1 VSPH 1107/2013-B-21
MSPH 93 INS 23515/2012 1 VSPH 1107/2013-B-21

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenčním řízení dlužníka: Lukáš anonymizovano , anonymizovano , bytem Bělá nad Radbuzou, Dlouhá 129, zast. JUDr. Ivo Palanem, obecným zmocněncem, sídlem Klihařská 136/8, Praha 8, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 93 INS 23515/2012-B-10 ze dne 13. května 2013,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 93 INS 23515/2012-B-10 ze dne 13. května 2013 se z r u š u j e a věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. prohlásil na majetek dlužníka konkurs a v bodě II. výroku rozhodl, že účinky rozhodnutí o prohlášení konkursu nastávají dnem 13.5.2013.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že usnesením ze dne 29.3.2013 zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek v souladu s rozhodnutím schůze věřitelů prohlásil konkurs, když dlužník ani nikdo z věřitelů nepředložil reorganizační plán.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že jeho osoba nebyla v řízení správně označena adresou bydliště, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, příslušným soudem byl Krajský soud v Plzni. Dále namítal, že z neznalosti zákona se domníval, že úpadek bude řešen oddlužením a že jeho ekonomická situace se prohlášením úpadku nevyřeší. Ze shora uvedených důvodů dlužník navrhoval zastavení insolvenčního řízení, případně zrušení napadeného usnesení a přikázání věci k projednání Krajskému soudu v Plzni.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona-dále též IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle § 390 odst. 1 IZ návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.

Podle § 11 odst. 1 o.s.ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.

Podle § 84 o.s.ř. k řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.

Podle § 105 odst. 1 o.s.ř. místní příslušnost zkoumá soud jen do skončení přípravného jednání podle § 114c. Neprovedl-li tuto přípravu jednání, zkoumá soud místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz, elektronický platební rozkaz nebo evropský platební rozkaz. Později ji soud zkoumá pouze tehdy, nebyla-li provedena příprava jednání podle § 114c, a jen k námitce účastníka, která byla uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k přípravě jednání, jednáním a jiným úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem.

Odvolací soud má za to, že posuzování včasnosti návrhu dlužníka na povolení oddlužení ve vztahu k rozhodování soudu o způsobu řešení úpadku je třeba posuzovat ve světle aktuální judikatury. Tak Nejvyšší soud ve svém usnesení č.j. KSPL 27 INS 5504/2011, 29 NSČR 39/2012-B-27 ze dne 26.6.2012 vyslovil, že smysl poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, k němuž je insolvenční soud povinen při doručení věřitelského insolvenčního návrhu dlužníku, tkví v tom, aby dlužník, jenž splňuje zákonné předpoklady tohoto sanačního způsobu řešení svého úpadku, měl možnost uplatnit jej i tehdy, je-li insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem věřitele. Veden tímto náhledem dovodil, že povinnost insolvenčního soudu poskytnout dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, při doručení věřitelského insolvenčního návrhu poučení o možnosti podat v zákonem stanovené lhůtě návrh na povolení oddlužení, není splněna pouhou citací ustanovení § 390 odst. 1 IZ, obsaženou mezi jinými ustanoveními insolvenčního zákona v odůvodnění výzvy k předložení seznamů dle § 104 odst. 1 IZ a k vyjádření k insolvenčnímu návrhu. Tuto povinnost poskytnout dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, lze dle dovolacího soudu splnit např. poučením, podle kterého: Dlužník, který není podnikatelem a který má za to, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 a násl. IZ, může podat do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu na předepsaném formuláři, jenž je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR, návrh na povolení oddlužení. Později podaný návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne .

Jakkoli je žádoucí, aby soud dbal i na předepsanou formu poučení, podstatné dle odvolacího soudu je, zda se v dané procesní situaci, v době, kdy je toho podle stavu řízení pro účastníka zapotřebí, účastníku dostalo náležitě konkrétního poučení o jeho procesních právech nebo povinnostech (podstatný je obsah poučení).

Insolvenční zákon výslovně nestanoví požadavek, aby poučení dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení bylo součástí usnesení, jímž insolvenční soud vyzývá dlužníka, aby se vyjádřil k insolvenčnímu návrhu nebo součástí usnesení, jímž insolvenční soud ukládá dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, povinnost předložit mu seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ (§ 128 odst. 3 IZ).

Rozhodující tedy není forma takového poučení, nýbrž (především) jeho obsah, tedy to, zda poskytnuté poučení bylo náležitě konkrétní (zda dlužník obdržel podstatné informace, na jejichž základě se vskutku mohl rozhodnout, zda navrhne řešení svého úpadku /bude-li zjištěn/ oddlužením).

V případech, kdy soud neposkytuje účastníku poučení o jeho procesních právech při jednání, při jiném soudním roku nebo do protokolu, nýbrž jako součást písemného vyhotovení soudního rozhodnutí, účastník zpravidla očekává, že se mu poučení o jeho procesních právech dostane v závěrečné části tohoto rozhodnutí, označené jako poučení, což je dáno obecně nastavenou strukturou soudních rozhodnutí (srov. ustanovení § 157 odst. 1 o.s.ř. a § 169 odst. 1 o.s.ř.).

Z výše podaného výkladu plyne, že potřeba poučit dlužníka při doručení věřitelského insolvenčního návrhu o možnosti podat návrh na povolení oddlužení nebude dána tam, kde insolvenčnímu soudu bude známo, že dlužník je podnikatelem (a jako takový je z tohoto způsobu řešení svého úpadku vyloučen). Jestliže otázka, zda dlužník je podnikatelem, není podstavena najisto v době doručování věřitelského insolvenčního návrhu dlužníku (což je situace typická zejména v případech, kdy insolvenční návrh věřitele směřuje proti dlužníku-fyzické osobě), lze mít poučení dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení za náležitě konkrétní, jen obsahuje-li současně (nejméně) předpoklad vyjádřený ustanovením § 389 odst. 1 IZ (že dlužník není podnikatelem).

Z obsahu usnesení ze dne 17.10.2012 (A-7) plyne, že soud dlužníka vyzval k vyjádření se k insolvenčnímu návrhu a připojení listinných důkazů. V poučení soud parafrázoval § 390 odst. 1 týkající se možnosti podat návrh na povolení oddlužení. Soud dne 28.11.2012 vyvěsil na úřední desce sdělení podle § 49 odst. 4 o.s.ř., když dlužníkovi nebylo možno výzvu doručit ani vložit do domovní schránky. Dlužník na výzvu ze dne 17.10.2012 nereagoval. Pro věc je však podstatné, že tuto výzvu nelze pokládat řádně doručenou, neboť insolvenční soud ji zasílal dlužníku na adresu Praha 5, Lipová alej 695/1, kde dlužník sice vlastní nemovitost, sám tam však nebydlí a ani v době doručování výzvy nebydlel. Jeho bydliště se nachází v Bělé pod Radbuzou, Dlouhá 129, a to od 18.2.2011, což je zřejmé nejenom z vyjádření dlužníka samého, ale též ze sdělení Ministerstva vnitra České republiky ze dne 26.6.2013.

Odvolací soud má tedy za to, že za popsaného stavu věci je napadené rozhodnutí předčasné, neboť dlužníku se dosud ve smyslu výše zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu nedostalo řádného poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, a proto je podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a věc vrátil podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Pokud jde o námitku místní nepříslušnosti, je odvolací soud toho názoru, že ji dlužník vnesl opožděně, protože podle § 105 odst. 1 o.s.ř. je třeba ji učinit nejpozději při prvním úkonu, který účastníkovi řízení přísluší, respektive nejpozději do prvního jednání ve věci. Dlužník učinil první úkon v rámci řízení podáním ze dne 26.4.2013, kterým soudu I. stupně zaslal plnou moc udělenou svému zástupci JUDr. Ivo Palanovi, přičemž však v rámci tohoto podání dlužník námitku místní nepříslušnosti soudu nevznesl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 31. července 2013

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová