1 VSPH 1061/2012-P4-8
KSUL 46 INS 9147/2012 1 VSPH 1061/2012-P4-8

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníků: 1) Jiří Havránek, nar. 15. července 1956, bytem Ústí nad Labem, Tolstého 1201/11, 2) Irena Havránková, nar. 16. listopadu 1961, bytem Ústí nad Labem, Tolstého 1201/11, o odvolání věřitele Komerční banka, a.s., sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, identifikační číslo osoby 45317054, zast. JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1326/5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS 9147/2012-P4-2 ze dne 10. července 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS 9147/2012-P4-2 ze dne 10. července 2012 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem nadepsaným usnesením v bodě I. výroku odmítl přihlášku pohledávky věřitele Komerční banka, a.s. do výše 25.202,40 Kč a v bodě II. výroku rozhodl, že po právní moci usnesení bude v řízení pokračováno pro částku 122.870,46 Kč.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že věřitel do řízení přihlásil pohledávku ve výši 148.072,86 Kč. Na přezkumném jednání konaném dne 5.6.2012 insolvenční správce pohledávku co do částky 25.202,40 Kč popřel co do pravosti jako pohledávku nevykonatelnou. O popření pohledávky byl věřitel vyrozuměn výzvou doručenou dne 15.6.2012, leč věřitel ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání nepodal žalobu k soudu, a proto se k části popřené pohledávky nepřihlíží.

Proti tomuto usnesení se věřitel včas odvolal. Namítal nesprávné právní posouzení věci soudem. Insolvenční správce věřitele o popření pohledávky sice vyrozuměl, avšak věřitel měl vzhledem k tomu, že pohledávku přihlásil jako vykonatelnou na základě rozhodčího nálezu, za to, že měla být popřena jako vykonatelná a nikoli jako nevykonatelná. Tvrdil, že z insolvenčního zákona neplyne pravomoc správce považovat pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález za neplatný. Odkázal na § 199 odst. 2 IZ, § 31 a § 28 odst. 2 z.č.216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů a dovozoval, že insolvenční správce porušil zásady ve shora uvedených ustanoveních uvedené a porušil princip res iudicata. Věřitel namítal, že bylo judikováno, že zpochybnit věcnou správnost pravomocného a vykonatelného exekučního titulu nelze ani v exekučním řízení, že námitky o nesprávnosti rozhodčího nálezu z hlediska práva hmotného jsou pro exekuční řízení bez významu, z čehož věřitel dovozoval, že ani insolvenčnímu správci nepřísluší posuzovat věcnou správnost exekučního titulu. Věřitel odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č.j. 12 VSOL 8/2011-64, ICm 745/2010, KSOL 16 INS 3663/2010 ze dne 15.12.2011, ve kterém byl vysloven závěr, že pokud ve vykonávacím řízení není neplatnost rozhodčí smlouvy důvodem pro jeho zastavení, nevidí soud důvod, proč by neplatnost rozhodčí smlouvy měla být důvodem pro posuzování pohledávky přiznané rozhodčím nálezem jako nevykonatelné. Dále Vrchní soud v Olomouci uvedl, že oprávnění dlužníka a správce popírat vykonatelné pohledávky, které je zásahem do principu právní jistoty, není neomezené. Právo dlužníka je omezeno důvody popření (§ 410 odst. 3 IZ), insolvenční správce je omezen lhůtou (§ 199 odst. 1 IZ) a důvody (§ 199 odst. 2 IZ). Přípustnými důvody jsou skutečnosti neuplatněné v nalézacím řízení, zapovězeno je jiné právní posouzení věci. Platnost či neplatnost rozhodčí smlouvy je právní kvalifikací, a proto je dle názoru soudu popření vykonatelné pohledávky z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy nepřijatelným důvodem popření, i když se nejedená o posuzování věci, ale o posuzování právního úkonu, který je předpokladem pro vydání meritorního rozhodnutí v řízení, jehož předmětem je věc sama. Věřitel dále uvedl, že pokud správce popírá vykonatelnou pohledávku jako nevykonatelnou, obchází tím § 199 IZ. Proto měl věřitel za to, že přihláška pohledávky měla být posouzena jako vykonatelná a incidenční žalobu měl podat insolvenční správce. Ze shora uvedených důvodů věřitel navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že pohledávka věřitele byla v plné výši přihlášena po právu a že věřitel zůstává v insolvenčním řízení s pohledávkou ve výši 148.072,86 Kč.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 198 odst. 1 IZ mohou věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2 téhož zákona. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka zjištěná co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. Z odst. 3 téhož ustanovení pak vyplývá, že vyjde-li v průběhu řízení o této žalobě najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 téhož zákona.

Jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud podle § 185 IZ odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.

Pro výsledek odvolacího řízení je v této věci zásadní otázkou to, zda insolvenční správce může předběžně posoudit, zda je přihlášená pohledávka vykonatelná či nikoli. V této souvislosti je třeba uvést, že dle ustálené judikatury vyjádřené například v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2005 sp.zn. 29 Odo 327/2004 publikovaného v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 26/2006, jež se sice vyjadřovala k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV), ale jež se uplatní i pro výklad insolvenčního zákona, platí, že prvotní (předběžné) posouzení, zda nárok přihlášený konkursním věřitelem je vykonatelný či nikoli, přísluší právě správci konkursní podstaty, jenž svůj právní názor vyjádří tím, že příslušného konkursního věřitele vyzve, aby svůj nárok nebo jeho výši uplatnil u soudu, nebo že sám uplatní své popření. Vyzve-li správce konkursní podstaty, maje-byť nesprávně-za to, že přihlášená pohledávka není vykonatelná, věřitele k uplatnění nároku nebo jeho výše u soudu, je tím dána i aktivní legitimace tohoto věřitele k podání žaloby ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZKV (v poměrech insolvenčního zákona jde o ust. § 198 odst. 1). Odlišný názor na (ne)vykonatelnost přihlášené pohledávky tak má-podle Nejvyššího soudu-pouze ten důsledek, že důkazní břemeno o tom, že uplatněná pohledávka není pravá nebo že v konkrétním rozsahu není důvodná co do výše, tíží správce konkursní podstaty (ačkoli v řízení vystupuje jako žalovaný), který navíc je-obdobně jako kdyby popřel vykonatelnou pohledávku-vázán důvody, pro které pravost nebo výši pohledávky popřel. Odvolací soud k tomu doplňuje, že uvedeným závěrům odpovídá i úprava obsažená ve výše zmiňovaném ust. § 198 odst. 3 IZ.

Z obsahu spisu plyne, že věřitel do řízení přihlásil pohledávku v celkové výši 148.072,86 Kč jako pohledávku vykonatelnou doloženou rozhodčím nálezem č. K/2010/05398, přičemž v částce 25.202,40 Kč byla pohledávka insolvenční správcem popřena. O částečném popření pohledávky pro pravost (náklady rozhodčího řízení) byl věřitel vyrozuměn výzvou ze dne 12.6.2012, která mu byla doručena dne 15.6.2012, a bylo v ní uvedeno, v jaké lhůtě a vůči komu má věřitel, pokud s výsledkem přezkumného jednání nesouhlasí, uplatnit pohledávku žalobou u soudu. Ve stanovené lhůtě věřitel incidenční žalobu nepodal.

Z obsahu napadeného usnesení v daném případě plyne, že soud prvního stupně postavil své rozhodnutí právě na tom, že insolvenční správce byl oprávněn, pokud měl popřenou přihlášenou pohledávku (resp. její část) za nevykonatelnou, vyrozumět věřitele o tomto popření a poučit jej o následcích plynoucích z toho, že včas nepodá příslušnou incidenční žalobu. Odvolací soud je ve smyslu shora řečeného toho názoru, že takovýto náhled soudu na postup insolvenčního správce byl v souladu s insolvenčním zákonem, tedy že prvotní (předběžné) posouzení, zda nárok přihlášený insolvenčním věřitelem je vykonatelný či nikoli, přísluší právě insolvenčnímu správci, jenž svůj názor vyjádří tím, že v seznamu přihlášených pohledávek dle ust. § 189 odst. 1 insolvenčního zákona vyznačí, zda považuje pohledávku za vykonatelnou či nevykonatelnou, že příslušného věřitele, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, jehož se nezúčastnil, o tom písemně vyrozumí, nebo tím, že sám uplatní své popření. V tomto náhledu na danou problematiku je ostatně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací sjednocen a jeho rozhodovací praxe je ustálena (viz např. usnesení ze dne 20.10.2009, sp.zn. MSPH 78 INS 3637/2008, 2 VSPH 552/2009-P4).

Jestliže věřitel ve stanovené lhůtě incidenční žalobu nepodal, což nepopíral, pohledávka byla zjištěna ve výši zjištěné při přezkumném jednání a k popřené části se nadále nepřihlíží. Pokud jde o odkaz věřitele na shora citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č.j. 12 VSOL 8/2011-64 ze dne 15.12.2011, má odvolací soud za to, že zde Vrchní soud v Olomouci konstatuje, jaké důsledky by pro povahu pohledávky měla případná neplatnost rozhodčí smlouvy, avšak tyto úvahy jsou vedeny toliko v teoretické rovině, stran skutečnosti, že v citovaném usnesení šlo o (ne)platnost rozhodčí smlouvy jako důvod popření pohledávky. S ohledem na ustálenou judikaturu, která zde existuje již od účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání, má odvolací soud za to, že odkaz na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci se vzhledem k posuzované věci jeví jako nepřiléhavý a odvolací soud odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi, např. na usnesení č.j. KSLB 76 INS 12489/2010, 3 VSPH 905/2011-P4-8 ze dne 16.1.2012, č.j. KSLB 57 INS 6246/2010, 1 VSPH 24/2011-P3-11 ze dne 23.2.2011. V usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 12 Cmo 13/2010-112 ze dne 2.3.2011 se řeší otázka režimu vykonatelné pohledávky, kterou může mít jen pohledávka, jejíž vykonatelnost byla doložena veřejnou listinou nejpozději u přezkumného jednání. Vrchní soud v Olomouci k tomu dodává, že je zcela na insolvenčním správci, zda přihlášenou pohledávku posoudí jako (ne)vykonatelnou.

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud odvolání neshledal důvodným, a napadené usnesení proto podle ust. § 219 občanského soudního řádu potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Praze dne 10. září 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva