmito názory již insolvenční soud ze žádných dalších důkazů ve věci nevycházel, nezabýval se ani otázkou mnohosti věřitelů, ani dlužnicí podanou námitkou započtení.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a namítal rozpor zjištění soudu se skutkovým stavem, že dluh dlužnice nebyl zpochybněn, domníval se, že své dispoziční právo k pohledávce prokázal rozsudkem č.j. 6 Cmo 403/2005-271, v němž Vrchní soud v Praze konstatoval, že není podstatné, že k pohledávce může uplatnit vlastnické právo Alia Trade, s.r.o., ale to, že pohledávka vznikla a existuje. Namítal, že sepsáním pohledávky do konkursní podstaty nebyla vyloučena možnost jejího vyloučení ze soupisu a povinnost správce vypořádat oprávněného věřitele. Soud nezohlednil rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 32 Cdo 4274/2007-329 z 21. ledna 2009, kterým bylo zamítnuto dovolání dlužnice. Dovozoval, že jeho aktivní legitimace plyne i z § 530 OZ a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 2193/2006 z 27. ledna 2009. Zdůraznil, že postupník Alia Trade, s.r.o. souhlasil s vymáháním pohledávky za dlužnicí prostřednictvím navrhovatele a že nebylo prokázáno její dvojí vymáhání. Pohledávka přitom stále zůstala v soupisu konkursní podstaty a k nenávratným účinkům prohlášení konkursu, jež trvají i po jeho zrušení, patří i výsledky pravomocně ukončených incidenčních sporů, kdy pohledávky z nich přisouzené se považují za zjištěné. Z výše uvedených důvodů navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Dlužnice navrhla potvrzení napadeného usnesení z důvodu jeho věcné správnosti.

Podle Vrchního státního zastupitelství v Praze navrhovatel byl zmocněn k vymáhání pohledávky podle § 530 odst. 1 OZ, přičemž je však na úvaze soudu, zda věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu opře o vlastnictví k pohledávce či o oprávnění jednatelské. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, byť se v nikoli zanedbatelné míře shoduje se závěry, na nichž napadené rozhodnutí stojí.

V zásadě shodně s insolvenčním soudem je též odvolací soud přesvědčen o tom, že pro přiznání aktivní legitimace navrhovateli nepostačují zmíněná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (sp.zn. 6 Cmo 403/2005 a 6 Cmo 146/2003), nicméně nelze odhlédnout od toho, že rozsudek ze dne 3. dubna 2007 sp.zn. 6 Cmo 403/2005, jímž bylo dlužnici uloženo zaplatit správci konkursní podstaty částku 433.205,-Kč s příslušenstvím, může mít svůj význam i v tomto stadiu insolvenčního řízení, kdy se posuzuje, zda věřitel podal vůči dlužníku insolvenční návrh důvodně. Tímto rozsudkem je totiž postaveno najisto, že dlužnici vznikl splatný závazek v uvedené výši, přičemž tento fakt by mohla dlužnice pro insolvenční řízení učinit irelevantním, jedině pokud by prokázala, že v mezidobí došlo k takové změně poměrů, v důsledku nichž se stalo uvedené rozhodnutí obsolentní, např. že pohledávka tomuto závazku odpovídající se promlčela, popř. že závazek zanikl některým ze zákonem uznávaných způsobů (splněním, dohodou dlužnice a věřitele, započtením atp.). Obranou dlužnice spočívající v tvrzení o zániku závazku započtením se však insolvenční soud nezabýval, veden názorem, že pro zamítnutí návrhu postačuje jeho závěr o nedostatku navrhovatelovy aktivní legitimace. Tomu lze ovšem přitakat jen v tom, že procesní úspěch správce konkursní podstaty navrhovatele vůči dlužnici v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 409/97-125 neznamená, že by po zrušení konkursu to byl právě navrhovatel (bývalý úpadce), jenž může automaticky z dobrodiní měnícího výroku odvolacího soudu fruktifikovat. Z uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze se sice podává existence závazku dlužnice, leč žalobce-správce konkursní podstaty navrhovatele v onom řízení uspěl nikoliv proto, že by odvolací soud měl za prokázané, že jde o pohledávku úpadce (nynějšího insolvenčního navrhovatele), již takto správce v souladu se svými povinnostmi ve prospěch podstaty vymáhá (§ 27 odst. 4 ZKV), nýbrž jeho procesní úspěch je v tomto směru založen na speciálním ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (§ 18 ZKV), jenž mu po dobu trvání účinků zápisu předmětné pohledávky do konkursní podstaty přiznává výlučnou dispozici s ní. V tomto směru lze na pečlivé a přesvědčivé odůvodnění napadeného usnesení odkázat.

Nicméně navrhovatel opírá svou aktivní legitimaci ještě o další skutečnost, jíž je ujednání podle § 530 OZ mezi ním co postupitelem a společností s ručením omezeným Alia Trade co postupníkem o tom, že předmětnou pohledávku bude pro postupníka na svůj účet vymáhat navrhovatel. Insolvenční soud tuto navrhovatelovu argumentaci odmítl, když bez bližšího vysvětlení zaujal stanovisko, že věřitel není osobou oprávněnou podat insolvenční návrh , alespoň takto chápe odvolací soud s ohledem na kusé zdůvodnění podstatu stanoviska insolvenčního soudu. Tento náhled na problematiku pro souzenou věc zásadní ovšem odvolací soud z níže uvedených důvodů nesdílí, ba právě naopak, ze smyslu § 530 OZ mu vychází závěr zcela opačný.

Podle prvého odstavce tohoto ustanovení může na žádost postupníka postupitel vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka. Jestliže postoupení pohledávky bylo oznámeno nebo prokázáno dlužníkovi (§ 526), může postupitel pohledávku vymáhat pouze v případě, že ji nevymáhá postupník a postupitel prokáže dlužníkovi souhlas postupníka s tímto vymáháním. Podle odstavce druhého vymáhá-li postupitel pohledávku, může dlužník použít své k započtení způsobilé pohledávky, jež má dlužník vůči postupiteli v době jejího vymáhání, nikoliv však pohledávky, jež má vůči postupníkovi.

Toto ustanovení tedy upravuje aktivní legitimaci při vymáhání postoupené pohledávky, jež by jinak svědčila toliko postupníkovi, neboť jejím postoupením zásadně toto oprávnění postupitele zaniká. Ačkoliv tedy postupitel již není věřitelem postoupené pohledávky, umožňuje občanský zákoník ale v tomto ustanovení smluvním stranám dohodnout se na tom, že na dlužníkovi bude pohledávku na svůj účet vymáhat i nadále postupitel, jenž je v takovém případě i jedině oprávněným plnění přijmout (byť není nositelem hmotného práva) a následně přijaté plnění vydat postupníkovi, který naopak sám (proto, že toto oprávnění smluvně přenechal postupiteli) plnění od dlužníka úspěšně vymáhat nemůže. Z toho je zřejmé, že podal-li by takový postupník žalobu na zaplacení postoupené pohledávky, ubránil by se dlužník v nalézacím řízení již jen tím, že by odkázal na ujednání smluvních stran podle § 530 odst. 1 OZ. V tomto směru lze odkázat na judikatorní závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 635/2003 a sp. zn. 25 Cdo 2193/2006 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2009).

Není žádného rozumného důvodu nahlížet na věc jinak v případě, že postupník, jenž uzavřel s postupitelem dohodu podle § 530 OZ, nepodává žalobu na zaplacení, nýbrž insolvenční návrh. I za takové situace, byť cíl insolvenčního řízení je primárně jiný (viz § 1 IZ), jde ze strany věřitele svou povahou o vymáhání pohledávky, což je v případě postupu podle insolvenčního zákona (viz § 105) ještě zdůrazněno povinností insolvenčního navrhovatele připojit k insolvenčnímu návrhu též přihlášku pohledávky (jiný režim měl zákon o konkursu a vyrovnání, kdy se pohledávky přihlašovaly vždy až po prohlášení konkursu), a proto by bylo namístě takový insolvenční návrh (podaný postupníkem) zamítnout.

Odvolací soud je tedy přesvědčen o tom, že pokud postupitel a postupník uzavřeli dohodu v režimu § 530 OZ, je osobou oprávněnou k podání insolvenčního návrhu výlučně postupitel, neboť postupník (za trvání platnosti této dohody) není účastníkem právního vztahu mezi postupitelem a dlužníkem.

S přihlédnutím ke všem těmto okolnostem věci je odvolací soud přesvědčen o tom, že za popsané procesní situace vyhovuje naplnění cíle insolvenčního řízení a požadavku spravedlivého řízení vyjádřeného v § 5 písm. a) IZ jen postup, kdy napadené usnesení bude odklizeno, insolvenční návrh bude v návaznosti na dosavadní výsledky řízení znovu projednán a tvrzený úpadek dlužnice posouzen v poměrech, v nichž se v současné době nachází.

Proto odvolací soud za přiměřeného užití § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušil napadené usnesení a dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 9. června 2011

JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová